Třicetiletá válka

Třicetiletá válka - I.

Napsala Dana Mentzlová

Třicetiletá válka patří k méně známým obdobím české historie. O hmotných škodách za této války se dočteme v dějinách mnoha měst, vesnic nebo hradů. Ale pro jaké myšlenky plundrovala vojska třicet let Evropu?

Jak je možné, že vyhození tří úředníků z oken Pražského hradu roku 1618 bylo počátkem dlouhé války, jež zpustošila mnoho krajů a měst střední Evropy? Chci se v sérii článků věnovat třicetileté válce od událostí, jež ji předcházely, až do konce války roku 1648, kdy Pražané ubránili své město před Švédy a uzavřením vestfálského míru ztratili naději na svobodu.

Pro pochopení událostí je třeba vrátit se bezmála sto let před začátek války, do roku 1526, kdy české stavy zvolily českým králem Ferdinanda I. z rodu Habsburků. Království české tehdy bylo samostatné a panovníka volil zemský sněm, na němž zasedali zástupci tří stavů: pánů, rytířů a královských měst. Zemský sněm povoloval panovníkovi vybírání daní, dával zásadní povolení k vojenským tažením za hranice země, uděloval cizincům právo obyvatelské.

Ferdinand I. slíbil, že neporuší tato stavovská práva, a uznal náboženskou svobodu, která byla v naší zemi od dob husitských. Jeho touhy však směřovaly k posílení panovnické moci a rozšíření vlivu katolické církve, protože Habsburkové byli tradičně rodem katolickým.

Panství Habsburků se v té době značně rozrostlo. Ferdinandův bratr Karel V. byl králem španělským, od r. 1519 také králem Svaté říše římské. Španělsku patřily země Iberijského poloostrova, ale také téměř celá Itálie, Nizozemí (s dnešní Belgií), a bohatlo z jihoamerických kolonií. Zdálo se, že Habsburkové jsou povoláni, aby vládli světu.

Habsburkové prosazovali model centralizovaného státu, kde má panovník co nejvíce pravomocí a co nejvíce záležitostí se vyřizuje u dvora. Usilovali o centrální moc i v království českém, které nebylo jejich dědičným majetkem. Ferdinand I. dal veřejně vyslovit přání, „aby vše, co arcikníže rakouský má, bylo a slulo arciknížectvím rakouským“. Pro podporu svých záměrů nalezl vynikající pomocníky: uvedl do českého království španělské jezuity, kteří založili v Praze kolej Klementinum a zanedlouho také kolegium v Olomouci.

V českých zemích vládl tehdy náboženský smír. Po husitských válkách uplynula už řada let a vášně měly dost času se uklidnit. Jiná situace byla ve Svaté říši římské. Luterská reformace vypukla r. 1517 a vedla k náboženským válkám. Porážky Habsburků vyústily v uzavření augsburského míru r. 1555, kde byla prosazena zásada „cuius regio, eius religio“, tj. „čí země, toho náboženství“. Římská říše se skládala z mnoha větších a menších států a jejich vládci tím pádem určovali náboženství ve svých zemích.

Katolická církev se nesmířila s tímto stavem věcí. S oporou Habsburků se snažila zamezit dalšímu šíření nekatolických vyznání a získat zpět své dřívější pozice. Úkol nebyl jednoduchý, neboť ve Svaté říši římské bylo po reformaci šestkrát více protestantů než katolíků. V Čechách a na Moravě bylo po reformaci okolo 80% obyvatel nekatolíků. Náleželi k utrakvistické církvi, k luteránům, nebo k Jednotě bratrské.

Po Ferdinandu I. následovali v českých zemích Maxmilián a Rudolf II., panovníci poměrně snášenliví k evangelickému vyznání a k české šlechtě. Přesto na konci 16. století, za vlády Rudolfa II., získávají v Čechách nejvyšší úřady katolíci. Po roce 1599 někteří významní šlechtici přestupují na katolickou víru: Vilém Slavata z Chlumu, Karel z Lichtenštejna a Albrecht z Valdštejna.

Tlak katolíků se projevoval i ve Svaté říši římské. Když katolický vévoda Maxmilian Bavorský obsadil r. 1608 protestantské svobodné město Donauwörth, vyvolalo to vznik Protestantské unie, sdružení protestantských knížat a měst, jehož vedoucím představitelem se stal falcký kurfiřt Friedrich. Rok nato se sdružují i němečtí katolíci do Katolické ligy.

Protestantská šlechta v Německu, Rakousku i v Čechách se vzpírala posilování centrální císařské moci, která se opírala o centralizovanou strukturu katolické církve. České stavy si vymohly u Rudolfa II. vydání Majestátu o náboženské svobodě r. 1609. K ochraně nekatolických vyznání byl zřízen sbor 30 defensorů. Jedním z úspěchů protestantů bylo také založení luteránského chrámu u Salvátora v Praze, na jehož stavbu přispěli králové anglický, švédský a dánský, 61 říšských knížat, generální stavy nizozemské a další instituce a osoby.

To však nic neměnilo na skutečnosti, že katolíci zastávali nejdůležitější veřejné úřady a měli za sebou podporu habsburské dynastie. Úředníci se cítili natolik silní, že někteří z nich, jako nejvyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic a dvorští úředníci Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic, odmítli Majestát císaře Rudolfa podepsat.

Vliv katolické strany rostl i poté, co byl Rudolf II. na českém trůnu vystřídán svým bratrem Matyášem. Matyáš se sice před nástupem na trůn zavázal, že nebude projednávat za svého života otázku svého nástupníka, ale přesto prosadil na českém zemském sněmu r. 1617 jako svého nástupce Ferdinanda Štýrského, známého nekompromisním potlačováním nekatolíků ve Štýrsku. Ferdinand již r. 1598 vypověděl ze Štýrska protestantské duchovní a učitele, pak dával vyhánět protestantské měšťany a sedláky, zavírat kostely, pálit knihy. Sedláci marně žádali „německého pánaboha“. Evangelické bohoslužby mohli nadále navštěvovat už jen na šlechtických zámcích.

Se zvlášť ostrým projevem proti nastoupení Ferdinanda Štýrského na český trůn vystoupil na zemském sněmu Jáchym Ondřej Šlik (první popravený několik let poté při popravě na Staroměstském náměstí). Pod soustředěným nátlakem však potom téměř všichni nesouhlasící účastníci sněmu ustoupili. Budoucí král Ferdinand II. přislíbil respektovat platnost Majestátu, zároveň však psal papeži a španělskému králi, že slib dodrží jen potud, pokud bude muset.

Rozpory a podrážděnost narůstaly. Roku 1618 došlo ke dvěma incidentům, plynoucím z nevyřešené otázky, zda může být protestantská bohoslužba na pozemcích katolické církve. V Broumově byl uzavřen evangelický kostel, postavený na klášterním panství bez souhlasu opata, v obci Hrob byl evangelický chrám dokonce rozbořen. Sjezd nekatolických stavů poslal králi a císaři Matyášovi ostrou stížnost na porušování zemských svobod. Matyáš se držel na straně katolíků a pod hrozbou přísných trestů zakázal další sjezd stavů.

