Prasečí,
vepřová....
30.4.09
Tak to máme, prasečí chřipku. Ptáci nakazily
prasata a ty lidi. Jako by to nestačilo, máme problémy ještě jiné: islamisté a
židé striktně odmítají tento název. Oni přeci vepřové nejedí, tak ani tu
chřipku neuznávají. Proto se v Izraeli jmenuje tato chřipka Mexická. To se zase
nelíbí Mexičanům.
Češi to mají jednoduché. Může to být prasečí
chřipka, ale také vepřová. Avšak vepřová chřipka nezní tak lákavě, jako vepřová
pečínka. Nevím jak je to v jiných jazycích, němčina má pro tento druh zvířat
jen jedno pojmenování: Schweine. Tak tedy Schweinegrippe!
V čem to vězí?
28.4.09
Rozjel jsem s kamarádem Rudou
takou diskuzi. Takovou akademickou. Rudovi se zalíbil, jak sám píše, vtáhl ho
do sebe anglický seriál "The Office". Píše velice vtipně, že si v něm
autoři všímají maličkostí, které se v kanceláři dějí.
Mám také rád anglické seriály.
Poslední dobou se koukám na "Inspektor Barnaby". Jsou to vždy
uzavřené detektivní příběhy. Zatím co americké detektivky jsou trochu povrchní,
německé často přiblblé, české se nedokáží odvázat dědictví Švejka, jsou
anglické plny humoru, hlubokých konverzací a neodolatelně popsaných charakterů
jednotlivých postav. Na tomto místě si musím vzpomenout na dobu, kdy za totáče
dávali v televizi "Ságu rodu Foreside", doufám, že se to tak píše.
Nemluvilo se druhý den o ničem
jiném, než o tom co se v nejnovějším díle přihodilo a ulice byly při vysílání
prázdné, asi jako dnes při mistrovství světa ve fotbalu.
Zrovna tak fascinující byl seriál
"Co ze dne zbylo", jehož děj se odehrává ve sklepní kuchyni panského
domu, jíž velí velevážený majordomus, sluha- čili butler.
Chybí nám ta perfektní
konversace, jíž se Angličané jisté sociální vrstvy učí již od dětství? Co nás,
české Švejky fascinuje na umění používat rodný jazyk kultivovaně? Všechny tyto
seriály jsou dabované do naší řeči, tím pádem je nabíledni, že bychom mohli
také tímto způsobem hovořit, debatovat, rozprávět, rokovat, diskutovat,
rozmlouvat.........
Instinkt
28.4.09
Dnes jsem zašel k panu doktorovi, jako s tou nohou
co mne bere. Syn tam nebyl, jen jeho otec. Nejprve dlouho a jedním prstem něco
vyhledával na klávesnici počítače. Chtěl jsem mu nabídnout mého stopaře psa
Pajdu, ale byl jsem radši zticha. Pak se zahleděl do mých spisů a prohlásil, že
mi změří tlak. Povídám, to nedělejte, to nedopadne dobře....
A také jo. Mám takový instinkt, který ze mne udělá
myš, po které se žene kočka. Myš nemá úniku a dostane paniku. Určitě má
adrenalin a tlak před výbuchem. Takhle se chovám já, když spatřím v rukou
doktora tlakoměr.
Když jsem byl před lety u jeho syna, naměřil mi
skoro dvě stě. V následujícím pobytu v nemocnici, kdy mi měřily tlak více méně
mladé či hezké sestřičky se mnou měly problém, že mám tlak nízký. To je totiž
tak. Když si na měření tlaku zvyknu, tak se onen panický instinkt ztratí.
No, máte ho
na hořejší hranici normálu, sdělil mi. A to mi bušila krev ve spáncích!
Když jsme vyřešili tento problém, počal se mnou
hýbat tam a sem a pak povídá: to bude kyčel. Tyhle prášíčky co berete nemají
žádný účinek. Napíši vám prášky! Pak si mne objednal na odběr krve a poslal mne
domů. A tak jsem tam, kde jsem nechtěl být! Chodit po doktorech není v mé
oblibě....
Na druhé straně: v čekárnách jsou časopisy,
zadarmo..........
Britcom, Kancl, sitcom
28.4.09
Tady Ruda něco popisuje, a já
naprosto nevím co to je. Přestože jsem poslední dobou často v Čechách, nemám
zas tak dostatečný styk s mladou generací.
