Lodžie a Teneriffa
Musím se vrátit hodně do minulosti. Tenkrát jsme měli
ještě děti malé a hospodu s letním sezónním provozem. Bylo to velice
jednoduché: v době, kdy měly děti prázdniny jsme museli makat. Tenis se holt
hraje v létě a my měli u kurtů restauraci. Pokud se nenašli nějací známí, co o
prázdninách vzali naše děti sebou, musely být doma. Ne, že by to neměly pěkné,
klub se nacházel v pohádkové krajině mezi loukami a poli, nedaleko lesa.
Jednoho dne jsem si postěžoval na správném místě: u baru
seděl pan Kalisch a já, aby řeč nestála, říkám, že by bylo docela dobré jet
také na dovolenou s dětmi. To je zcela jednoduché, povídá pan Kalisch, moji
rodiče se na důchod přestěhovali na Teneriffu, mají tam apartmán a ještě jeden
pronajímají. Teď skončí sezóna a o podzimních prázdninách tam můžete letět.
Tady máte již zavřeno, řekl pan Kalisch a ukázal okny do krásného kraje. A tak
jsme letěli. Vzali jsme sebou i babičku.
Tenkrát jsem prvně letěl letadlem přes Gibraltar. Dívaje
se z okna letadla deset kilometrů nad zemí, vypadal jako na mapě. V té době
ještě na Tenerifě byla funkční dvě letiště. Jedno na severu a jedno na jihu. To
na jihu bylo zcela nové a bylo postaveno po strašné katastrofě, kdy se na
severu 27.března roku 1977 srazily dvě letadla. Los Rodeos bylo tenkrát jediné
letiště. Sever ostrova je totiž neustále v jakémsi oparu chceme-li říci, v
mlžném oparu, jež způsobují hluboké lesy a hora Teide která strhává vodu z
mraků. Letový dozor dal tenkrát, v mlze, dvou letadlům povolení ke startu ve
stejné době. Byly to stroje Pa Am a společnosti KLM. Tenkrát zahynulo 583
cestujících. Španělský král okamžitě nařídil postavit nové letiště na jihu ostrova,
který se těší neustálému slunečnímu svitu a mlhy tu nikdy nejsou.
V té době co jsme letěli byly v provozu ještě oba vzdušné
přístavy. Po přistání jsme marně čekali u jezdících pásů, kde si cestující
berou své kufry. Naše nepřijely. Po trochu, nohama rukama dorozumívání, jsme
dostali zprávu, že naše kufry přistály na severním letišti. Ať prý jedeme do
hotelu že během dvou dnů nám kufry budou dodány. A tak jsme konečně vyšli z
klimatizované haly a hned zjistili, že tu něco nesedí. Byli jsme totiž
nabalení, jak to v podzimní Evropě bylo normální, ale tady při 30º nad nulou to
nedělalo dobrotu. Kolem letiště bylo vidět, že se tu snaží o nějakou zeleň, ale
ty palmy a keříky byly ještě velice malé. Jinak bylo všude staveniště. Nasedli
jsme do taxíka udali adresu: Los Cristianos.
Po chvíli jsem zjistil, že celý ostrov působí jako staveniště. Pokud
lidé nezasadili stromy a nezavedli k nim důmyslné zavlažování, nic nerostlo.
Staveniště kam oko dohlédlo. Městečko Los Cristianos působilo jako na jednu
hromadu naházené zemdlelých domů. Avšak všude byly palmy a květy a stromy. Z
domova známé pokojské rostliny jako fíkovník tu rostly až do čtvrtého patra.
Vánoční hvězdy měly velikost české bezinky.
Konečně jsme stáli před domem, který měl lodžie jako
pražské paneláky. Vida, zase jsme si připomněli naše zlaté město. Majitelé
Gerda a August nás uvedli do našeho apartmánu a doprovodili nás pak do blízkého
obchodu, kde jsme si koupili plavky a
trička, trepky na nohy a kartáček na
zuby. Pak jsme šli spát. Ráno nás zbudila majitelka apartmánu tím, že hlasitě hulákala:
August, ve Frankfurtu je 15º pod nulou, my tu máme skoro 30º a to je teprve
ráno. Tak se pojď nasnídat. V ruce třímala jako důkaz malé tranzistorové rádio,
kde na krátkých vlnách poslouchala Deutschland Welle. Snídali totiž v lodžii a takový budíček jsme měli
každé ráno. Jelikož kufry ještě nepřijely, šli jsme k moři. Teneriffa je vulkanického
původu a tak tu na pláži nebyl písek
bílý jak sníh, ale černý jak uhlí. Nicméně to potěšení z koupání v moři nijak
nekazilo.
Nechali jsme se hladit vlnami, byl právě odliv. V dáli na
jižním obzoru ztlívalo moře s modrou oblohou, skoro stejným odstínem modři.
Pohledem k severu jsme zůstali omráčeni hledět do masivních hor, náš pohled se
srazil s ještě mohutnější hradbou vysokých mraků, které se jakoby bez nálady
válely po svazích více jak tři tisícovém podestu sopky Teide. Omráčeni pohledem
na pravděpodobně největší bouří, kterou jsme kdy v životě zažili, jsme se
nechali dále laskat sluncem a mořskými vlnami. Ta bouře, které jsme se obávali
však nikdy nepřichází. Posvátná hora Gauchů, Teide, dokáže zachytit svou
přitažlivostí každý mráček na nebi, stmelit je v husté mlžné opary, které
zavlažují mocnou vegetaci kanárských borovic a jiných zcela odlišných
rostlinných druhů, protože Kanárské ostrovy nikdy nebyly spojeny s pevninou.