Sjezd se v květnu 1618 přece jen konal, a to v budově pražského Karolina. Královští úředníci pozvali shromážděné stavy na Pražský hrad, aby si vyslechli císařův dopis. V něm byli účastníci stavovského sjezdu vyzváni, aby „cizích věcí se neujímali a raději příčinu k lásce a svornosti, nežli k zbytečným nedorozuměním dávali...“

Příslušníci nekatolických stavů se obávali, že proti nim bude tvrdě zakročeno. Někteří z nich se pod vedením hraběte Jindřicha Matyáše Thurna domluvili na rázné akci. Vydali se s ostatními účastníky sjezdu průvodem na Pražský hrad, kde provedli „podle starého obyčeje“ defenestraci, v pořadí už třetí pražskou. Z oken ve druhém patře byli vyhozeni dva královští místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu, a písař Fabricius. Atmosféra byla pohnutá, takže se z průběhu defenestrace dochovala i jinak bezvýznamná věta Matyáše Thurna: „Edle Herrn, da habt Ihr den anderen“ (urození pánové, tady máte toho druhého).

Svržení úředníci byli zpočátku považováni za mrtvé, ukázalo se však, že pád přežili, což zavdalo podnět k legendě o pomoci Panny Marie. Nějaká žena na Karlově mostě prý v osudný okamžik viděla, jak Panna Maria rozprostírá pod Martinicem svůj plášť, aby měkce dopadl. Sám hrabě Martinic to prý tak dokonale neviděl, ale modlil se k Panně Marii ihned, jak ho vyhodili z okna. Na místech, kam oba místodržící dopadli, stojí dnes kamenné obelisky.

Vzápětí stavovský sjezd odmítl panování Matyáše Habsburského a zvolil pro Čechy prozatímní zemskou vládu třiceti direktorů pod předsednictvím Václava Viléma z Roupova. Nová vláda se rozhodla začít ihned verbovat vojsko a zakázala jezuitský řád. Protože se stavy vzbouřily proti svému panovníkovi, nazývají historikové tyto události stavovské povstání.

Císař Matyáš prosil hornorakouské stavy o pomoc proti povstalým Čechům. Ti však odmítli, protože byli také většinou protestanty. Po smrti Matyáše v březnu 1619 obsadili zámek v Linci a oznámili, že přebírají správu země. Spojili se s českými stavy, k povstání se přidaly i moravské a dolnorakouské stavy. Stavovské vojsko pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna táhlo na Vídeň proti následníku Ferdinandovi II. a střetávalo se s císařskými oddíly.

Generální sněm stavů zemí Koruny české, který se sešel v červenci 1619 v Praze, vyhlásil Korunu českou za konfederaci, svobodně volící krále. Ke konfederaci se připojili stavové Horních a Dolních Rakous, později i stavové Uher. V nové ústavě byla všem obyvatelům přiznána náboženská svoboda (katolíci však nesměli zastávat úřady). Pravomoci panovníka byly značně osekány, neměl např. právo sám obsazovat zemské úřady. Sněm sesadil z trůnu Habsburka Ferdinanda II. a zvolil českým králem dvaadvacetiletého Friedricha Falckého (kalvínského vyznání).

Důležitým problémem pro českou konfederaci bylo uhájení samostatnosti proti vojskům Ferdinanda II., sídlícího stále ve Vídni a čerstvě zvoleného římským císařem, a získání mezinárodního uznání. Stavové doufali, že na svou stranu získají německou Protestantskou unii, jejímž vůdcem byl Friedrich Falcký. Vkládali naděje také v pomoc Anglie, protože nově zvolený český král byl zetěm anglického krále Jakuba I.

Čeští stavové hledali podporu i v dalších zemích. Nizozemí (od r. 1566 nový typ státu, kde byli občané zbaveni poddanství) jim přispělo finančně na žoldnéřskou armádu. Savojský vévoda Karel Emanuel poskytl Čechům armádu, vedenou generálem Mansfeldem. U švédského krále Gustava Adolfa stavy nejprve neměly úspěch, později po jednání s vyslancem Friedricha Falckého slíbil švédský král poslat Čechům osm děl a pět set dělových koulí (tato zásilka nikdy do Čech nedošla). Francie stavům neodpověděla, což znamenalo, že se svržením habsburského panovníka nesouhlasí. Neúspěšní byli i v Drážďanech, kde jim bylo řečeno, že saský kníže Jan Jiří (luteránského vyznání) chce žít s císařem v míru.

Rozhodující význam pro budoucí události mělo, že se Friedrichu Falckému nepodařilo získat podporu Protestantské unie. Německá protestantská knížata se usnesla nezasahovat vojensky mimo území Německa. Nezasáhla ani při obraně Falce, napadené španělskou armádou.

Zato Katolická liga vedená Maxmilianem Bavorským vydatně podpořila císaře Ferdinanda II. a vyslala mu na pomoc armádu, jíž velel generál Tilly. Španělský král přispěl svému rakouskému příbuznému v letech 1619 až 1620 celkovým obnosem 1.600.000 zlatých. Další finance získával Ferdinand II. od papeže.

Armáda Katolické ligy táhla do Horních Rakous a dobyla Linec 4. 8. 1620, rakouské stavovské vojsko bylo poraženo. Tisíce protestantských rodin následně opustilo zemi. Vůdčí představitel rakouských stavů Georg Erasmus von Tschernembel (kalvínského vyznání) odjel po obsazení Horních Rakous do Prahy, kde se schylovalo ke známému střetnutí na Bílé Hoře. Tschernembel radil zrušit nevolnictví, jako v Nizozemí, a získat tak pro boj za svobodu sedláky a všechny obyvatele země. Jeho návrh nenašel odezvu.

Císařská a ligistická vojska táhla na Prahu, proti nim se snažila připravit armáda českých, moravských a rakouských stavů pod velením německého knížete Kristiána z Anhaltu, důvěrníka Friedricha Falckého. Srážka na Bílé Hoře neovlivnila běh dějin počtem obětí, boj trval asi dvě hodiny a ztráty byly méně než 5% bojujících. Větší byl morální dopad. Ukázalo se, že špatně placené stavovské vojsko není schopné potřebného nasazení.

Král Friedrich Falcký se během bitvy věnoval obědu s anglickými vyslanci, což mu bylo později vyčítáno. Je však třeba uvážit, že povinnosti krále byly především diplomatické, když už byl svěřil vedení vojska svému důvěrníku. Angličtí vyslanci se v této napjaté době několikrát pokoušeli sjednat příměří mezi Friedrichem Falckým a císařem Ferdinandem II.

Po příchodu posla, oznamujícího útok císařských na české pozice, král Friedrich spěchal s houfcem jízdy na bojiště a byl svědkem zmateného ústupu do pražských hradeb. Večer zasedala na Starém Městě Friedrichova vojenská rada a na návrh vrchního velitele Kristiána z Anhaltu bylo rozhodnuto opustit Prahu a vést další boj ze slezské Vratislavi. Nejednalo se zatím o odchod Friedricha ze země, pouze o ústup, neboť Slezsko bylo součástí českého království.