Slovník mi přeložil, že sitcom je
situační komedie. Takže řada různých situací dá někdy
dohromady situační komedii.
Normální komedie musí být podle toho ta, která žádné situace nemá. Tedy
Komedie, kde se nic neděje, není to divné? Britcom slovník nezná. Vycházím jako
starý luštitel záhad, že to bude britská komedie. A Kancl? Pokut to nebude z
anglického- cancel, tedy
třeba zrušit let do Frankfurtu,
nebo vlak do Mirošovic, mohla by to
být kancelář. Takže
britcká, situační, kancelářská
komedie. Takže slovy pana Homoli, tak mi to paní Valešová
přeložte do němčiny!
Měl on tam pan Homola v
přepychovém obýváku obrovská dřevěná prsa jako skulpturu a na
ní štítek: Boženčiny
.
Poznatek: někdy se Čech s Čechem
nedomluví.....
Já
27.4.09
V pátek jsem se díval z kuchyňského okna. Je
zajímavé, co tam v tom neútulném, betonovém dvoře člověk všechno spatří.
Například sousedova holčička má již dvacet let! A ten malý hošík, co nás
nervoval, když si hrál fotbal o naší zeď! Ten je již tak velký, že když se naň
podívám, mám pocit, že spadnu na záda. Jak ten život běží.
Když se podívám do zrcadla, vždy se divím, co je to
za cizího člověka. Nenadálý pohled do výkladní skříně a to ještě z boku, mne
přivádí k údivu: to přece nejsem já!
Ale jo, tak už to v životě bývá, ten si s námi
nehraje. Když ráno vstanu z lůžka, je to docela velká procedura. Ani to válení
v posteli není to, co bývalo dříve, člověk by snadněji vyjmenoval, kde ho to
nebolí.
No, jak se tak koukám z toho okna k těm sousedům,
vidím tam prkna a všelijaké dřevěné věci, povídám si, to by se dalo spálit. To
je naše velká vášeň, posedět v zahradě u vínečka a hořícího krbu. Tak jsem se
zeptal muže, co zrovna ve dvoře byl, co mají s tím dřevem v úmyslu. Muž nebyl
vlastníkem oné hromady, byl to nový přítel sousedovi ženy, ale asi se zmínil,
neboť do půlhodiny někdo zvonil: jo, to dřevo si můžete odvést, říká mi
sousedky bývalý muž! Tak jsem tam poslal Adriána, což ochotně učinil. No a dnes
v poledne jsem to nařezal. Teda, doploužil jsem se do zahrady, opírajíc se o
pilu tak dlouho, až jsem to měl. Naskládat do kůlny, na to nemám již sílu. Jako
na zavolanou přišla Annabella a dostal jsem vynadáno, že mám sedět a ne řezat
dříví, když mám potíže s plotýnkami či s kyčlí. Pak odvlála větrem pěkného
parfému. Tak jsem se šel osprchovat a teď sedím. Po oku pozoruji tu haldu dříví
a mám Humell im Arsch (něm. příslový, když je někdo neposedný) Tak jsem zvědav,
kdo to do kůlny složí....
Text jedné
písně: stáří klepe na dveře.....
Rodiče a děti
23.4.09
Když mladí lidé dostanou děti, běží zpravidla vše
jak na drátku. O děti je potřeba se starat, jsou na rodičích závislí. Když se
zpravidla přečkají pubertální války, nastane nové období. Děti se mění v
dospělé lidi. Jako dospělí si chtějí své zkušenosti a chyby sami najít a někdy
i zaplatit. Ten poslední, jehož radu očekávají jsou rodiče.
V tuto dobu se rodiče musí naučit žít svůj život,
což pro mnohé a obzvláštně pro matky není jednoduché. Avšak není jiné cesty.
Mladí lidé nejsou majetkem rodičů, jsou samostatné bytosti. S rodiči mají pouze
příbuzenský vztah. Toto období, když jsou rodiče rozumní, může trvat třeba i 10
let. Za tu dobu mladí zjistí, že sem a tam, měli máma, nebo táta pravdu.
