KOMENTÁŘ: Evropská cesta -
Ruský ministr zahraničí Sergej
Lavrov doufá, že vztahy Ruska s Evropskou unií „nedosáhly bodu, z něhož už není
návratu“. Jsou to pečlivě volená slova, která záměrně mluví o Unii, a ne o
Spojených státech či Západu jako celku.
V prvních letech po konci studené války převažovala na mezinárodní scéně
euforická atmosféra uvolnění. Spojené státy z ní vyšly jako jasný vítěz a Rusko
doufalo, že s ním bude zacházeno velkoryse a důstojně jako s partnerem, který
se v závodě umístil na druhém, těsném místě.
Tehdejší kroky vlády George Bushe staršího novým vztahům nasvědčovaly a
vyvrcholily uzavřením smlouvy o zmenšení jaderného arzenálu START. Zdá se, že
nyní si Rusko myslí, že pro USA partnerem není a nebude. Rozmíšky kvůli Srbsku,
Kosovu nebo Gruzii to pro něj potvrzují. Stojí proti sobě stále dva soupeři.
V tomto kontextu je zajímavé nedávné vyjádření posledního sovětského vládce
Gorbačova. Podle něj stojí svět na pokraji nové studené války – a může za to
Západ nerespektováním ruských zájmů. Zároveň se vyslovil pro obnovení a další
posílení vztahů Ruska a Německa. V tom lze spatřovat směřování ruské zahraniční
politiky.
Evropa a Rusko se od studené války vzájemně opatrně přibližují. Oba sousedi
podepsali již v roce 1994 Dohodu o strategickém partnerství, která vypršela v
roce 2007. V ní se upravovaly vzájemné politické i ekonomické vztahy s cílem
zajistit pro Evropu přístup k ruským surovinám, na kterých se přes veškeré
snahy její závislost zvyšuje. Pro Rusko pak jistotu přístupu k financím a
evropským trhům.
Na obnově dohody se v roce 2008 pokračovalo na summitu EU–Rusko v Moskvě, a
to i přes několik měsíců starý gruzínský konflikt. Plynovod Nordstream, který
přímo spojuje Rusko s Německem, či stavba ruských lodí ve Francii snahy o
vzájemně výhodnou spolupráci jen dokreslují.
Rusové mají blíž k Evropě než ke komukoli jinému. Do náruče Číňanů je nyní
žene nutnost – ne plán či touha. Když se s nimi neshodli již v době, kdy obě
země měly podobný politický systém, nynější sbližování je výrazem čirého
zoufalství.
Staré členské země se snaží již od 60. let 20. století o vymanění z
přílišného vlivu USA. Francie je původcem revizionistického přístupu, který
spatřuje historickou vinu za studenou válku na straně Spojených států.
Pro Němce jsou Rusové dlouhodobými partnery, ostatním starým členský zemím
v podstatě také nic neudělali. Pouze Britové se tradičně zaměřují na země přes
oceán.
Stará část Unie vnímá přístup k ruským surovinám jako šanci na emancipaci a
prosazení vlastní cesty. Není náhodou, když si německá kancléřka hodinu
telefonuje s ruským prezidentem o míru na Ukrajině a vzápětí se vypraví její
ministr zahraničí do Moskvy.
Rusko i Unie hledají cestu, jak z nechtěného konfliktu ven a jak při tom
neztratit tvář. Pro nové členské státy se jedná také o výzvu. Vlastní evropská
nebo závislá cesta.
Napsal Thomas Kulidakis