Když král s manželkou, malým synem a dalšími svými lidmi opustil Prahu, do města vtrhlo císařské vojsko a vyloupilo šlechtické paláce i Hrad. Velitel císařského vojska Maxmilian Bavorský dal svou kořist odvézt do Bavor na mnoha vozech. Obyvatelé se poddávali vítězi. Kristián z Anhaltu později shrnul situaci slovy, že ti, kteří králi Friedrichovi půjčovali s třesoucí se dlaní po stovkách kop, náhle lamentují, že v pražských palácích přišli o šedesát nebo více tisíc jen v hotovosti.

V některých částech země se čeští stavové ještě bránili. Do konce roku 1620 ještě odolávala panství Frýdlant a Loket, až do října 1622 se udržely Tábor, Třeboň, Zvíkov, Orlík a Kladsko. Oddíl generála Mansfelda držel ještě po nějakou dobu Tachov.

Král Friedrich byl po příjezdu do Vratislavi stále odhodlán hájit české království. Ihned svolal slezský sněm a chtěl dát postavit nové vojsko. Slezský sněm, poděšen bělohorskou porážkou, povolil neobyčejně vysokou daň i povinné půjčky. Generál stavovské armády Jindřich Matyáš Thurn měl mezitím vyjednat na Moravě a v Uhrách pomoc moravských stavů a uherského krále Bethlena. Friedrich Falcký začal formovat vojsko a 30. listopadu 1620 vyzval české stavy, aby nepodlehli sklíčenosti a shromáždili vojenskou hotovost v Hradci Králové.

Příkaz nebyl uposlechnut a Thurnova jednání byla také neúspěšná. V zemi vládly obavy, že Ferdinand II. potrestá všechny, kdo mu kladli odpor. Někteří odcházeli do emigrace, jiní doufali, že ujdou pozornosti, když se přestanou v politických záležitostech angažovat.

Když Friedrich Falcký nenalezl podporu, opustil Slezsko a emigroval do nizozemského Haagu. Císař dal Friedricha do říšské klatby, zbavil ho kurfiřtství i práva na dědičnou Falc. „Zimní král“ tedy ztratil velmi mnoho svým nasazením za země koruny české. Přesto je u nás vnímán poněkud ironicky, což je zřejmě ještě pozůstatkem tehdejší císařské propagandy v podobě nebývalého množství posměšných letáků. A možná vykonal pro české království vše, co bylo v jeho silách, a přece to nestačilo na vytržení země z vlivu Habsburků. Vídeň je českým zemím velmi blízko a její prsty byly již příliš pevně uchyceny na nejdůležitějších místech.

Poznámky:

Jisté rozčarování Friedrichových poddaných vyplynulo z faktu, že nový český král a jeho dvořané neznali české poměry. Po příchodu na Pražský hrad Friedrichův dvorní kazatel Scultetus dal zničit velkou část vybavení katedrály sv. Víta, aby odpovídala kalvínské víře. Považoval katedrálu za královu osobní svatyni, zatímco Češi ji považují za vlastnictví celého národa a veřejné mínění bylo „čistkou“ pobouřeno.

Historie dopřála úspěch aspoň Friedrichovým potomkům. Anglický parlament r. 1701 schválil zákon, podle kterého nesměli na britský trůn nastoupit katolíci, nebo ti, kdo si vezmou za manžela katolíka. V důsledku tohoto zákona se stala následnicí Friedrichova dcera Žofie Hannoverská a její syn pak vládl Anglii jako král Jiří I. Od něj pochází i současná britská královská rodina.

fotografie obelisků Slavaty a Martinice: ing. Svatoslav Chamra

Třicetiletá válka - II.

Po bitvě na Bílé Hoře se ve vídeňských kostelích konaly děkovné slavnosti. Kapucínský páter Sabinus pronesl slavné kázání na téma žalmu: „Budeš je bičovati železnou metlou a rozbiješ je jako nádobu hliněnou.“ Také císař Ferdinand II. a jeho rádci se zabývali otázkou: „jak by se blahodárnou hrůzou mohla celá země v poslušenství císaře uvésti?“ Císař usuzoval, že je-li vrchnost od boha, pak jednání vzbouřených poddaných bylo od ďábla.

Po několik prvních měsíců neměly ještě represe velký rozsah. Byly zabavovány statky vůdců povstání, protestanti museli odejít z úřadů. Císařští vojáci bez odporu loupili. U dvora se připravoval trest pro hlavní účastníky „ohavné rebelie“. V únoru 1621 byli zatčeni členové bývalé vlády třiceti direktorů a další představitelé české konfederace.

Pro jejich odsouzení nechal císař vytvořit zvláštní soud. Jeho členy bylo proti dosavadnímu zákonu také několik cizinců. Proces se neřídil platným zemským právem, ale císařskými směrnicemi a senát nesměl dát slovo obhajobě. K důkazu viny stačil výrok soudu, že je všem „obecně známa“. Tak mohli být odsouzeni i méně důležití funkcionáři z městského stavu, kteří do vážnějších věcí nebyli zasvěceni.

Všichni čelní představitelé stavovského povstání, kteří opustili zemi, byli v nepřítomnosti odsouzeni ke ztrátě hrdel, cti a statků. Z těch, kteří v zemi zůstali, bylo 29 odsouzeno k trestu smrti. Císař Ferdinand po podpisu rozsudků smrti vykonal pouť do Mariazellu, kde se modlil za spásu duše a obětoval zázračné panně Marii zlatou korunu.

Poprava se měla konat na Staroměstském náměstí. Nikdy předtím nebývalá exekuce vzbuzovala hrůzu a soucit. Zarážející byl stařecký věk odsouzených. Dvanáct z nich označil současník za počestné šedivé starce; nejmladšímu z odsouzených bylo čtyřicet let. Nejstarší byl pravděpodobně šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Doneslo se mu, že by mohl dostat namísto popravy vězení, kdyby požádal. Napsal: „A kdybych nyní smrti té podniknouti a toho, že sem slávy a pravdy Boží zastávati a obhajovati pomáhal, tou smrtí dotvrditi nechtěl, snad by na mne Bůh šlak anebo ňákou nemoc dopustiti ráčil, že bych se sám mrzel a smrti na sebe žádati musil...“

I další přijímali svůj osud statečně. Václav Budovec z Budova, sedmdesátiletý příslušník Jednoty bratrské, řekl: „Tuť jsem, Bože můj, nalož se mnou, služebníkem svým, jak jest libo před očima tvýma. Syt jsem dnů, vezmi ode mne ducha mého, ať nevidím těch zlých věcí, kteréž vidím, že přijíti mají na vlast mou.“ Prokop Dvořecký z Olbramovic reagoval na ortel s úsměškem: „Tedy se také skrze odnětí hlavy mé císař, že mu něco přibude, domnívá? Nechť ji tedy vezme...“

Jezuité se před popravou pokoušeli přivést odsouzence ke katolictví, ale nepodařilo se jim zviklat jejich víru. Hrabě Jáchym Ondřej Šlik řekl: „Friedrich podlehl, Ferdinand je vítězem, ale věc jeho tím není lepší, ani naše horší.“ K duchovní útěše byli tedy povoláni utrakvističtí a luteránští kněží. Kalvinistům a českým bratřím nebyla přítomnost jejich kněží dopřána.

