Madeira ostrov věčného jara

                                 Madeira ostrov věčného jara

Startovali jsem z Frankfurtu v 05:05 ve čtvrtek roku 19.3. 2009. Vědět to co vím dnes, asi bych tam neletěl. Velkou raritou ostrova je letiště. Je totiž postaveno na jednom malém kousku rovné pevniny a pak se táhne do moře na sloupech. Piloti dopravních letounů tu musí složit zvláštní zkoušky, dostávají pak licenci, neboli povolení k přistání a startování na tomto letišti, která po šesti měsících ztrácí platnost. Tedy, jestliže pilot po tuto dobu na Madeiře nepřistál, musí zkoušku znovu složit.  

 Po celou cestu přes německou, francouzkou a španělskou pevninu jsme měli absolutně čistý výhled, nepotkali jsme jediného mráčku. Ale sotva jsme se dostali nad moře, někde u Santiaga de la Kompostela, objevilo se pod námi nekonečné pohoří fantastických mraků a nebralo konce. Dvě hodiny letu nad podivuhodnou krajinou různě pojmenovatelných vatových chuchvalců mne počalo nahánět strach, zda za dobu naší dovolené vůbec spatříme slunce. Pak se počaly mraky protrhávat a kapitán hlásil, že se chystá na přistání ve Funchal. (čti funšál), což je hlavní město Madeiry. A najednou byly mraky pryč a my spatřili ostrov. Nejprve byl zcela malý, ale pak jsme počali vnímat různé věci. První co mne zaujalo, byla taková rovná čárka, asi 2 centimetry dlouhá, která stála na jakýchsi hůlkách, podobající se sirkám v moři. Odvrátil jsem pohled od této, celkem nedůležité věci a pozoroval vysoké pohoří, které se věčně halí do mraků. Pak mne napadla strašná věc: nebylo to náhodou letiště? Proboha, má předtucha se vyplnila. Ty dva centimetry se nepatrně zvětšovaly, jak jsme klesali. Nakonec jsem ještě rozeznal čtyřproudovou dálnici, co se mezi těma sirkami proplétala a dostal jsem paniku. Letěli jsme od východu a přistávali od západu. Tudíž jsme tu odvážnou stavbu, nalepenou na vysoké skály, obletěli, otočili se do protisměru, při čemž jsme si jistě namočili pravé křídlo do slané vody a již se letoun šinul k dvaceti metrové zdi, kde stálo, že tady začíná přistávací plocha a pak na plné pecky brzdy, obrácené klapky, řev motoru. Stačil jsem ještě říci paní, co seděla vedle mne, že hned budeme v moři a pak jsme zůstali stát!!!!!

Tak jsem nebyl daleko od pravdy, když jsem vyjádřil obavy, zda se pilot na Madeiru trefí. Letadlo A-320 letělo ve výši 10690 metrů a mělo cestovní rychlost pouhých 896 km za hodinu. To mne trochu udivilo, myslel jsem, že letadla tohoto typu létají rychleji. Venkovní teplota byla pouhých -60°C .

Asi tak za pět dní po přistání jsme dělali výlet lanovkou z hlavního města Funchal, která vede z přístavu do hor a naši spolucestující v kabině byli mladí Američané, kteří právě přistáli s lodí snů, kterou jsme před tím pozorovali jak vplouvá do přístavu . Byli z Washington D.C. Dali jsme se do řeči. Oni na loď přistoupili v New York, projeli již středomoří a zajímali se, jak jsme se na Madeiru dostali my. Povídám: letedlem! Mladík neuvěřitelně kroutil hlavou: asi maličkým že ano! Říkám ano, akorát se do něj vešlo 350 lidí. Slečna jen hlesla: Oh....