Počínají se tiše vracet. Tento návrat je potřeba podchytit. Nevyptávat se na
zbytečnosti, vyslechnout si jejich starosti a i když jsou pro nás někdy směšné,
brát je vážně. Nevydírat je láskou, kterou by k nám měli cítit. Oni ji dají
najevo jinak a sami od sebe, když o ni nebudeme škemrat.
Hlavně je důležité neusnout na vavřínech- my jsme vychovali děti- ! Je potřeba jít
s dobou. Znát jejich zájmy, číst aby bylo o čem mluvit a hlavně nekecat prázdný
a hluchý rozhovor. Jen společné zájmy dokážou opět navázat na před deseti lety
ukončený rozhovor. Překvapit je nějakou znalostí, třeba počítače, či
politickými událostmi, novou knihou, která se v současnosti čte, či znát nové
filmy, herce, hudební skupiny. Příkladů by nebralo konce.
To, jak naše děti vedou život, nesmí být nikdy téma
rozhovoru. Nám do našeho života také nikdo nekecal, nebo jsme si to nenechali
líbit. Z vlastní zkušenosti vím, jak krásné je, když se mohu zapojit do
rozhovoru s mladými lidmi, nebo když vyprávím něco, co je zajímá. A ještě něco
je důležité: když jsme byli mladí, znali jsme většinou jen zdravé lidi.
Dopřejme tohoto pocitu i našim dětem. Proto je důležité toto téma jen naťuknout
(když je to nezbytné) a hned obrátit list. A hlavně se smát. Mládí se směje, je
samý vtip a kdo zapomněl, že byl kdysi také mladý, nepatří mezi ně!
Hlavně neztrácet důstojnost. Být starý, nebo mladý
se odehrává v našich hlavách. Pamatuji si, když jsem v mládí hrál ochotnické
divadlo, co srandy jsme zažili se starými, rádoby zkušenějšími, herci. Nevnímal
jsem, že byli často skoro sedmdesát let staří, vnímal jsem jejich smích, jejich
veselé příhody, žertíky. Pro mne nebyli staří, byli mladí jako já. A tak se
snažím, tento dobrý pocit dnešní mládeži vracet a mohu říci, že se mi to daří!
Abych
nezapomněl: nikdo není dokonalý.....
Pilná čtenářka
23.4.09
Přijde vždy, když jsem ve Lhotě. Nic proti tomu nemám,
má dobrý důvod, v mém domě žijí všechny děti. Zda je pozvaná, či ne, to nevím a
ani mě to nezajímá. Normálně je to tichá žena v letech, zrovna jako já jsem již
muž letitý. Avšak když se napije, stane se z ní osoba plná hněvu, nenávisti,
kritizuje a každá maličkost jí vadí. Je jednoduše zlá.
První opouští stůl v zahradě Annabella, po ní se
naštve Adrian a zmizí, Marek jí na otázku, kterou normální a taktní člověk
nikdy nepoloží, odpoví vulgárně. Pak se obuje do Kim a do Saši! Proboha proč?
Není příjemné posezení s dětmi to jediné co nám v našem věku zbývá??
Kdyby se to nemělo zlepšit, využiji svého
majitelského práva....
A tak asi staré
přísloví nelže: ve vínu je
pravda....
Byl jsem na drbesu
23.4.09
Tak nějak jsme
tomu, jako kluci, říkali! Znáte ten pocit, vlézt chatařům do zahrádky, natrhat
tam puget květin a přinést ho mamince. Moje maminka se vždy radovala, zároveň
jí blesklo v očích: nechytli vás? Jen pro ten úsměv a pro to dobrodružství jsme
to dělali.
Jel jsem včera
na kole, doprovázen Pajdou a najednou vidím- šeřík. Právě vykvetl! Tak jsem pár
větviček utrhl a dal je Aničce na její skříň, kde má ukryty své poklady- vzácný
porcelán. Stojí na ní její fotka a pozoruje nás. Lampa nad stolem zablikala. To
dělá od té doby, co nás Anička opustila. Vždy, když se jí něco líbí, nebo snad
i nelíbí, počne lampa vypínat a zapínat!
Jisté je: život je složitější, než se nám
zdá......
Mníšecký zámek.