V předvečer popravy byli všichni shromážděni ve vězení na staroměstské radnici, kde nebylo nic připraveno k jejich přenocování. Museli se rozložit po stolech a lavicích nebo lehnout na zemi. Skoro všichni odsouzení se utišili v přesvědčení, že bojovali za víru. Vznikl mezi nimi zvláštní duch sounáležitosti, pospolitosti a odevzdání se do vůle boží.

Historik Ernest Denis v tom spatřoval přínos členů Jednoty bratrské: „V jejím učení byla aspoň vynikající důstojnost mravní: zamítala násilí a vzdorovala moci: naproti církvi katolické dobyté světem a politikou představovala křesťanství prvotní, absurdní a podivuhodné; vyznačovala své věřící znamením vyvolených: příliš čistí pro zemi, nebyli církví bojující, ale církví vítězící; povznesli a podepřeli své druhy, vrátili jim klid a důvěru: zásluhou jejich bylo, že kat, jak bylo nutno, byl překonán mučedníky.“

Celou noc strávili vězni modlitbami, písněmi a pobožným rozmlouváním. Měšťan Jan Kutnauer s některými dalšími prosili Boha, aby ukázal nějaké zázračné znamení, a tím je i lid utvrdil o jejich nevině. A při východu slunce se na nebi ukázala velmi pěkná duha neobyčejné jasnosti. Tu padli na kolena a povznesli své duše k Bohu. Jakmile duha zmizela, zazněl výstřel z děla na Pražském hradě, oznamující, že poprava začíná.

Poprava se konala od pěti hodin ráno do devíti a byla doprovázena hlukem bubnů a jezdeckých polnic, aby nebylo možné slyšet poslední slova popravených. Stařičký Kašpar Kaplíř ze Sulevic šel na popraviště kvůli svému věku velmi pomalu, a scházeje ze schodů ve staroměstské radnici řekl: „Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl.“ Poprava tak starého člověka ukazovala všem, že Ferdinandova justice se neobává konkrétních osob, ale myšlenek.

Exekuci prováděl kat Jan Mydlář. Odsouzenci čekali v radničním vězení, až přijdou na řadu, někteří dřímali v polospánku.

Kněz podobojí Jan Rosacius zapsal pro budoucí generace: Toto za slušné poznamenati jsem si umínil, že když na koho z těch svatých lidí a božích mučedlníků zavoláno bylo, tu k velikému podivu rozžehnání pěkně, až srdce v nás plesalo, se dálo; ne jináč než jako by na panket aneb na nějakou kratochvíli jíti se strojili. Ti, kteří odcházeli, těm, kteří po nich zůstávali a také smrti očekávali, v ten smysl i jináče, pěkněji, než se to pamatovati a vypsati může, mluvili: Nu, milí přátelé, požehnejž a ostříhejž vás tu Pán Bůh, dejž vám potěšení Ducha svatého, trpělivost a zmužilost, abyste toho, že jste Boží cti zastávali, srdečně a udatně i při této smrti na sobě dokázali. Já vás předcházím, abych uzřel dříve slávu našeho milého Spasitele, ale dočkám se vás hned za sebou. Již nám této hodiny pomine žalost vezdejší a nastane radost nová, srdečná a věčná." Tu zase odpovídali ti, kteří pozůstávali: „Požehnejž vám také Pán Bůh té cesty pro nevinnou smrt Pána našeho Ježíše Krista, pošliž anjely svaté své vstříc pro duši vaši. Předejdětež nás k té nebeské slávě, my vás také následovati budeme a jsme tím jisti pro toho, v něhož jsme uvěřili, Krista Ježíše, že se tam dnes všickni shledáme.“

Ten den bylo popraveno 27 lidí. Pamětníci stačili sledovat pořadí prvních sedmi, zbývající jmenují v rozličném sledu. Jeden z odsouzených dostal těsně před exekucí milost. Poslední z 29 odsouzených, vynikající právník Martin Fruwein, se ještě před výslechem pokusil utéci z vězení na Pražském hradě, spadl se střechy a zabil se.

Hlavy dvanácti popravených byly po exekuci zavěšeny v železných koších na staroměstskou mosteckou věž. Tam setrvaly pro výstrahu kolemjdoucím na dešti a slunci deset let do obsazení Prahy saským vojskem.

Po popravě následovaly další tresty a rozsáhlé konfiskace. Císař shledával, že je velmi mnoho lidí, kteří se provinili - tím, že za vlády Friedricha Falckého a direktoria zastávali úřady, konali vojenskou službu apod. Aby odpadlo zdržování se soudy, císař podepsal v únoru 1622 generální pardon. To znamenalo, že trestání na hrdle a cti bylo odpuštěno všem, s podmínkou, aby každý sám sepsal svá provinění, požádal o odpuštění a podal i přesný odhad svého majetku. Komise měla posoudit, jaká část majetku se zkonfiskuje.

Roztočila se ohromná mašinerie, poháněná chtivostí. Ať byli provinilci odsouzeni k úplné ztrátě jmění, nebo k částečné, ve všech případech stát zabíral celý statek a zavazoval se vrátit zbývající sumu v hotových penězích. Konfiskační komise však neměla dostatek hotovosti, proto platila dluhopisy, většinou naprosto nedobytnými. Spolumajitelé nemovitostí, nebo věřitelé pohledávek, na statcích pojištěných, měli smůlu. Mohli se domáhat náhrady u královské komory. Komise zkoumala jejich nároky a dávala jim poukázky na královskou komoru, která neplatila.

Kolem konfiskační komise bylo mnoho příležitostí k obohacení. Statky byly za babku rozprodávány přátelům nebo přímo členům komise, zatímco vídeňská dvorská komora se divila, že nedostává účty. Do konce roku 1623 bylo prohlášeno více než 600 konfiskací a vznikl kolem nich takový zmatek, že se ani nepodařilo sestavit jejich seznam.

Jako odstrašující příklad může sloužit konfiskace jmění Jana Jiřího z Vartenberka, který se nakrátko zúčastnil povstání, ale již před bělohorskou bitvou prohlédl a vzdal se císaři. U konfiskační komise se obhájil, přesto byl obeslán znovu. Vartenberk si stěžoval, upokojili ho, že jde o nedorozumění. Když se vrátil na své statky, nalezl je zkonfiskované. Žádal u císaře o vyšetření, ale než se dospělo k výsledku, jeho panství bylo prodáno za velmi nízkou cenu Valdštejnovi. Vartenberk sháněl vlivné přímluvce, nevzdával se, věc se protahovala, nakonec byla jeho manželce přiznána skrovná náhrada, která ani nebyla vyplacena.