Po celou dobu pobytu jsme měli půjčené auto a projezdili celý ostrov. Je zajímavé, že se o této zvláštnosti nikde nepíše: celý ostrov je hornatý, k moři se dostaneš na velmi málo místech a donedávna se tam, na ještě viditelných, strmých steskách, asi pohybovali jen oslové. Dnes je tomu jinak. Postavili tam tisíce tunelů, takže když jedeš podle moře, nebo na opačný břeh ostrova, jsi neustále v tunelu. Madeira je sopečného původu a když se staví tunely, není zapotřebí žádných bytelných opěr, nebo nosníků, (je jedno jak se tomu správně říká), lávová hornina je samonosná. Někdy vyjedeš z tunelu máš na výběr třeba tři další tunely, různými směry! Ale proč o tom píši: není tam ani jeden semafor, jen kruhové objezdy. Kruhový objezd je fantastický. Vlastnil jsem v té době doma vůz značky Renault a ten měl tak zvanou automatickou ruční brzdu. Když jsi vypnul motor , brzda zabrzdila. A opačně, když jsi přidal plyn, odbrzdila. Na tuto pohodlnou věc jsem byl zvyklý již 14 let.  Samozřejmě to Fiat co jsme si půjčili neměl instalované, a jelikož na Madeiře jsou silnice buď z kopce, nebo do kopce, často mi auto ujelo, když jsem vystoupil. To pak byl fofr, jak jsem ho doháněl.

Souostroví Madeira je sopečného původy, tudíž jsou jednotlivé ostrovy špičky podmořských sopek. Moře kolem ostrovů je 4 tisíce metrů hluboké je omýváno Golfským proudem. Hora Pico Ruivo je vysoká 1862 m nad mořem. Souostroví bylo známo již Římanům a bylo posléze znovuobjeveno v roce 1418 portugalskými námořníky.

Všude tu je málo místa a tak jsou hotely postavené ve skalách a ten náš, docela malý, jak se říká rodinný, měl spleť asi čtyř schodišť. Trvalo to pár dnů, než jsme se tu vyznali. Na pokojích byla starobylá umyvadla, v pravém rohu kohoutek s horkou vodou a v levém se studenou. Bylo nemožné získat vodu vlažnou, jedině si ji namíchat v umyvadle. A kohoutky neustále kapaly. Kap, kap..

Dělal jsem si hlavu, co že to asi musí stát, tolik kapek vody a pořád, ale pak jsem pochopil, že voda na ostrově asi nic nestojí. Cestou do hor se projíždí různými pásmy, mírným, subtropickým až tropickým, všude je plno zeleně a hlavně vody. Jsou tu řeky, vodopády a voda se valí z vysokých úchvatných kaskádách i rovnou do moře. Všude je plno květin neznámých druhů a plno ptáků, celý ostrov je přírodní reservace.

Pak tu máme jednu praštěnou zábavu. Můžeš tu sáňkovat. Ne že by tu byl sníh, ale je tu ulice, která se line kolem věhlasné botanické a tropické zahrady. Sáně podobající se košům řídí dva mladící, kteří je buď tlačí, nebo táhnou. Zábava počíná v městečku Monte, které leží 600 metrů nad Funchal. Dříve se tímto způsobem dopravoval materiál z hor, dnes je to pouze atrakce pro turisty.

A jídlo! Kuchyň je tu ovlivněna mateřským Portugalskem a 600 km vzdálenou Afrikou. Jídlo je tak chutné a protože nemáš zdání jakého bylo použito koření, je záhadné ano nevyzpytatelné a tajemné. Lidé jsou uctiví, přátelští a jediná možnost se domluvit, když nemluvíš portugalsky,  je angličtina.

Každý den tu počíná na trhu. Spousta exotického ovoce a hlavně květin je tu úhledně a s láskou uspořádáno, v přístavu i ve městech a i v horách. A tu se ocitáš uprostřed malířské palety, v líbezných obrazcích barev, barev všech odstínů a v dáli vždy spatříš na obzoru blankytné nebe koupající se modrém moři.

Ano, ostrovy věčného jara. Ve vinicích si můžeš objednat domácí víno všech barev a sklenka tě stojí 1 Euro. Některé vesničky mají tak úzké uličky, že se dva lidé nevyhnou. Všude je křišťálový vzduch a klid, pohoda a ticho, máš pocit, že tu poznáváš smysl života: v majestátní kulise prorostlá  střízlivá jednoduchost. Můžeš zde žít a dýchat, nic více a nic méně. Ano, Madeiru se vyplatí navštívit...