POLICEJNÍ
RADAR
Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem
moje právoplatná manželka.
„Ty demente, to byl určitě radar! Radar!" Čímž ale
její lamentování neskončilo. „Panáček smrdí korunou, nemá ani na zimní gumy,
ale na pokuty v eurech to určitě dá dohromady. Uvědom si, že nemáme už ani
cent, na hranice dojedeme nejspíš na výpary. A ty si klidně jedeš, jak kdyby
pro tebe žádný předpisy neplatily. Seš nezodpovědnej, až to bolí ! Bože, za co
jsem se to provdala. Matka měla pravdu, když
říkala, že s tebou se místo do ráje dostanu tak leda tak
do pekla!"
„Co furt máš, lásko? Jedu padesát, svítím, nevím, co to
bylo. Třeba jen někdo na ulici něco fotil ?" zkoušel jsem navrhnout. „A co
by jako kdo na týhle ulici fotil?"
Kateřina se zavrtěla na sedačce spolujezdce, potáhla z
cigarety a pokračovala: „Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš srandu, ne? Říkám,
že si jel víc jak padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.
„Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej,
abych riskoval německou pokutu, ne?" snažil jsem se Katce oponovat. „Času
máme dost, otočím to a projedeme tuhle ulici znova padesátkou, abys viděla, že
nekecám." uzavřel jsem.
Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou?
Vraceli jsme se z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní z celodenního
prolejzání krámů a obchoďáků, a tak bych se ani nedivil, kdybych po tý štrece
neměl už takovej cit v noze.
Nebo že by únava ? Však uvidíme. Zabočil jsem do první
vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a vrátil jsem se zhruba dva kilometry,
kde jsem opakoval týž manévr. Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku
tachometru, která se držela na
čtyřicetipěti kilometrech v hodině. Snažil jsem se jet
touto rychlostí pokud možno konstantně.
Ale bylo to marné, najednou to blesklo a přitom na ulici
ani noha.To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: „A je to
tady, určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Kašleš na značky, čumíš, co
kde lítá, a bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha, za co mě trestáš?!"
Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový
vypínání na ženský. To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,
ona by zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla usmívat
na celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít vrata na
zahradu .....
Po pár vteřinách scifi představ jsem se zase vrátil
nohama na zem. Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že
zajedeme až na začátek Pirny a schválně, jestli tam bude nějaká čtyřicítka. „Jo!"
vyštěkla na mě. „Máme prachů na rozdávání a budeme si vozit zadek po Německu
sem a tam, aby se ukázalo, že mám
pravdu. To zrovna...“. To mě ale dožralo tak, že jsem se
otočil skoro na místě, s výrazem šílence v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce
jsem dojel až za město, kde jsem se otočil, a vyrazil zpět. Jel jsem jak šnek třicítkou.
Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala rychlost. I Němčouři, kteří
ve své vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost, mě problikávali a předjížděním
mi dávali jasně najevo, že se vlečí jak hlemýžď. Bahnhoffstrasse. Tuhle ulici
si asi budu nadosmrti pamatovat. Za nervózního blikání aut v koloně za mnou
jsem jí pomalu projížděl.
Blik! Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.To už bylo i
na mou ženu Kateřinu dost, rezolutně se natočila zády ke mně a celou cestu až
na hranice a posléze i domů do Děčína se koukala z okénka a nepromluvila ani
slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro týden. Čas od času jsme spolu sice
prohodili pár frází nutných k přežití, ale bylo
na ní vidět, že vina je zcela na mé straně. Pak se vše
pomalu vrátilo téměř do normálu. Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z
práce vystresovanej tím, že ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám
jí rád a chtěl jsem jí koupit něco hezkého. Něco, co by jí mě stále připomínalo.
Na příhodu z Německa jsem už dávno
zapomněl a tak mi otevření poštovní schránky doma doslova
vyrazilo dech. Nejsem většinou škodolibej, ale to, co bylo v dopise na úředním
papíře s německou poštovní známkou a německou zpáteční adresou, mě rozesmálo
jako nikdy před tím. Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že
nám byla vyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro. Při průjezdu Nádražní
ulicí v Pirně totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval, že
spolujezdec nebyl připoutanej bezpečnostním pásem !!!
Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit,
zabalit do vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat, až zazvoní
Ježíšek a má milá Kateřina se kolosálně naštve…...