Mnoho panství a domů tak ztratilo své české majitele a dostalo se do vlastnictví cizích šlechtických rodin z Itálie, Španělska, Belgie, Německa. Císař obdarovával konfiskáty své rádce a vojevůdce. Tato nová šlechta neměla vztah k selskému lidu, jehož jazyku nerozuměla, zato byla loajální k císaři. Přičteme-li konfiskace po zavraždění Valdštejna, změnilo majitele 75% všech statků v Čechách a na Moravě.

S konfiskacemi je spjat ještě jeden zločin, který bychom dnes nazvali tunel. V lednu 1622 vzniklo tzv. mincovní konsorcium, což byl spolek několika osob, který získal výhradní právo razit mince v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích. Měli také výhradní právo na nákup veškerého stříbra a na výkup stříbrných mincí. Ze získaného kovu měli razit mince. Také měli za úkol stahovat z oběhu mince s obrazem Friedricha Falckého a nahrazovat je novými.

Mincovní konsorcium si počínalo zchytrale. Vyrábělo mince s nižším obsahem stříbra, označené vysokými nominálními hodnotami. Následkem byla závratná inflace. Lidé nechtěli tuto novou, tzv. dlouhou minci přijímat, sedláci za ni nechtěli prodávat plodiny. Obchodníci vyváželi obilí do ciziny, kde je prodávali za hodnotné peníze. Proto byl vývoz obilí zakázán. Dlouhá mince se však výborně hodila na nákup zkonfiskovaných statků. Císař tak dostával peníze o menší hodnotě.

Dnes známe jména pouze několika osob, které za podvodem stály. Byl to především Karel z Lichtenštejna, zemský místodržící v Čechách a zároveň předseda konfiskační komise, dále Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, nizozemský obchodník Hans de Witte a židovský obchodník Jakub Bassewi. Na ziscích se podílely i další osoby, ale těm se podařilo nezanechat budoucím historikům žádný písemný dokument se jménem. Spekuluje se, že na transakcích vydělali i někteří lidé blízcí císaři, kteří na oplátku kryli činnost konsorcia.

Činnost mincovního konsorcia skončila v prosinci 1623 státním bankrotem, kdy byla hodnota mincí snížena na desetinu.

Případ se vyšetřoval, až když už nikdo ze zúčastněných nežil. Lichtenštejnův syn zaplatil částečnou náhradu. Věc se však nedostala na veřejnost. Historii dlouhé mince zveřejnil až r. 1881 numismatik Jan Newald v numismatickém časopise. Řečeno slovy klasika, co je to za zločince, který se nechá chytit. V případě mincovního konsorcia máme doklady zločinu, který zůstával dlouho neodhalen a nikdy nebude zcela objasněn. A to tehdy šlo o fyzické kovové mince. Těžko říct, co zbude historikům z dnešní doby, kdy peníze jsou jen čísla na účtech.

Vraťme se však k šíření katolického náboženství. Jak již bylo naznačeno, rekatolizace českých zemí začala útokem na elity. Protestantská šlechta byla zbavena majetku, všichni evangeličtí kazatelé a učitelé byli vypovězeni ze země a jejich školy zrušeny. Někteří kazatelé se skrývali, nebo opustili zemi jen nakrátko a pak se vraceli. Zemi procházeli arcibiskupští visitátoři, vyhledávali kazatele, a když nechtěli odstoupit od své víry, byli vsazeni do vězení.

Náboženská nesnášenlivost postihla i symboly. Z katedrály sv. Víta byla vyhozena těla nekatolíků, kteří zde byli pochováni (ušetřen byl pouze Jiří Poděbradský), a nahrazena svatými ostatky: několika vlasy Panny Marie, chrastím hořícího keře Mojžíšova, ubrusem Ježíše Krista a kameny vrženými po sv. Štěpánu.

V Čáslavi byl rozbit hrob a rozmetán prach Žižkův. Jelikož papežský nuncius pozoroval, že Češi stále světí 6. července svátek M. Jana Husi a přerušují tento den práci, přiměl císaře vydat nařízení, aby se na tento svátek zavřely kostely a lid nemohl v nich zpívat obvyklé písně k poctě Husově.

Karlovy univerzity se zmocnili jezuité. Jen jezuité měli napříště vyučovat na filosofické a teologické fakultě, rektor a kancléř měli být jezuité a profesory lékařství a práv měl ustanovovat rektor. Tovaryšstvo Ježíšovo si osvojovalo právo nejvyšší správy nade všemi školami v království. Jezuité sami vykonávali cenzuru, dohlíželi na knihkupectví a knihtiskárny a konfiskovali nebezpečné knihy.

Dalším úkolem rekatolizace bylo obracení měšťanů a sedláků. Jen katolíkům bylo dovoleno být v městských radách a zastávat jakékoli obecní úřady. Právo měšťanské bylo od 6. května 1624 udíleno pouze katolíkům a jen oni směli provozovat městské živnosti. Protestantští kacíři nesměli od té doby ani vcházet v manželství.

V Kutné Hoře nařídil nejvyšší mincmistr měšťanům, aby v neděli a ve svátek chodili do kostela na mši a kázání. Kdo by opomenul bez dostatečného důvodu přijít, měl zaplatit pokutu 25 až 50 kop grošů míšeňských. Protože měšťané dávali přednost pokutě, přidal jim trest vězení. Zároveň byli měšťané uklidňováni, že „Jeho Milost Císařská žádného k náboženství pod jednou (tj. katolickému) nutiti neráčí, než to milostivě ráčí nařizovati, aby k sv. mši a k slyšení slova božího do kostela chodili. Po slyšení slova božího a přeslechnutí mše svaté že každý domů se navrátiti může, a mimo to k ničemu nucen býti nemá.“

A skutečně se Jeho Milost Císařská častokrát obešla bez nucení. Kteří měšťané si katolické náboženství neoblíbili, těm nakvartýrovali do domů vojáky. Největší zatvrzelci byli ještě uvězněni a mořeni hladem. Někteří protestantští měšťané raději odcházeli do ciziny, ale před odchodem byli povinni zaplatit rozličné poplatky a svůj dluh v dluzích městských.

Lid slyšel od svých katolických vrchností, od kněží a reformačních komisařů výhružky, výčitky a přesvědčování, docházelo i na bití a týrání. Komenský uvádí příklad z Bydžova, kam přijel císařský reformační komisař, Španěl don Martin Huerta. Dal na radnici svolat měšťany a mnoha slovy chválil katolické náboženství. Jeden z měšťanů jménem Jan Koláčník řekl, že to není v moci lidské, aby člověk, čemu se po všecken čas života učil, v jedné hodině odučiti se mohl; a že není správné, aby někdo opustil, co za Boží pravdu přijal, než by se vyučil něčemu lepšímu. Huerta jako smyslů pominutý vyskočil, dotyčného zbil holí a dal ho vyvést z města. Ostatní postrašeni tím příkladem, sklonili se a slíbili nechat se vyučit katolickému náboženství.

