Kapr Bořivoj
Vánoční pohádka
Arnošt Valeš
Starý kapr se
protáhl a zhluboka si povzdechl. Podle toho, jak se každý den brzo stmívá,
usoudil, že asi bude krátce před Vánocemi. Jmenoval se Bořivoj a říkalo se o
něm mezi ostatními obyvateli rybníku, že
již nejmíň stokrát vyklouzl z háčku a nechal rybáře vytáhnout prázdnou udici.
Vždy prý zaplul do rákosí a hlasitě se chechtal. Rybáři to již znali, a tajně
si o tom povídali. No představte si, že si strejcové, co chodí na ryby sednou v
hospodě a vypráví si o chechtajícím se kapru. Ne, tu ostudu si nedělali, vyprávěli
si o tom u rybníka, když si ve vodě v létě chladili lahváče.
Četní obyvatelé
rybníka měli starost s vodníkem Masákem. Ten se totiž dokázal proměnit i třeba
v pana starostu. Když pak seděl mezi hosty ve výčepu, nikdo to nepoznal. Akorát
hospodský Chulkelba byl trochu v
rozpacích, protože mu jednou starosta platil penězi a jindy zase zlatými šupinami.
Chulkelba byl ale správný hospodský, nikomu o tom neřekl. Nakonec proč také:
když si u zlatníka a hodináře Golduba měnil šupiny, dostal více jak třikrát
tolik než byla útrata. Jednou se
přihodilo že si přeměněný starosta, což ve skutečnosti byl vodník, přivedl
kamaráda.
Kapr Bořivoj byl totiž
zvědav, jak to vypadá v hospodě na návsi. Bořivoj věděl, jak to vypadá když
jdou chlapi z hospody, že se motají a někdy i zpívají a když se na ně chechtal
z rákosí smáli se: ho ho, kapr se chechtá. Jenže Bořivoje zajímalo, proč se tak
motají. Trvalo nejméně dvacet let, než kapr přemluvil Masáka, aby ho vzal do
hospody. Vodník Masák totiž věděl, že
Kapr, i když bude vypadat jako nějaký
chlap, může dýchat jen vodu. A aby přišel do hospody a poručil kámošovi vodu,
to se styděl. A tak se jednoho dne vypravili do hospody: vodník jako starosta a
kapr jako policajt. Byl z toho pak ukrutný zmatek a žabák Zoulenák se rozčiloval po celém rybníku, co že to
vodníka napadlo, udělat takovou blbost a neustále kvákal až mu husa Běloušová pohrozila, že ho sezobne.
Pak se teprve uklidnil.
Tak tedy: vodník
Masák vešel do výčepu, objednal si pivo a představil kapra Bořivoje jako
známého policajta a že on musí pít vodu, protože je ve službě. Tak si to dobře
vymysleli, že jim přidalo, že se nemůže nic stát. A taky jo, dlouhou chvíli to
fungovalo. Jednou se to málem provalilo, to když se Bořivoj ptal, co to chlapi
pijí za žlutou vodu. Masák ho hned okřikl. Kapr se lekl a ze zvyku mrskl
ocasem. Jenže ten ocas byly teď policajtovy nohy a těmi podrazil židli vedle
něho, na které seděl starý švec Podrážka.
Podrážkovi bylo již
hodně přes sto let. Vždy si dal pivo a když ho upil do poloviny, hned usnul.
Hospodský Chulkelba starému Podrážkovi vždy počítal tři piva, přestože vypil jen půl sklenice, aby se chudák nestyděl
a neměl pocit, že je již starý chlap a k ničemu. Podrážka vždy spokojeně
zaplatil a dal dýško. To třetí pivo bylo
nějaké divné, vylej ten zbytek, říkal vždy a odšoupal se domů. Jenže teď
spadl na zem a když ho chlapi zvedli a on se vzpamatoval, myslel si že zrovna
přišel a objednal si pivo. Hospodský Chulkelba ochotně pivo natočil, ale neměl
zdání, jak to dopadne.
