Má cesta na západ

Čtení na pokračování 

Mein weg nach Westen Fotky➽     

➽ VIDEO Rok 1968  -  1969➽

Má cesta na západ

Mein Weg nach Westen

Díl 1.

➤Vždy, když jsem přišel na Kačerov k paní K. usadila mne ta milá paní do kuchyně ke stolu. Pokaždé mi ochotně nabízela turecké kafe a já jí pokaždé vysvětloval, že piji jen čaj. Čaj? divila se. Ten tu nemáme.V zápětí na mně počala mluvit německy a já jen tak čuměl. Nerozuměl jsem ani slovo. Po chvilce jejího vyprávění jí došlo proč tak blbě čumím a počala mluvit normálně. Podívej chlapče, musíš se doma učit, jinak ti Němci nebudou rozumět. Jo, zapomněla jsem: vytáhni to rádio po drátě ze zásuvky, vybídla mně jako vždy. Já jsem se tomu musel smát, připadalo mi to jako nesmyslné, proč by měli komunisti poslouchat lidi po drátě a ještě k tomu paní K. Ne tak to nemůže být.  A bylo mi jasné, že mám pravdu, vždyť mi bylo akorát dvacet let. Mládí, kdy má člověk vždy pravdu. Měla přijít léta, kdy jsem počal chápat, že pravda může být i blbá a protivná lež. Tak hele Arnošte, řekla a nechala drnčet rrrrrrrrr mezi zuby, dnes začneme s minulým časem!  Podíval jsme se na ni trpělivě a byl si jist, že nepochopím nic z jejího přednášení. Chodila po kuchyni a křičela:  tak jako se vyslovuje Khohn slyšíš tam to H ano? Tak musíš i Karl vyslovit jako Kharl jinak to není německy, chápeš to? Nechápal jsem to ale horlivě přikývnul a již jsme se těšil jak naberu kroky a ustřihnu tu cestu mezi Kačerovem a Spořilovem a budu v klidu doma, v domku nad dráhou, jediné co mi zbylo z celé rodiny. Matka se svým přítelem a s mladším bráchou zdrhli na západ, sestra co v domku také bydlela v době když jsem odcházel na vojnu, se odstěhovala na Novodvorskou kde dostali garsonku. Tento úprk z domu po prarodičích se odehrál v době, kdy jsem dosluhoval v základní vojenské službě v Líních na letišti. Matka mi nechala u pana dr.Kš. doktora práv dopis a nějaké peníze a popsání jak nejlépe za nimi utéci. Pamatuji se že jsem se tenkrát zeptal: a jak o tom smýšlíte vy, pane Kš. Také by jste odešel? A on mi odpověděl:  kdybych byl tak starý jako ty a zdravý, tak bych vůbec neváhal. Ale jsem starý a práva znám jen ta česká a ještě zpizděná, tak tu musím zůstat. Asi měl pravdu a já si uvědomoval, že je naprosto správné opustit tu zemi zotročenou komunisty a vydat se na západ. Jenže tu byl jeden problém: byl jsem mladý, měl jsem byt jen pro sebe, s telefonem a počínalo se schylovat k Pražskému Jaru a život byl tak krásný. Byl jsem König kdo měl v Praze byt byl Král, a tak jsem cestu za svobodou odkládal až jsem ji z mysli zcela vypudil. A tak se stalo, že jsem se německy u paní K. nenaučil.

Má cesta na západ

Mein Weg nach Westen

Díl 2.