22.4.09
Když jsem byl
ještě ve Lhotě, šli jsme jednou do pizzerie na zámek. Kája byl totiž ve
Františkových lázních, v Karlových Varech a ještě se stavil za hranicemi v
Německu, kde nakoupil pelargónie, protože tam jsou levnější. Byl tam s Monikou,
Andreasem a s Rosi na jednodenním výletu. Když se blížili k Mníšku, volal, zda
bych nechtěl na večeři na Zámek.
Vyprávěl jsem
při večeři Rozi náš vztah k tomuto zámku.
Po
komunistickém převratu v roce 1948 nakoupil otec pár obrazů, které komunisti ze
zámku rozprodávali. Od dětství visí v mém rodném domě obraz, jež znázorňuje
mníšeckou hraběnkou sedící na koni, obklopenou loveckými psy. Byla to vznešená,
štíhlá dáma, s bradavicí na pravé tváři.
Když jsem se
poznal s Aničkou, měl jsem dlouho pocit, že ji znám. Podobala se totiž oné
hraběnce. Jednou jsem jí řekl o obraze z rodného domu a ona se počala smát.
Když se přeptala, co to je za paní, říkám: mníšecká
hraběnka! Anička se přestala smát a počala vyprávět neuvěřitelnou věc: její
dědeček, měl ještě v rodném listě poznámku: odložené dítě hraběnky z Mníšku!
A tak jsem měl od mládí doma obraz ženy na očích, jejíž dvojnice se stala mou
velkou, věčnou láskou.
Poznatek: lidé umírají, láska ne.......
Zvonoklasy
21.4.09
Tak nějak se jmenuje
román, který jsem kdysi dávno četl a v němž se mimo jiné pojednávalo o
veřejných záchodech. Tak něco podobného máme na Lhotě na pánských záchodech.
Pánové dělají svou potřebu a při tom se dívají z okna. Pohled z venku je docela
sladký.
Proč to píši:
posledně jsem také musel a jak tak přitom koukám z okna, vidím, že přilétly
vlašťovky.
Když jsem
přišel do výčepu, říkám: přiletěly
vlašťovky! Jak jsi na to přišel,
ptal se někdo u stolu a já: no čůrám, a
vidím, jak do statku naproti přiletěly vlašťovky. Hospoda zaburácela
smíchem. No, a tady v Bischofsheimu po vlašťovkách ani památky, přestože je tu
tepleji. Když jsem odjížděl ze Lhoty, kvetly třešně. Tady jsou již odkvetlé a
kvetou jabloně. Asi tu stále ubývá hospodářství s krávou a prasaty a letadla Frankfurtského
letiště vyhubí všechny mouchy.
Dodatek: nová doba, nová pravidla....
Tomášův ptáček
21.4.09
Jak jsem již
psal, na Velikonoce u mne byli Tomáš s doprovodem. Tomáš si všiml budky v
třešňovém stromu a zjistil, že jí ulítla střecha. Někdo ji tam hala bala
přidělal. Tak ji spravil. A sotva odjeli, tak asi ve středu se do ní nastěhoval
pěkný páreček ptáčků. Kdybych jen věděl, co to je za druh....
V hospodě se střílelo.
19.4.09
Opěr se v
hospodě za našim domečkem střílelo. On totiž Brabánek střílí často a nahlas a
děsí nám mozkové buňky a plaší nevinné psi. Ovšem tentokrát bylo střílení
oficielní: byla to jeho 60. střelba. Pozvaní byli kluci z osady Údolí děsu a ti
hráli jako za peníze. O písničku jsi je nemusel prosit. Osm kytar, mandolína a
bendžo, a valcha, prostě paráda. K pití bylo, co si kdo dal, vlastnoručně
pečená sekaná a později výborný guláš. Všechna čest, oslava se povedla a já
tady přeji dodatečně Jirkovi vše nejlepší!
Naměkko: chvilkami jsem myslel, že se rozpláči, jak
mi chyběla Anička....
V pátek přijela tetička...
18.4.09
Měli jsme v pátek domluveno, že se tu staví Míla z Frankfurtu, má
nejstarší kamarádka. Nejstarší jako to, že již dlouho znám, stará Míla není, ta
by mi dala.
Řekl jsem to Pajdovi, že přijede tetička Míla, neboť Míla Pajdu
adoptovala za synovce. Pajda zavil radostí a tak jsem dodal, že přijede ještě
teta Eva strýček Martin. To už byl pejsek zcela bez sebe a počal nemravně
dorážet na svou hračku, plyšového medvídka v jeho velikosti! ( Jak počal
dorážet, to vám, pokud budete mít zájem, popíši v osobním Mailu).