Švec Podrážka upil
půl sklenice ale neusnul. Najednou byl čilý jak rybička. Obrátil se na
starostu: já vám ten pozemek na tu vaši
cestu neprodám, kdyby jste se měl
zbláznit, starosto, řekl. Protože vodník o nějakém sporu nevěděl tak jen
řekl: jen si ho nech, ty po mně taky
nechceš rybník! Kapr Bořivoj se
lekl, že chtějí prodat rybník a z nedbalosti se napil vodníkova piva. To byla
ale pochoutka, pomyslel si a napil se ještě jednou. Když sáhnul vodník po
sklenici, byla prázdná: někdo mi ukrad
pivo, zařval. Vždyť tu máme
policajta, ať to vyšetří, řekl švec Podrážka a to, že nechceš tu cestu, to mi dáš písemně, houkl ještě.
Hospodský Chulkelba šel pro papír a tužku. Když sepsali smlouvu, vešel do
hospody starosta, ten pravý a kapr Bořivoj spadl ze židle a mrskal nohama.
Vodník Masák byl teď v rozpacích. Ale pak si nasadil na hlavu čepici policajta,
tedy kapra Bořivoje a sedl si s ním do tmavého kouta hospody. Podrážka se pak
obrátil ke starostovi, netuše, že teď vedle něj sedí ten pravý a řekl: dej si na mně pivo, za tu cestu! Jakou cestu, počal se divit pravý
starosta a tak mu Podrážka ukázal smlouvu. Ten ji chvíli studoval a pak se
rozhulákal: copak já se podepisuji třemi
křížky? Nato švec pozvedl pivo a se starostou si připil: taky jsem se divil.
Policajt bez čepice
pojednou počal lapat po vzduchu a ústy dělal jako kapr na suchu. Vodník mu dal
napít piva a Bořivoj se počal blbě chechtat. Ten policajt se chechtá jak ten kapr v rybníku, řekl jeden host u protějšího
stolu. Teď se počalo v hospodě diskutovat, jestli se kapři umějí smát…
Venku u rybníka
byla husa Běloušová celá nervózní, kde že ten starý kapr je a tak se vypravila do hospody. Cestou však
musela minout Poláčkovic statek, kde ze dvora vyběhl husák Mazlík a za ním celé
stádo hus. Husák Mazlík se počal huse
Běloušové dvořit a že prý je moc krásná,
kvak, kvak.
Husa se namíchla a
otočila se: hele Mazlíku, nech mně, jsem
husa divoká a ty husák domácí to by nedělalo dobrotu! Ale to se asi husákovi
zrovna líbilo: helejte madame, vy jste divoká, proto vás asi tak miluji, řekl a
počal na ni dorážet. Jak se tak dohadovali, zjistila teta Poláčková, že jsou
husy pryč a s křikem se hnala do hospody: pomoc!
Jsou tu zloději, husy jsou pryč! Řvala majíc ruce v bocích. Hospodský
Chulkelba ji rychle podal velký rum, aby se uklidnila. To není žádný problém, řekl Podrážka. Máme tu dnes policajta.
Nyní padly pohledy všech
do tmavého kouta výčepu, kde seděl policista a starosta s policajtovou čepicí
na hlavě a dělali, že tam nejsou. Jak to,
že sedím v koutě, když sedím tady? Divil se starosta.
To, to je šálení smyslů, řekl vodník Masák a popadl policajta, co se zrovna proměnil v kapra pod
paždí a vypadl z hospody. Venku okamžitě skočili do rybníka. Když hosté vyběhli
před hospodu, dělaly se na hladině ještě velká kola. Husa Běloušová se hrnula
do rybníka a za ní husák Mazlík a za ním celé hejno. Teta Poláčková se
radovala, že má zase husy pod kontrolou a statečně změnila běh houfu do svého
dvora.