Velmi aktivně šířili katolickou víru jezuité, navštěvovali vesnice a města jako misionáři. Zakládali si na tom, že postupovali lidumilně a trpělivě. Násilí přenechávali jiným, v případě potřeby si nechali zavolat vojáky. Tak se jim dařilo obracet na katolickou víru tisíce kacířů. P. Adam Kravařský uvedl, že za svůj život obrátil na pravou víru 32.140 duší.

Jezuité rádi oslňovali lid velkolepými poutěmi, okázalými obřady, školními slavnostmi a divadelními hrami. Nebyli zvyklí působit na rozum lidu, zatímco u Čechů byla záliba v svobodném přemýšlení. V některých oblastech obyvatelstvo odolávalo jejich působení a došlo i k selským bouřím, kdy sedláci pobili misionáře i vrchnost a nechtěli se vzdát svého náboženství. Stačilo však vždycky několik houfů vojáků, aby byli přemoženi.

Utrpení celé země přivedlo Jana Amose Komenského k zoufalému povzdechu: „Ty tedy, ó Bože, popatřiž na nás tak bídné a tak na místě draků potřené, že nás již přikryl stín smrti, kteříž pro tebe mrtveni býváme celý den; jmíni jsme jako ovce k zabití oddané. Probuď se, ó Pane, proč spíš? Prociť a nezamítej nás na věčnost! I pročež tvář svou skrýváš a zapomínáš se na trápení a soužení naše? Neboť se již sklonila až k prachu duše naše, přilnul k zemi život náš. Povstaniž k spomožení našemu a vykup nás pro své milosrdenství!“

Hluboká proměna země byla r. 1627 završena novou ústavou, nazvanou Obnovené zřízení zemské. Vycházelo ze zásady, že české království ztratilo své svobody právem válečným, tedy že Ferdinand II. svým vojenským vítězstvím nabyl neomezené moci.

Království, ve kterém dříve stavové volili panovníka, bylo přeměněno na dědičné království rodu habsburského. Právo volební zůstalo stavům jen pro případ, že by Habsburkové neměli zákonných dědiců.

Císař si vyhradil právo udělovat občanské právo cizincům. Tak mohla do země přicházet cizí šlechta a získávat vliv v zemském sněmu. Nabyl též právo ustanovovat zemské úředníky, aniž by byl vázán názorem zemské šlechty. Stavové nadále zastávali úřady správní a soudní, ale jejich sněm mohl nadále jednat jen o těch záležitostech, které předložil panovník. Sami od sebe se nesměli o ničem radit, ani podávat spisy.

Nejvyšší český správní a politický úřad (pro Čechy, Moravu a Slezsko) - Česká kancelář – sídlil od r. 1624 ve Vídni. Původní zemské úřady existovaly dále, stále však narůstaly pravomoci centrálních (dvorských) úřadů. Tak se zvolna připravovalo zřízení ministerstev s kompetencí pro celé mocnářství.

Obnovené zřízení zemské prohlašovalo, že v Čechách nebude jiné náboženství uznáno a oprávněno než katolické. Několik týdnů poté vyšel císařský mandát, který nařizoval všem pánům a rytířům, kteří nechtějí přestoupit k víře katolické, aby do šesti měsíců opustili království.

V neposlední řadě došlo také ke zrovnoprávnění německého jazyka s českým. Předchozí zákon z roku 1615 totiž upřednostňoval češtinu, dokonce ze znalosti češtiny činil podmínku vykonávání politických práv. Úředně tedy došlo ke zrovnoprávnění s němčinou, ale v praxi se brzy stala němčina jediným správním jazykem. Projevilo se to už na samotném textu Obnoveného zřízení zemského, jež bylo vytištěno pouze německy, zatímco z české verze byl vytištěn jen začátek.

Obnovené zřízení zemské dopadlo nepříznivě i na českou katolickou šlechtu, pro kterou znamenalo omezení moci. Bylo však už pozdě bycha honit. Kancléř český Zdeněk z Lobkovic si postěžoval v dopise manželce: „Věř mi, můj anděle, jako Bůh zázrak učinil s Majestátem, a ti, kdo se z něho těšili, uvrženi byli v hanbu a lítost, tak i stoupenci těchto zákonů (tj. Obnoveného zřízení) se zastydí a pocítí lítost.“ Zdeněk z Lobkovic kdysi nepodepsal Majestát, tentokrát však v sobě nenašel odvahu, aby odepřel svůj podpis zaváděcímu patentu Obnoveného zřízení zemského.

V téže době i rakouská šlechta ztratila náboženskou svobodu a nekatolíci museli odejít ze země. Také všichni protestantští duchovní a učitelé museli opustit Rakousko. Pouze nekatolickým šlechticům v Dolních Rakousích bylo povoleno ponechat si svou víru. Dnešní Rakušané si mohou připomenout perzekuci na poutní naučné stezce Weg des Buches (zřízené r. 2008), po které se pašovaly luterské bible, evangelické zpěvníky a modlitební knihy.

Poznámky:

Staroměstská exekuce je často nazývána jako poprava 27 českých pánů. Ve skutečnosti byli mezi popravenými i Němci a lidé, u kterých je národnost neznámá nebo sporná (podrobněji zde). Jak se snažím ukázat v článku (viz zejména 1. část), národnost v tomto případě není tak důležitá, protože nešlo o spor národnostní, ale náboženský a politický. V bitvě na Bílé hoře bojovali na straně českých stavů i rakouští a němečtí šlechtici. Popsané historické události jsou tedy spíše příkladem spolupráce Čechů, Rakušanů a Němců.

Obrázek:

V horní části Malostranského náměstí v Praze u Lichtenštejnského paláce můžeme vidět tyto figurální patníky. Litinové patníky symbolizují 27 popravených na Staroměstském náměstí. Vytvořil je sochař Karel Nepraš a před budovou Lichtenštejnského paláce byly osazeny r. 1993. V paláci sídlil Karel z Lichtenštejna, předseda exekuční komise (zvláštního soudu), která nad 27 nešťastníky vyřkla rozsudek.

Třicetiletá válka - III.

Po bitvě na Bílé hoře pokračoval boj Friedricha Falckého a jeho spojenců proti domu Habsburskému a císaři Ferdinandu II. mimo území Čech. Ve Slezsku působilo vojsko knížete Jana Jiřího Krnovského, k němuž se připojili čeští a moravští emigranti, vyhnaní ze země represemi, například Ladislav Velen ze Žerotína a Václav Bítovský z Bítova. V Německu bojoval ve službách Friedricha Falckého vévoda Kristián z Braunschweigu.

Začátkem roku 1621 obsadilo vojsko španělských Habsburků Dolní Falc. V důsledku této porážky Protestantská unie ukončila svoji činnost. Na podzim obsadila vojska Katolické ligy Horní Falc a dovršila tak vítězství nad Friedrichem Falckým, sídlícím tehdy v Haagu.