Měli jsme domluveno, že uděláme snídani po jedenácté. Pajda bedlivě
sledoval jak prostírám stůl a kdybych mu rozuměl, určitě by měl plno
připomínek. Tak například jsem nenašel v domě jiné papírové ubrousky než
vánoční a tak jsem se pejskovi omluvil. Bral to s nadhledem.
Pak zastavilo před zahradou auto a Pajda počal řádit. Přestože je náš dům
dost robustní, jednou ho určitě zbourá, cvok!
Musel jsem rychle otevřít dveře, jinak by je vypáčil, asi tím stylem, jak
se do bytů dobývají policajti v amerických filmech.
Míla s Evou přinesly konev vařeného kafe, což mě usnadnilo práci, neboť
jsem ne-kafák a ani nevím, kde co v policích je. Pěkně jsme si popovídali a já
pak šel s Pajdou na procházku, protože přestalo pršet. Ten vydatný déšť po
tolika dnech krásného počasí nám určitě přivezla Míla s Martinem z Německa.
Poznatek: nejraději mají návštěvy psi…..
Rosi
17.4.09
Rosi je tetička z Vídně. Je to zkratka jména Rosemarie. Byla u bratra Karla ve Voznicích. Docela dobře
jsme si popovídali. Vídeňský humor je velice podobný humoru českému. Ráda si dá
pivo a několik šňapsů.
Mezi mnou a mým bratrem je stará nevypátraná záhada: jsme bratři nebo
nejsme. Z matčiny strany nejsme, to víme na sto procent, máme totiž každý
jinou. Otec by měl být stejný. Protože v době, kdy se bratr narodil měla matka
poměr ještě s jiným mužem, ponechala nás ve víře, že je Valeš. Ovšem Křížovi
ponechala v jistotě, že je Kříž. A tak se občas škádlíme, že vlastně ani bratři
nejsme. Karla to občas žere, to pak vyhrožuje, že si nechá udělat DNA. Já se mu
směji a vždy mu říkám: aby ses nedozvěděl, že nejsi ani Valeš ani Kříž.
Asi se na toto téma zavedla řeč, neboť se ozvala Rosi: A gell, alles
schmarn! ( nepřeložitelná fráze s vídeňským dialektem) Ilse mi sama tenkrát
říkala, že neví, s kým Karla má. A tak jsme se nechtěně z hlouby minulosti
dozvěděli jistou věc: že na sto procent zase nevíme, zda jsme bratři! Ne, že by
nám to vadilo! Dokážeme se spolu líznout, jako bychom byli jednovaječná
dvojčata….
Poznatek: život jde dál….
Ve vizíru obrany proti teroristům
17.4.09
V před několika dny psaném příspěvku, To byla rána, popisuji, jak mi něco
bouchlo pod autem, že to bylo jako výstřel z děla. Můj přítel Oliver čte můj
deníček, ale samozřejmě pomocí překladatele Google. Ten ovšem přeložil vše
jinak, mimo jiné, že jsme střílel z děla a to auto zastřelil. Toto jsou slova,
která vyhledávají programy počítačů v boji proti terorismu. Po celém světě.
Takže až se na Lhotě před domem zastaví vozy ozbrojených speciálních jednotek v
černých uniformách, tak aby jste věděli o co jde. Nejsem žádný terorista, jen
mi něco bouchlo pod autem. Asi to byla železná rohožka, kterou má bratr před
schody a na kterou jsem najel.
Ovšem ve vizíru jsem stejnak. Jednou, že jsem něco napsal o mé bývalé
ženě, což mi přineslo průšvih u mých dětí, nyní, že jsem něco napsal o mé
sestře a ta se to zvěděla zase on mé švagrové z Čisovic, která mé stránky asi
také bedlivě čte. Zajímavé je, že vždy nějaká kritická slova dovedou způsobit,
že se poslušní čtenáři stanou donašeči. A tak se může stát, že mne tu příbuzní
umlátí železnou tyčí. Dávám důraz na železnou tyč, neboť ta hraje v naší rodině
velký význam. Manželé se mlátí navzájem železnou tyčí a kupodivu to přežijí. Je
podivné, že tato vyslovená lež a výmysl stále žije. Asi si nikdo z těch, co
tento nesmysl šíří neuvědomil, co by jedno praštění železnou tyčí z člověka
udělalo, ne, ono se mlátilo asi jako pomlázkou. A tak přicházím k názoru, že
čím je pomluva absurdnější, tím déle žije. Přece nebude nikdo šířit věc, jako
že si muž s ženou dali polibek! Jo, to kdyby líbal soused sousedovu ženu, to by
bylo něco jiného.
