Příspěvky

Tramvaje



TRAMVAJE


Kdo by si nevzpomněl na ty krásné staré tramvaje, co zvládaly dopravu
v Praze hluboko do 60. let. Jak to v životě bývá, jejich nádheru si
člověk neuvědomoval, dokud jezdily a celkem poslušně se, jako pracovití
oslové, šplhaly do kopců Zlatého města. Při brzdění prý vracely do
sítě elektrickou energii - ano, pan Křižík byl možná větší génius, než si
dnes myslíme. Na jejich vybavení (lavice a táflování) bylo použito překrásně
leštěné dřevo, vše zabezpečeno mosaznými šrouby, držadla pro
cestující, na které nezbylo místo k sezení, byla kožená. Zrovna tak byla
krásně mosazná madla po okrajích vchodových dveří, která pomáhala
cestujícím při vstupu do vozidla. Zároveň sloužila při držení těch, co se
do tramvaje nedostali. Ano, v pražské pouliční dopravě nebylo tenkrát
nikdy obsazeno. Průvodčí, když vybral jízdné, zatáhl za řemínek nad
hlavami cestujících a cink, cink - souprava se rozjela. Řidič záhadným
točením kliky, stoje na takovém podivném sedle, podobném sedlu
u kola, se ujal vlády nad pohádkovou nádherou, kterou dnes již vzal čas.
Hrozen cestujících, visících na schodech, nikoho neohrožoval a nikomu
nevadil. Když bylo náledí, sypal řidič na koleje jemný písek, jenž byl
vždy v kabině k dispozici. Pamatuji si, jak mě později fascinovaly nové
vozy, neboť jsem byl vždy ohromen moderní technikou. Myslím, že to
byla „4“ a jezdila na Smíchov.
A léta šla, čas nehodlal zůstávat pozadu. Až jednoho dne jsem si na staré
krásné pražské tramvaje vzpomněl: bylo to v San Francisku u slavné
Cable Car. A vlastně mě na to upozornila má žena, stojíc v jedné ulici,
jež tam vždy vedou do kopce či z kopce. „Podívej se,“ šeptala, „ta paráda,
takhle vypadaly dříve tramvaje v Praze.“ V Praze? Jak daleko tenkrát
bylo naše Zlaté město? V našich srdcích bylo stále s námi. Tak jednoduše
jsme nosili naši rodnou hroudu jako kamínek v kapse, stále u sebe.
Tenkrát jsme byli přesvědčeni, že se železná opona nikdy neotevře.
Ale vraťme se do San Franciska k jeho Cable Car, kabelové tramvaji. Kabelové
proto, že soupravy o jednom vozu byly taženy kabely. Mezi kolejemi
byla štěrbina, kterou byla důmyslně vedena jakási páka, připevněná
k vozu, a která se podle potřeby chytla nebo pustila lana, jež bylo
neustále v pohybu. Lavice první části, řekneme teď neodborně - motorového
vozu, byly postaveny tak, že cestujícím koukala do ulic kolena
a jeli tím pádem bokem ve směru jízdy. Na druhé straně to bylo stejné,
takže vznikla mezi lavicemi pracovní plocha pro řidiče, který se lana
buď chytil, nebo pustil. Druhá část vozu byla uspořádána jako tramvaje
v Praze. Jakmile byla na křižovatce červená, pustil řidič lano a dal povel
průvodčímu, který nechal všeho a běžel na konec vozu brzdit. Takový
řidič byl vždy chlap jako hora, silák, samý sval. Ta páka byla pořádný kus
železa. Když pouštěl lano, měl ji až nad hlavu. Vozy pouliční dráhy byly
vždy ověšené jako hrozny cestujícími, lidé za jízdy vystupovali či naskakovali
- no jednoduše, vždyť to znáte.

Nejprve jsem nechápal, jak to může fungovat, ale pak jsem si problém
zlehčil tím, že jsem nabyl dojmu, že celá ta nádhera jezdí pouze ulicí, co
končila dole u Fisherman´s Wharf (což byl starý, již nepoužívaný a pro
turisty vyzdobený rybářský přístav). Když tramvaj dojela na „konečnou“,
stála na jakémsi talíři a zřízenci ji jednoduše (ve dvou) otočili do protisměru.
Pak se mohla zase pomocí lana dát na cestu. Byl odtud dobřevidět ostrov s věhlasnou věznicí Alcatraz. Avšak strašně jsem se mýlil.
Jelikož jsem se jízdy v Cable Car nemohl nasytit, zjistil jsem, že těch ulic,
co vedou do kopce a z kopce, je více, a že ta ďábelská tramvaj dokáže
zahnout i do postranních a příčných ulic. Jak já žasl nad tou technikou,
žasla má žena nad propracováním vozů, nad naleštěným dřevem a mosaznými
šarnýry. Každou chvilku, zatím co já se trápil technickou stránkou
věci, objevila nějakou jinou maličkost, co ji na vozech fascinovala.
Nakonec nám nějaký průvodce řekl, abychom navštívili strojovnu. Ta se
nacházela v jakémsi centru starého San Franciska, byla pochopitelně
pod zemí a motory (dnes již nedovedu říci, zda byly elektrické, parní
nebo naftové) táhly všemi možnými směry nespočetná lana, která, jako
řetěz u kola, neměla konce. Na tomto místě bych se chtěl zmínit, že zemětřesení
roku 1906 celou tuto nádheru zcela zničilo. Obyvatelé, kteří
museli své město znovu budovat, si vymohli, že se Cable Car znovu, pro
nastávající generace, dá do provozu. Je to turistická atrakce, kterou ale
pilně využívají i občané města.
Mám pocit, že jsem nedávno zahlédl v Praze jednu takovou starou elektriku,
jak veze turisty. Ve Frankfurtu se dnes opět projíždí stará souprava
elektriky a jelikož je Frankfurt vyhlášen jablečným vínem, nese název
„Apfelwein expres“. Je možné si zde objednat hostinu s jídlem a pitím
a projíždět městem.
Je pěkné, když mladá generace na vlastní oči vidí, jak vznikal dnešní
pokrok. Že bychom neměli nic z toho, co si dnes nedokážeme upřít,
kdyby naši pradědové nebyli vtipní a techniku nepodporovali tak, jako
my dnes. Proto odesílám tento článek e-mailem.