Naprostou raritou je Gracena draco, více jak třítisícileté stromy připomínající
draky. Jak říkajíc, toto zelené moře na severu Tenerifi je zásluhou nejvyšší
hory Španělska Pico del Teide. Měří 3718 metrů a je třetí nejvyšší ostrovní sopka
na světě. Svět kolem špičky sopky je tak
cizozemský, že se tu natáčí fantastické filmy o letech do vesmíru. Oproti
zelené džungle severu ostrova je jih holý, porostlý kaktusy, je to jednoduše hromada
šutrů, staveniště.
Večer jsme ještě nedostali kufry. Naše bytná, Gerda,
řekla, že se jde do baru. Byl přes ulici. Byli tu domorodci, Němci a Švédové.
August se naučil nějaké historky o
Kanárských ostrovech a tak samolibě vyprávěl a za, od hostů poručené koňaky,
jen posunkem hlavy děkoval. Říkali mu tu Don Augusto. Gerda se zase chlubila
námi, popisujíc nás jako majitele restauračního řetězce. Don Augusto se nám
tiše svěřil, že jeho žena byla v době co ještě žili v Německu automobilová
závodnice. Ani nevím jak jsme se dostali domů, ale když jsme již usínali,
zaklepal někdo na dveře. Byla to Gerda a slušně mě požádala, abych jí pomohl s
Augustem, že ho nemůže vytáhnout do postele. Jak jsme ho tam vtáhli, žďuchla za
ním a spala. O mně se již nikdo nestaral.
Ráno konečně přivezli kufry. To bylo radosti. Gerda
prohlásila, že nás proveze kolem ostrova. Jeli jsme staveništěm až k letišti, a
když jsme se počali blížit k severní straně, nastala divoká vegetace hustých
lesů a nehorázně nebezpečných serpentin. Byl to opravdu prales. Většinou byla
silnice bez svodidel, jen tu a tam byla na krátkých útesech postavena. A to
vždy Gerda hlásila, že se tu zřítilo auto, jinde zase autobus a tak dále. Měla
takový starý mercedes a na můj smysl pro motor se mi zdálo, že řadí moc pozdě,
že nechává motor vytáčet do obrátek. Řekl jsem jí to. Zastavila, vystoupila z
vozu, opřela se o kapotu a řekla: já závodila v autech, to jsi ty ještě čůral
do plenek. Jestli se ti to nelíbí tak jdi pěšky. Líbilo se mi to.
Na pláži jsme trávili většinu času a neustále nás tu
otravovali potulní prodavači, museli jsme je odhánět jako mouchy. U jednoho
jsme nakoupili. Prodával něco, co se podobalo kiwi, jenomže jsme tenkrát kiwi
ještě neznali. Opatrně držel plody v rukavicích. Měly totiž strašně ostré
bodláčky, kterých se nebylo možno z dlaní rukou zbavit. Muž plod v polovině
rozřízl. Uvnitř se nacházel lákavý růžový mok, který byl plný větších semínek.
Prodavač nás naučil jak se to lžící jí.
Bylo to neskonale lahodné. A také to působilo jako výtečné projímadlo. To si
nedovedete představit to dobrodružství najít na pláži, tenkrát v té době,
záchod!! Byli to kaktusové fíky, které vesele rostly mezi kameny po celém
kraji.
Takže, jak jsme
tu již psali, projeli jsme již několikrát kolem nového letiště. Všiml jsem si
totiž dlouhé, osamělé pláže. Nikdy jsme tam neviděli žádné lidi. Odjakživa jsem
toužil být na pláži u moře zcela sám. Jednoho dne jsme si půjčili auto a
udělali jsme si tam výlet. Nádhera! Položili jsme si na písek ručníky a
pozorovali v dáli plující tankery, co vozí ropu. Po chvíli přijeli nějací kluci
a počali vybalovat fidlátka, chtěli surfovat. Najednou přestali s přípravou a
počali ošetřovat bílé plováky, neviděli jsme přesně co dělají, ale pak se sbalili
a odjeli. Byla to pro nás záhada, protože do moře vůbec nedošli. Pak se to
objasnilo. Děti totiž počali naříkat, že se jim něco přilepilo na chodidla a na
nohou a nemohou se toho zbavit. I babička měla nohy černé jako kominík nos. Pak
jsme objevili, že naše ručníky jsou zalepené něčím nesmyvatelným. Ano, byla to
ropa, kterou asi vypustily na obzoru plující lodě a pláž byla nepoužitelná. Tak
skončil výlet na idylu osamělé pláže.Z Los Cristianos se chodilo do vzdálené Playa de la Américas, to bylo letovisko s velkými hotely, po promenádě mezi solnými bazény, kde se dobývala z moře sůl, ale to dnes již není pravda. Všude vyrostly hotely a restaurace. Přesto však turistický průmysl nedokázal zmařit krásu ostrova. Stojí za se tam podívat. A nakonec: Kanárské ostrovy se nejmenují proto, že tam žijí kanárci, ale proto, že tam v době kdy je objevili Římané žilo spoustu divokých psů. Takže latinsky se jmenují "Psí ostrovy".