Katolíci postupovali dál a zmocňovali se dalších území. Poměry v Říši konečně začaly znepokojovat i Francii a Anglii. Po spletitých jednáních uzavřely r. 1625 spojenectví Anglie, Nizozemí, Dánsko, dolnosaská knížata a Friedrich Falcký. Tato protihabsburská koalice spoléhala na pomoc Francie, Sedmihradska a Osmanské říše. Vrchním velitelem koaliční armády byl jmenován dánsko-norský král Kristián IV.

Dánsko se o konflikt zajímalo již od r. 1621 a ještě před bitvou na Bílé Hoře poskytlo Friedrichu Falckému finanční výpomoc. Dánsko si od války slibovalo, že upevní svou moc v severním Německu a posílí své pozice v obchodu na Baltském moři.

Protestantská vojska pod velením dánského krále Kristiána IV. a hraběte Mansfelda se střetávala s vojskem Katolické ligy generála Tillyho a armádou císaře Ferdinanda II., kterou vybudoval Albrecht z Valdštejna. Brzy se ukázalo, že nikdo nemůže čelit Valdštejnově armádě, jež se zakrátko rozrostla na více než 100.000 mužů. Tak velkou armádu před tím nikdo nedokázal postavit.

Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský, početné vojsko nejen shromáždil, ale dokázal je vyzbrojit, uživit a řídit. Co nejvíce potřebného vybavení dal vyrábět na svém panství. Namísto dosavadního rozptýleného opatřování výzbroje a výživy se vše mělo zabezpečit hromadně. Zřídil manufaktury na výrobu uniforem a obuvi, i na výrobu střelného prachu. V Raspenavě a Vrchlabí měl železárny, jež dodávaly zbraně, dělové koule, lopaty, podkovy, hřebíky a další předměty.

Frýdlantské vévodství dodávalo armádě obrovské množství obilí a chleba. Když množství nestačilo, nakupoval Valdštejnův bankéř Jan de Witte obilí od majitelů velkých panství. Zboží se sváželo povozy do Litoměřic a Děčína a odtamtud se přepravovalo na vorech po Labi. Protože zásilky nestačily, Valdštejn byl nucen nakupovat zbraně a potraviny po celém Německu a také v Itálii, Polsku a Švýcarsku. Nákupy pro Valdštejna obstarával Jan de Witte, nizozemský obchodník kalvínského vyznání. Měl kontakty ve všech významných obchodních centrech Evropy, takže všude dostával potřebné úvěry, které pak proplácel na veletrzích ve Frankfurtu nad Mohanem, v Lipsku, ve Vídni a v Linci.

Peníze získával Valdštejn z kontribucí, které musely platit obsazené země a města. K tomu platila jiná města za to, že byla od ubytování vojska osvobozena. Další příjmy měl z konfiskací na obsazeném území. Jednou řekl Valdštejn pregnantně, že „válku musí živit zase jen válka.“

Další část nákladů hradil císař Ferdinand II. z daní, jež vybíral ve svých dědičných zemích. Jelikož náklady na žold, výzbroj a obživu armády byly obrovské, dlužil císař Valdštejnovi obnos, který nemohl nikdy splatit. Proto dal Valdštejnovi knížectví zaháňské ve Slezsku a roku 1628 mu dal Meklenbursko jako zástavu, než bude moci zaplatit všechny dlužné výdaje.

Valdštejn vítězně táhl Německem, vypudil dánskou armádu, obsadil část baltského pobřeží s městy Rostockem a Wismarem i části dánského území v Holštýnsku a Jutsku. Úspěšný vojevůdce byl jmenován admirálem Atlantského a Baltského moře. Rakouským a španělským Habsburkům (kteří měli v rukou Belgii) se rýsovala možnost obchodního využití Baltského moře. Nebyli sami, kdo po oslabení Dánska toužili po nadvládě nad Baltem, zvané dominium maris baltici. Na severu nabíral sílu další soupeř se zájmem o výnosný baltský obchod – Švédsko.

Mezitím chtěl císař využít své výhodné pozice v Německu, která plynula z přítomnosti obávané Valdštejnovy armády. Dne 6. března 1629 vydal restituční edikt, podle něhož měl být navrácen katolické církvi veškerý majetek, který jí byl zabrán po takzvaném pasovském kompromisu z r. 1552 protestantskými knížaty a městy. V protestantských biskupstvích byli opět nastoleni katoličtí preláti. Katolickým vrchnostem bylo dovoleno vyhánět své nekatolické poddané. Restituční edikt vyvolal prudký nesouhlas všech postižených.

Na sněmu Svaté říše římské národa německého roku 1630 došlo k obratu. Jednací program měl několik bodů, z nichž poslední zněl: Měl by být zaveden lepší pořádek v armádě a ve vojenství vůbec? Jednání začalo právě tímto bodem a rozebíraly se stížnosti na Valdštejna. Zejména Maxmilián Bavorský, který nelibě nesl Valdštejnův vzestup, kritizoval jeho armádu, jež zatěžovala německé obyvatelstvo kontribucemi a řáděním vojáků i důstojníků. Císařská armáda, jako všechny armády v této válce, pustošila zemi, kde pobývala, i když zrovna nebojovala.

Císař byl nátlakem kurfiřtů donucen k ústupkům. Odvolal Valdštejna z velení armády a nařídil snížení stavu vojska. Albrecht z Valdštejna se roztrpčeně stáhl na své frýdlantské panství. Ale nešlo jen o osobní pocity. Sesazením z funkce přišel o příjmy z kontribucí. Pro jeho finančníka Jana de Witte to znamenalo těžkou ránu, protože dlužil armádním dodavatelům milionové obnosy. Jan de Witte neunesl situaci a spáchal sebevraždu ve svém domě v Mostecké ulici v Praze.

Švédové mezitím neotáleli a v době konání říšského sněmu se vylodili na poloostrově Usedom. Několik dní před odvoláním Valdštejna uzavřeli dohodu o spojenectví s panstvím Magdeburským, Brémami, vévody meklenburskými a hrabětem hesensko-kaselským. V lednu 1631 pak podepsali dohodu s Francií. Vstup katolické Francie do války na straně protestantského Švédska znamenal, že se válka mění z náboženského konfliktu na politický. Francie se zavázala platit Švédsku ročně 400.000 říšských tolarů na udržování žoldnéřské armády.

Zanedlouho se připojilo ke Švédům i Sasko. Kurfiřt Jan Jiří Saský se přes své luteránské vyznání dlouho snažil být s císařem zadobře, ale nedávno vydaný restituční edikt nebyl ochoten připustit. Spojená saská a švédská vojska zvítězila v září 1631 nad císařskou armádou, vedenou generálem Tillym, v bitvě u Breitenfeldu nedaleko Lipska.

Měsíc poté Sasové přitáhli do Prahy. Císařští opustili Prahu bez boje, jakmile zvědové přinesli zprávu, že se blíží nepřítel. Skoro všichni místodržící odjeli do Budějovic. Pražští měšťané marně prosili velitele pražské posádky dona Baltazara de Marradas, aby zachránil město před plundrujícím vojskem. Marradas přes sliby utekl i se svými vojáky z Prahy.