Jisté je: že by se z toho stalo něco vulgárně absurdního…..
Prvními paprsky jarního slunce
ušitá krajka...
14.4.09
Na velikonoce bylo překrásné počasí. Pátek se zase proslavil v hospodě,
všichni nabytí energií, které nám daly sluneční paprsky. V sobotu přijeli Tomáš
s Jiřinou a Lukášem. Jiřina poklidila vzorně v domě, Tomáš naštípal dříví a
Lukáš seděl u laptopu. Mimo toho, že si hrál hry mne naučil dělat novou
presentaci. Večer jsme seděli u krbu, venku ve Španělsku. (máme totiž všude
plno koutů a zákoutí a tak jsme je pro jednoduchost pojmenovali) V neděli jme
pokračovali na pozemku, Anička by měla radost, jak nám to odsýpalo. Pak volal
Jarda, že se v pondělí otvírá jejich sklípek a abych přijel. Tomu jsem tedy
nevěřil, vždyť to bylo teprve ve středu, co jsem tam byl, ještě staveniště.
Byli jsme pozváni k Zuzaně na oběd a pak jsme se tam vypravili. Do Davle.
Navigátor zase hlásil, že Jarda bydlí pod mostem, ale já se již nenechal zmást.
Z Aniččiných pokladů jsem vzal mořskou dekoraci, kterou jsme naposledy použili
u Robertových narozenin. Nejvíce se radovala Eva, Jardova manželka. To už tak u
ženských bývá, že jsou spokojeny s maličkostí. Sklípek byl skutečně hotov, mně
pak došlo, že vlastně chyběla jen podlaha a ta byla pěkná, kamenná. Po dlouhém
vítání a představování vybalil Jarda kytaru a jeho kámoš, vlastně vyrobenou,
basu. Pak zazněly staré písně při kterých jsem se snažil zpívat druhý hlas, jak
jsme to dělávali před čtyřiceti lety. Jistá dáma, která tuto funkci převzala
již dávno za mne, taktně mlčela, aby vzpomínkám ponechala patinu. Jarda se
culil, ale nekritizoval. Pak zazpíval překrásnou píseň se svou ženou Evou: tak
krásná slova jsem ještě neslyšel…
Co vnímá jen srdce: Prvními paprsky jarního slunce ušitá krajka...
To byla rána.
10.4.09
Rozjížděl jsem se ve dvoře u bratra Karla a pod autem rána jako z děla.
Nic jsme ale nenašli. Koukal jsem se pod podvozek, i Zdeněk se koukal a nic tam
nebylo. Jak jsme jezdili s Jardou po kraji, slyšel jsem neustále něco harašit a
klimatizace nefungovala. A tak jsem zajel na Dobříš do opravny. Ještě před tím
jsme se s Milanem, odborně a u piva samozřejmě dohodli, že to mohl být řemen od
klimatizace, to abych nepřišel do opravny jako blbec. Pan vedoucí povídá: a
nebo praskla hadice. Nicméně mne posadili do výstavní haly uvařili mi čaj a asi
za deset minut měli výsledek. Vše v pořádku, laptop ukazoval pár závad a čidlo
na teplotu ve voze ukazuje, že tam máte 180 stupňů, ale jinak vše funguje a
klimatizace běží. 250 KC a již v autě nic neharaší. Takový případ v Německu by
byl přinejmenším na výměnu motoru. Opravdu poctiví řemeslníci, to se musí
nechat.
Poznatek dne: s poctivostí nejdál dojdeš…..
