TRAMVAJE
Kdo by si nevzpomněl
na ty krásné staré tramvaje, co zvládaly dopravu
v Praze hluboko do
60. let. Jak to v životě bývá, jejich nádheru si
člověk neuvědomoval,
dokud jezdily a celkem poslušně se, jako pracovití
oslové, šplhaly do
kopců Zlatého města. Při brzdění prý vracely do
sítě elektrickou
energii - ano, pan Křižík byl možná větší génius, než si
dnes myslíme. Na
jejich vybavení (lavice a táflování) bylo použito překrásně
leštěné dřevo, vše
zabezpečeno mosaznými šrouby, držadla pro
cestující, na které
nezbylo místo k sezení, byla kožená. Zrovna tak byla
krásně mosazná
madla po okrajích vchodových dveří, která pomáhala
cestujícím při
vstupu do vozidla. Zároveň sloužila při držení těch, co se
do tramvaje
nedostali. Ano, v pražské pouliční dopravě nebylo tenkrát
nikdy obsazeno. Průvodčí,
když vybral jízdné, zatáhl za řemínek nad
hlavami cestujících
a cink, cink - souprava se rozjela. Řidič záhadným
točením kliky,
stoje na takovém podivném sedle, podobném sedlu
u kola, se ujal
vlády nad pohádkovou nádherou, kterou dnes již vzal čas.
Hrozen cestujících,
visících na schodech, nikoho neohrožoval a nikomu
nevadil. Když bylo
náledí, sypal řidič na koleje jemný písek, jenž byl
vždy v kabině k
dispozici. Pamatuji si, jak mě později fascinovaly nové
vozy, neboť jsem
byl vždy ohromen moderní technikou. Myslím, že to
byla „4“ a jezdila
na Smíchov.
A léta šla, čas
nehodlal zůstávat pozadu. Až jednoho dne jsem si na staré
krásné pražské
tramvaje vzpomněl: bylo to v San Francisku u slavné
Cable Car. A vlastně
mě na to upozornila má žena, stojíc v jedné ulici,
jež tam vždy vedou
do kopce či z kopce. „Podívej se,“ šeptala, „ta paráda,
takhle vypadaly dříve
tramvaje v Praze.“ V Praze? Jak daleko tenkrát
bylo naše Zlaté město?
V našich srdcích bylo stále s námi. Tak jednoduše
jsme nosili naši
rodnou hroudu jako kamínek v kapse, stále u sebe.
Tenkrát jsme byli přesvědčeni,
že se železná opona nikdy neotevře.
Ale vraťme se do
San Franciska k jeho Cable Car, kabelové tramvaji. Kabelové
proto, že soupravy
o jednom vozu byly taženy kabely. Mezi kolejemi
byla štěrbina,
kterou byla důmyslně vedena jakási páka, připevněná
k vozu, a která se
podle potřeby chytla nebo pustila lana, jež bylo
neustále v pohybu.
Lavice první části, řekneme teď neodborně - motorového
vozu, byly
postaveny tak, že cestujícím koukala do ulic kolena
a jeli tím pádem
bokem ve směru jízdy. Na druhé straně to bylo stejné,
takže vznikla mezi
lavicemi pracovní plocha pro řidiče, který se lana
buď chytil, nebo
pustil. Druhá část vozu byla uspořádána jako tramvaje
v Praze. Jakmile
byla na křižovatce červená, pustil řidič lano a dal povel
průvodčímu, který
nechal všeho a běžel na konec vozu brzdit. Takový
řidič byl vždy
chlap jako hora, silák, samý sval. Ta páka byla pořádný kus
železa. Když pouštěl
lano, měl ji až nad hlavu. Vozy pouliční dráhy byly
vždy ověšené jako
hrozny cestujícími, lidé za jízdy vystupovali či naskakovali
- no jednoduše, vždyť
to znáte.
Nejprve jsem
nechápal, jak to může fungovat, ale pak jsem si problém
zlehčil tím, že
jsem nabyl dojmu, že celá ta nádhera jezdí pouze ulicí, co
končila dole u
Fisherman´s Wharf (což byl starý, již nepoužívaný a pro
turisty vyzdobený
rybářský přístav). Když tramvaj dojela na „konečnou“,
stála na jakémsi
talíři a zřízenci ji jednoduše (ve dvou) otočili do protisměru.
Pak se mohla zase
pomocí lana dát na cestu. Byl odtud dobřevidět ostrov
s věhlasnou věznicí Alcatraz. Avšak strašně jsem se mýlil.
Jelikož jsem se jízdy v Cable
Car nemohl nasytit, zjistil jsem, že těch ulic,
co vedou do kopce a z kopce, je
více, a že ta ďábelská tramvaj dokáže
zahnout i do postranních a příčných
ulic. Jak já žasl nad tou technikou,
žasla má žena nad propracováním
vozů, nad naleštěným dřevem a mosaznými
šarnýry. Každou chvilku, zatím
co já se trápil technickou stránkou
věci, objevila nějakou jinou
maličkost, co ji na vozech fascinovala.
Nakonec nám nějaký průvodce řekl,
abychom navštívili strojovnu. Ta se
nacházela v jakémsi centru
starého San Franciska, byla pochopitelně
pod zemí a motory (dnes již
nedovedu říci, zda byly elektrické, parní
nebo naftové) táhly všemi možnými
směry nespočetná lana, která, jako
řetěz u kola, neměla konce. Na
tomto místě bych se chtěl zmínit, že zemětřesení
roku 1906 celou tuto nádheru
zcela zničilo. Obyvatelé, kteří
museli své město znovu budovat,
si vymohli, že se Cable Car znovu, pro
nastávající generace, dá do
provozu. Je to turistická atrakce, kterou ale
pilně využívají i občané města.
Mám pocit, že jsem nedávno
zahlédl v Praze jednu takovou starou elektriku,
jak veze turisty. Ve Frankfurtu
se dnes opět projíždí stará souprava
elektriky a jelikož je
Frankfurt vyhlášen jablečným vínem, nese název
„Apfelwein expres“. Je možné si
zde objednat hostinu s jídlem a pitím
a projíždět městem.
Je pěkné, když mladá generace
na vlastní oči vidí, jak vznikal dnešní
pokrok. Že bychom neměli nic z
toho, co si dnes nedokážeme upřít,
kdyby naši pradědové nebyli
vtipní a techniku nepodporovali tak, jako
my dnes. Proto odesílám tento článek
e-mailem.