Se Sasy se vracela do vlasti velká skupina českých emigrantů a ujímala se opět svých bývalých statků a domů. Byl to např. Jindřich Matyáš Thurn, Václav Vilém z Roupova, Ladislav Velen ze Žerotína a další. Pokusili se zorganizovat samosprávu, konala se volba nových direktorů. Novým direktorům však nebylo dovoleno ujmout se vlády. Kurfiřt saský nehodlal emigranty podporovat, ani se k nim neodvážil hlásit. Trval na dodržení kapitulační smlouvy s Prahou, zaručující dosavadním úředníkům, že zůstanou ve svých úřadech.

Jan Jiří Saský nechtěl znesnadnit opětovný smír s císařem Ferdinandem II., a proto ani nedovolil protestantům obsadit kostely, jichž se domáhali. Podle kapitulační smlouvy kláštery a koleje měly zůstat při dosavadních výsadách a duchovní neměli být odtud vyháněni. Selský lid na venkově byl vzdálen takové diplomacie, bouřil se a pronásledoval katolické kněží a mnichy, kteří se v minulých letech chovali násilně a bezohledně.

Zároveň saské vojsko pustošilo zemi. Žoldnéři se v Praze chovali jako v každém jiném obsazeném městě. Ubytovali se po domech pražských měšťanů a na obyvatelích žádali potraviny, píci pro koně a další potřebné věci, včetně svíček a dřeva na topení. Ničili zařízení domů, odnášeli i táflování a kování. Oloupení obyvatelé mizeli z města, až bylo v Praze několik set domů prázdných. Vedení saské armády kromě toho požadovalo od města velkou finanční částku jako kontribuci.

Emigranti se hrozili, že cizí pomoc jim více škodí, než slouží. Tušili, že nová situace dlouho nevydrží. Měli aspoň čas provést důstojný smuteční obřad za pány, popravené roku 1621. Jejich lebky byly sňaty z věže u Karlova mostu a po obřadu v Týnském chrámu pohřbeny na tajném místě, aby nikdo nerušil jejich klid. Od té doby lebky nebyly nalezeny.

Katastrofální ústup císařských vojáků a rychlé pronikání Švédů do Německa jasně ukázalo dřívější užitečnost Valdštejna a císař se proto rozhodl požádat ho o pomoc. Valdštejn byl znovu ochoten postavit armádu. V krátké době naverboval po celé Evropě 100.000 mužů.

Kurfiřt Jan Jiří s předstihem opustil Prahu, přičemž vzal s sebou do Drážďan části rudolfinských sbírek. Saské vojsko ještě před odchodem plenilo a odneslo si i obraz Panny Marie staroboleslavské, který byl později draze odkoupen zpět.

Valdštejnovo vojsko vniklo do Prahy také pomocí kapucínů v Loretě, kteří vylámali kus hradby u svého kláštera. Zbylé saské pluky se krátce bránily. O měsíc později byly téměř celé Čechy opět v rukou císaře. Zvláštní konfiskační komise stíhala provinilce, kteří se zapletli i nezapletli se Sasy. Komise pracovala horlivě, protože statky odsouzenců měly připadnout Valdštejnovi na zaplacení útrat vojska.

Zanedlouho se Valdštejnova armáda střetla v bitvě u Lützenu se švédskou armádou, vedenou králem Gustavem Adolfem. Na obou stranách zahynuly tisíce vojáků. Obě strany ustoupily, takže nebylo možné určit vítěze. Na švédské straně však padl král Gustav Adolf, schopný vojevůdce, což znamenalo velkou ztrátu. Valdštejn obdržel blahopřání od císaře, od papeže, od polského krále a od mnoha jiných významných osobností.

Jeho armáda se pak přesunula do Lužice a Slezska. Následující události zkoumali historikové velmi podrobně, div ne pod drobnohledem. Události se přesto vymykají jejich kontrole. Mezi českými emigranty a Valdštejnem vznikly kontakty, o kterých se hovořilo jen potajmu. Jednalo se o přechodu Valdštejna a části jeho vojska na stranu protestantů. Do věci byli zasvěceni i švédští a francouzští diplomaté. Jako odměna za přestup byla vojevůdci nabídnuta česká koruna, uvolněná po nedávné smrti Friedricha Falckého.

Tato jednání byla později hodnocena jako velezrada. Nakolik Valdštejn skutečně chtěl přejít na druhou stranu, zůstává zahaleno v mlze. Psal málo a při psaní se vyhýbal ožehavým otázkám. Jednání vedl pouze přes prostředníky a je přirozené, že jejich pozdější výpovědi byly účelově změněny. Z jeho činů neplynulo nic jednoznačného. Jelikož se otevřeného přestupu neodvážil, zůstává velký prostor pro dohady.

Váhavý a neurčitý Valdštejnův postup nakonec vyvolal nedůvěru u obou stran. Císař Ferdinand II. jej zbavil vrchního velení svých armád a vydal patent, že je třeba se Valdštejna zmocnit „zajetím nebo zabitím“. Bývalý vojevůdce byl s trojicí svých věrných zavražděn 25. února 1634 v Chebu. Po zabitých zbyl obrovský pozemkový majetek, jenž byl rozdělen mezi zasloužilé generály, plukovníky a úředníky, vesměs cizince.

Císařská armáda se spojila se španělskou armádou a společně porazily Švédy a Sasy v bitvě u Nördlingen. Zdrcující porážka připravila Švédy o množství žoldnéřů a vypudila je ze strategické pozice v jižním Německu. Protestantské říšské stavy, jež měly spojenectví se Švédy, také utrpěly velké ztráty a mnozí jejich představitelé hledali usmíření s císařem.

Došlo k němu v květnu 1635 v Praze podpisem tzv. pražského míru. Císař Ferdinand II. slíbil, že pozastaví platnost restitučního ediktu na 40 let a tím ho prakticky odsunul do zapomnění. Sasko obdrželo na usmířenou Lužici, kterou mělo dosud v zástavě. K pražskému míru se připojila téměř všechna říšská knížata kromě Bernarda Sasko-Výmarského a landkrabata z Hessen-Kasselu. Říšští zeměpáni neměli mít v budoucnu své vlastní armády. Jejich vojenské síly se měly spojit v jednu říšskou armádu.

Jenže to se nelíbilo Francii, a proto válka pokračovala.

Poznámka:

Čeští exulanti jen trpně nečekali, jak se válka bude vyvíjet. Mnozí působili jako vojáci a důstojníci v cizích armádách: dánské, saské a švédské. Nemám o jejich činnosti bližší informace, proto zde uvedu jen jména. Ve švédské armádě měli hodnost generálů: Zdeněk hrabě z Hodic, Václav Ferdinand Sádovský ze Sloupna, Volf Colona z Felsu, Bedřich Sobětický ze Sobětic, Karel Robmhap ze Suché; hodnost plukovníků: Jaroslav Kinský, Václav Čabelický ze Soutic, Adam Berka z Dubé, Jindřich Bedřich ze Štampachu, Matěj Jizbický, Václav Záborský z Brloha, Jindřich Pětipeský z Chyš, Mikuláš z Těchenic a jiní.