Den s Jardou
8.4.09
Dnes jsem strávil celý den s Jardou Šestákem. Je to zvláštní, když se
kamarádi z mládí sejdou po čtyřiceti letech, dost jsem o takové situaci
slýchával ale sám ji ještě nezažil. Domluvili jsme se, že ho vyzvednu a dostal
jsem i adresu do Davle, kde bydlí. Navigátor mne navedl na nový most, který
jsem ještě neznal a na konci mostu mi oznámil, že jsem dorazil do cíle. Nabízely
se jen dvě možnosti: buď přístroj měl ještě Obamovo blouznění, nebo Jarda bydlí
pod mostem. Ta druhá možnost byla správná. Jardův dům skutečně stojí skoro pod
mostem. Staví si tam a jednou tam bude také pěkná hospůdka, která se buduje
součastně s obytnými prostory. Hospůdka, stojící bokem domu je bývalá ledárna,
místo, kde se na léto uchovávaly ledy. Je klenutá a jak to teď již vypadá, bude
to tam správné. Vše stojí kousek od břehu Vltavy, několik metrů pod soutokem se
Sázavou. Pro Jardu je to strategicky důležité místo, protože vlastní loď a tak
se na ni může koukat z obýváku.
Jinak jsme dokázali to, co se ještě žádnému fyzikovi nepovedlo: přelétly
jsme 40 let jako vteřinku a počali v místě věty tam, kde jsme před lety
přestali. Na něco jsem si vzpomněl já, na něco Jarda. Byl to hezký den.
Poznatek: čas je relativní….
Večer v hospodě
8.4.09
V neděli večer, když jsem konečně dorazil domů, jsem byl v hospodě. Bylo
tam plno. Byl to dobře zakončený den samých útrap. Musel jsem vstávat brzo, protože
jsme měli sraz u Stáni v Broumech již ve dvanáct, což je doba, kdy někdy dokáži
teprve vstávat. A do té doby jsem musel urazit přes 500 KM. Ráno jsem ještě
chytal rybičky, protože mne bratr Karel požádal, že je pro někoho potřebuje a
sám je v jezírku nechytí. Takže jsem měl kýbl se zlatýma rybkami v autě, které
jsem musel odevzdat ve Voznici a tam jsem se také zdržel. Když jsem ale
zaparkoval auto v zahradě a vydal se těch pár kroků do hospody hned jsem tam
pookřál. Bylo nás tam dost, i Švýcaři zrovna přijeli a byla sranda.
Zase jsem jel domů
6.4.09
Zase jsem balil auto a jel jsem domů. V neděli ráno jsem stával v půl
sedmé a měl jsem namířeno do Čech. Marek byl se třemi kluky na Lhotě, a tak
jsme se měli setkat na oběd v Broumech u Stáni. Nebylo mi zcela jasné, proč
pánové odjíždí tak zavčas. Objednali si Zuzanu jako eskortu, protože jim
navigátor sice vyhledaná města odsouhlasil, ale nikam je nedovedl.
Důvod časného návratu byl, že pánové jeli kolem Wertheim Vilage, který je
vzdálen 80 KM od Frankfurtu a rozhodli se, že se tam při zpáteční cestě staví.
Měli prý tuto neděli otevřeno. Prodávají se tak značkové obleky o něco levněji.
Nastavil jsem si v navigátor na Broumy, měl jsem je v oblíbených a jel.
Ale ouha: nejen že mne navigátor vyhodil z dálnice o výjezd dříve a vedl mne
hlubokými lesy, ne, on mi ještě v těch lesech tvrdil, že jsem dojel do cíle.
Když jsem si dal chování Alexova a i mého navigátora dohromady, usoudil jsem,
že to mohlo mít spojitost s návštěvou prezidenta USA Obama v Praze. Asi
fumlovali tajní na systému GPS. Možné je vše, že ano.
Pak jsme se všichni sešli v hospodě a poseděli a pokecali. Stáňa se
radoval, protože Marka, Aniččina syna samozřejmě zná, ale i Štefana a Tomase
také, všichni totiž vyrůstali u nás na kurtech.
Pak se pánové odporoučeli a odjeli. Já přendal pytle oblečení, co jsem
vezl po Aničce Zuzaně do auta a jel také. Pak mi volal Marek: na dálnici je
chytli policajti pro rychlou jízdu a dostali pokutu 2500 KC a pak ještě, to již
v Německu byli vyfoceni a nakonec stáli u Würzburgu tak dlouho v zácpě, že Wertheim Vilage zavřel.
Poznatek: spěch je někdy zcela na….nic….