Panelák Mesa Verde
Pamatuji si na první panelák v Mníšku. Nemohu to tvrdit s jistotou, ale myslím, že to byla škola. Tenkrát nová škola. Já do školy v Mníšku nechodil, ještě jsem byl ve věku, kdy mi čisovická stačila. S partou kluků jsme se vypravili na cestu, abychom spatřili ten div světa: panelák byl vynález Sovětského svazu, to tvrdila naše paní učitelka. Abych byl korektní: soudružka učitelka. Byli jsme mladí, jo - děti, chodili jsme krajem velké dálky, nikdo si toho nevšímal, byla to doba, kdy se rodiče o své děti počali zajímat a hledat je až po setmění. Paneláková škola nám vyrazila dech. Velká okna, nad kterými byla jakási štuka a plochá střecha, což nebylo v té době běžné, byla ozdobena jakýmsi zábradlím s kulatými otvory. Žasli jsme tiše a každý jsme v klidu přemýšlel, komu o tom zázraku budeme vyprávět.
Jenže
jak život běžel, zjistil jsem, soudružka učitelka lhala. Panelák nebyl vynalezen
v Sovětském svazu, ale spíše se k nám nastěhoval ze západu. To jsem po mnoha
letech zjistil a dokonce jsem jeden rok ve Frankfurtu v patnáctipatrovém
bydlel. A jestli si myslíme, že Jižní Město či Černý Most je něco unikátního,
to jste ještě nebyli v Paříži.
Ale
kdo vlastně paneláky vynalezl? Nebyli to náhodou indiáni z Mesa Verde v jihozápadní
oblasti Colorada? Anasazi?
V
roce 1993 jsme podnikali cestu Amerikou, Los Angeles, Las Vegas, Denver, Grand Canyon.
Cestou z Denveru, ke Grand Canyonu, jsme přijeli do podivného, hornatého, těsně
zalesněného, rozpukaného kraje, s mnoha roklinami drsné krásy. Zdálo se, že tu svět
končí, prostíral se od obzoru k obzoru na vysoko položené plošině, což tu
vybudovaly prastaré síly, když se tvořil severoamerický světadíl. Byli jsme
více jak 2000 metrů nad hladinou moře. Mesa Verde (zelený stůl) se pojednou
jako přízrak zjevil před námi v nedohledné dáli rovné silnice, na které horký
vzduch neustále kreslil nesčetné fata morgány. Tato se však po hodinách jízdy projevila
jako skutečnost. Ještě dalších 600 metrů se hora zvedala nad okolním. Pocit
tísně, osamocení, ano - i strachu pojednou ustoupil a naši mysl naplnila úcta k
tomuto "Zelenému stolu". To jsme však ještě netušili, co nás čeká.
Nikdy
bychom tento kraj nenašli, kdybychom neměli cestu naplánovanou německým
automobilovým klubem. Však ani vystěhovalci, dobyvatelé amerického západu, o
něm dlouho neměli zdání. Roku 1888 hledali Charlie Mason a Richard Wetherill,
oba kovbojové z Mankos, zatoulané stádo koní, když objevili domy v obrovských
skalních útulcích, v jakýchsi obřích převisech.
Ale
nepředbíhejme naši cestu, která tu na úpatí Mesa Verde počala stoupat a zaručeně
již nebyla jak nalinkovaná, rovná. Neskutečné serpentiny se vinuly po jejím
svahu a protože okolí byla rovina, nebylo žádného výhledu do kraje - chvilkami
jsem měl pocit, že řídím letadlo. Jednou vpravo, jindy vlevo bylo pouze nebe,
nekonečné, hluboké a nepředstavitelně modré. Bylo trochu děsivé, že jsme skoro
nepotkali žádná auta. Neměli jsme zdání, co bychom si počali, kdybychom měli
nějakou nepříjemnou příhodu. Stoupání se pocitově táhlo hodiny. Naše okolí
skrývalo pod stromy, podobajícími se borovicím, růžové skály. Temně zelené
jehličí, růžové skály a nekonečný oceán modrého nebe, ostrý vzduch, který se -
když jsme na jednom odpočívadle zastavili -
nedal při námaze dýchat, pálící slunce. Kdybychom nepřijeli po dobře
udržované silnici, asi by se nám zdálo, že jsme na světě sami. Posléze jsme
dojeli na vrchol. Zde nás čekalo informační středisko a pár turistů.
Onen
pan Richard Wetherill, stálo tu na pěkné
informační tabuli, se tenkrát po objevu tohoto místa počal věnovat průzkumu a
pan Gustaf Nordenskjöld, když poslal do Švédska 600 vykopávek, docílil 26. června
1906 ochrany bývalých obydlí Anasazi indiánů, kteří tu žili. Přibližně 600 let
po Kristu bylo toto místo hustě osídlené a indiáni tu žili v "pit houses",
neboli jeskynních domech. Nikdo neví, odkud přišli a kam zmizeli. Tyto
panelákům podobné domy objevili ve 12. století Navajo indiáni, v té době také tato
kultura docílila vrcholu své doby.
Vydali
jsme se od chytré tabule směrem kde se domy měly nacházet. K našemu údivu jsme posléze
hleděli do hlubokého kaňonu, jehož protější strana tvořila obrovský převis,
"Podívej," zašeptala moje žena,
"sídliště, Novodvorská…"
Domy
byly bez střech, protože o tuto ochranou funkci se postaraly převisy kaňonu.
Než jsme počali sestupovat do hloubky, oznámila nám zase jedna chytrá cedule,
že se nacházíme ve vysokých polohách a proto není vhodné pro starší osoby vystavovat
se námaze.
A
tak nás opět zahřálo v daleké cizině, v jihozápadní oblasti Colorada, naše Zlaté město, tentokrát novodvorským panelákům
podobné pueblo Anasazi indiánů. S úctou
jsem hleděl na stavební umění takzvaných primitivních indiánských kmenů.
Obdivoval se jejich hliněným nádobám na zásoby, na vaření, na vodu…
