Královské vinohrady
Pomalu
jsme se v klubu zabydlovali. Výhoda byla, že já jsem byl jejich první
nájemce a oni měli novou klubovnu a tak se ozubená kola vzájemné spolupráce opilovávala.
Já jsem nebyl hospodský, na celou gastronomii jsem pohlížel z kuchyně, od
hrnců a sporáku. Naštěstí jsem měl mladšího bráchu, který byl také kuchař, ale
oproti mě chodil do hospody. Celý klubový život se odehrával od května až do
prvních mrazů a tak ten první rok jsme byli z jara pod tou krásnou strání
na zapomenuté louce u lesa sami. A právě
touhle loukou toho jara pokládali dělníci vodovod pro Frankfurt. Byly to
betonové roury s jedním metrem v průměru. Tyto práce nijak nerušily
na příjezdové cestě ke klubu, o těchto pracích jsme věděli jen proto, že
dělníci přišli každé poledne na pivo. A utráceli. Byly to první peníze co
přibyly do panenské pokladny. Tenkrát jsem prvně poznal co je to parta
dělníků, kteří se každý den doslova opili, se vším, co k tomu patří.
Jednou se jeden na záchodě pozvracel a já se hnal do výčepu že dělníky vyhodím.
Naštěstí u mě byl můj bratr a ten mě zarazil: „nech je, víš kolik tu utratí?“
No věděl jsem co u mě utratí a tak jsem se uklidnil a pak, když v létě u baru
seděly tři tenisky které hodinu cucaly jednu
minerálku, jsem na dělníky rád vzpomínal. Jednoho dne mě oslovil kapitán
mužstva mužů, že jedou na tři dny do Prahy a jestli to tam znám. No znám,
narodil jsem se tam. A tenkrát jsem poznal, že moje domněnka byla mylná. Žil
jsem v Praze krátce a měl jiné zájmy a v naší rodině se tradovalo, že
to nebyl sport. Pokrčil jsem rameny a aby řeč nestála, zeptal jsem se co tam
budou dělat. No hrát tenis. Tak jo, bylo mi jasné že se v Česku hraje
tenis za Spořilovem u lesa bylo hřiště a u Máchova jezera pěstoval můj strýček
tento sport. Kapitán mužstva mužů byl takový šplhoun, měl všude styky a tak
opatřil početné dresy a míče a já nevím co ještě a pak jsem se dozvěděl, že to
vše daroval nějakému komunistickému pohlaváři, na obyčejné hráče nic nezbylo.
Kde jsme bydleli chtěl jsem po návratu vědět. Bydleli jsme na Königlichen Weinberger. Že by se
pěstovalo v Praze víno to jsem nevěděl. A hráli na Hetzen Insel. No, že by v
Praze byl takový ostroc jsem si v tom momente nevzpomněl. A proti komu jsme
hráli? Nasadili proti nám děti a ani
jsme neviděli kudy ty míče létaly, vyprávěli ještě plni dojmu z krásného města
a halvně z hracího umu dětských hráčů. Pak mi to vše došlo: bydleli na
Královských Vinohradech, a tenis hráli na Štvanici, ve slavném klubu, chlouby
všech Čechů. Bylo to vše v době, kdy se nám pomalu přestávalo stýskat. Když mi někdo chválil můj domov mně vždy potěšilo.