Takže nyní již kapr
Bořivoj věděl, proč se chlapi tak motají, když vylezou z hospody. Proč se ale
vypouští v tuto roční dobu rybník a kapři se odváží v kádích s vodou, to ještě
nevěděl. Vodník Masák mu sice vysvětlil, že je to proto, že jsou Vánoce a to se
slaví narození Ježíše Krista. A nato
potřebují tolik kaprů? Jo, řekl
vodník, ale nemysli si, že ti to budu
ukazovat! Kapr se naštval a odplul
do rákosí a počal se hlasitě chechtat. Zrovna bylo poledne a děti chodily ze
školy. Srotily se kolem rybníka a poslouchaly chechot. To se vodníkovi
nelíbilo. Co si budou lidé myslet o jeho rybníku? Nech toho Bořivoji, vyhrožoval. Ale ten si vodníka nevšímal a stále
se chechtal. Teď již vylézaly babky, co měly pro děti navařeno a počaly se
zrovna tak srocovat kolem rybníka. Vodník Masák byl na pokraji zhroucení. Za
chvíli přijedou i rodiče dětí z práce a ty se taky budou rotit kolem břehů jeho
staletého ráje! Nakonec to vzdal: já ti
toho Ježíška ukáži! Kapr ztichl a davy kolem rybníka se vytratily. Tak a teď mi řekni, kde ho najdeme! nařídil
kapr vodníkovi. A tak se stalo, že na štědrý večer, když se děti těšily na
dárky, stál u rybníka vodník a kapr koukal z vody a čekali, až pojede Ježíšek
nadělovat.
Ježíšek vyjel z
nebe, jako vždy, sedě na zlatých saních, drže opratě v rukou, které byly
upevněny na šesti krkách švarných sobů,
jimž se od kopyt jiskřilo zlatem. Jejich parohy vyzařovaly takovou zář, že se
lidem chtělo brečet. Ježíšek seděl hrdě a dělal důležitého, ale spíše to byla
pouhá rutina. Vždyť takhle naděloval již 2014 let. Jenže letos bylo něco jinak.
Když letěl kolem rybníka, spatřil vodníka a kapra a myslel, že se zmátl. Proto
se podíval ještě jednou a spadl do vody. Nebyl mráz, již léta pořádně nemrzlo a
tak nespadl na led, ale jen do vody. Rybník se okamžitě rozsvítil jako bazény v
zahradách městských vejtahů, co se
nastěhovali na vesnici.
Vodník se lekl a
hned si uvědomil co zavinil. Musel zabránit tomu, aby se soby nesplašili a
neuletěli se zlatými sáněmi třeba někam do Palestiny, ještě by je tam rozstříleli
na cucky, nebo nad Ukrajinu tam prý také sestřelují. Proměnil se tedy v otřepaného orla a vyletěl k
sáním. Tam se zase proměnil ve starého vodníka, celkem to na jeho vzhledu moc
neměnilo. A teď jak na to? Jak se řídí saně plné dárků a celé ze zlata. Kdyby
to tak viděl hodinář Golduba, ten by koukal, pomyslel si.
Popadl opratě a
počal kroužit nad vesničkou. Jak to ale zařídit, aby sáně přistály u rybníka a
on do nich mohl posadit Ježíška, o kterého se stará starý kapr, neměl zdání.
Ten si mezi tím
povídal s kaprem. Seděli oba na dně rybníka, ukázalo se, že Ježíšek také umí
dýchat vodu. A že je tu tak prázdno,
divilo se miminko. No, oni nás lidi vždy
vychytají, když máš přijet s nadílkou. Zlaté Jezulátko se divilo: to jsem nevěděl, ale do příštího roku vás tu
bude zase plno, ujišťoval starého kapra Bořivoje. Ten jen pokyvoval hlavou:
to bude zase kraválu a pokřiku. V tu
chvíli se zbudila husa Běloušová a hned pochopila co se stalo. Vodník se sice
snažil přistát, ale neuměl to. Chvíli pozorovala situaci a pak vzlétla. Zaujala
místo před soby a křikla: za mnou, za mnou za mnou, obletěla obzor nad lesem a
pak zcela předpisově přistála u rybníka. Kapr se rozloučil s Ježíškem a vodník
ho posadil do saní. Miminko vzalo opratě do rukou a zvolalo čehý a spřežení se
zvedlo do vzduchu a Ježíšek se ujal své práce.
Husa Běloušová,
vodník Masák a kapr Bořivoj se za ním dlouho dívali. Pak se kapr zeptal: jak je ten Ježíšek starý? Vodník se
otočil ke kaprovi a řekl: 2014 let. Kapr
sebou mrskl: Ale to je divné, že ještě
nevyrostl! Husa se na kapra podívala a řekla: Bořivoji, ty jsi ale blbec. A tak se stalo, že zvířátka od rybníka
zachránila Ježíška a tím pádem i letošní Vánoce….
KONEC