➤Ještě několikrát jsem navštívil paní K. na Kačerově ale chuť ponořit se do tajů německého jazyka mě opouštěla skoro závratně. V té době se paní K. dozvěděla, že moje matka emigrovala do Rakouska. A proč jsi mi to neřekl, schovala jsem si u tvé matky drahé obrazy, aby mi je komunisti neznárodnili, Arnošte, neprodal si je? A zase nechala rolovat to rrrrrrrrrr v mém jméně. Stále tam visí paní K., nemějte obavu. Řekl jsem abych ji uklidnil. Pozoroval jsem ji když mi zase nabízela kafe: byla tělnatá a pro mě strašně stará. Chodila po bytě bosa její kotníky byly nateklé vodou. Všila si, kam se dívám a řekla: to mi koukáš na nohy? A dovedeš si ty Arnošte představit, že jsem žila v Paříži a na tomhle kotníku jsem nosila zlatý řetízek? To si asi představit nedovedeš viď. A koukej jak jsem dopadla. Přijel starý K. vzal si mě a já blázen za ním šla do Prahy. A teď vidíš, jak jsem dopadla. Opravdu jsem si nedovedl představit jak mohla nosit zlatý řetízek na kotníku a navíc, já ani neměl zdání, že se to nosilo. To muselo být supeeeer, řekl jsem a hned jsem dostal vynadáno. Slovo super se čte supr a to písmeno r se nenechává znít chvějící se špičkou jazyka, ale v podstatě se chrochtá vzadu v krku. A tak jsem chrochtal vzadu v krku až jsem se málem pozvracel. Vždyť je to skoro ráčkování, tak mluví naše pokladní, namítl jsem. Ano, němci nevyslovují r jako my ale ráčkují, to je správná výslovnost. Nějak se mi to nelíbilo a tak jsem něco zamručel. Dnes večer, až se setmí se stavím u tebe pro ty obrazy, řekla. Jo klidně, ale to tam budu mít prázdně stěny a kamarádi budou chtít vědět kam jsem ty obrazy dal, namítl jsem. No, já ti tam pověsím nějaké bezcenné, neboj se, řekla. Paní K. byla vdova, její manžel byl doktor a přátelil se s mým otcem. Oba pánové, kteří prý každou neděli ráno hráli hodiny šachy po telefonu, byli v té době již dlouho po smrti. Pak jsem začal němčinu zanedbávat a docela to nebyl problém, protože jsme každou sobotu pořádali mejdany a užívali si života v nadcházející se svobodě. Vysílač Svobodná Evropa již nerušil hudbou, pouze zprávy.

Jednoho dne přišel k nám do Domu potravin divný pár mužů. Jeden byl starý a jedem mladý asi jako já. Přivedl je pan J. vedoucí provozu, salátek, teplé kuchyně a cukrárny. Důkladně jim všechny výrobny ukazoval a mluvili mezi sebou německy. Salátky si mezi sebou povídali že ty dva cizí muže nachytaly ve výtahu, jak se líbají. Dávali si francouzáky, to bylo ještě o stupínek horší, než polibek normální. Byla to celkem malá epizoda, jejíž důležitost nám všem došla později. V té době jsme slavili u mně v bytě narozeniny dívky A. ,která pak ve všeobecném úprku žila v Austrálii. Když jsem šel od tramvaje měl jsem síťovku plnou všelijakých lahví a potkal jsem paní K. Podívala se na mne pak se usmála a řekla: to jsem ráda Arnošte, že nejsi alkoholik. Nechápavě jsem se na ni podíval. No, kdybys byl alkoholik, tak bys měl ty lahve schované, utajené. To jsem se uklidnila. Také jsem se usmál, nemajíc v té době žádné zkušenosti s alkoholem. Jen tu jedinou: vždy mě po vypití „Pražského výběru“ strašně bolela hlava.

V tom roce, bylo to 1968 jsem se počal cítit lépe. Měl jsem po návratu z vojny, kdy je člověk čtyři a dvacet hodin denně obklopen lidmi, nějakou depresi v prázdném domě, který jsem našel. Už jsem se z toho dostával a svět byl tak krásný. Bylo to Pražské jaro. Pak přišel jednoho dne do kuchyně pak provozní J. Mám pro vás novinku. Navázali jsme smlouvu s firmou ve Frankfurtu, která bude dělat týden Böhmische Küche, a my jim tam půjdeme vařit. Pěkně popořadě. Chvilku bylo ticho a pak se přihlásila soudružka zasloužilá salátka Kr. a k ní moučníkářka paní Wa.

A tak nastala družba mezi Domem potravin na Václavském náměstí a SK Kälte Drugstore up to date ve Frankfurtu.

Má cesta na západ

Mein Weg nach Westen

Díl 3.

Když se soudružka Kr. vrátila z Frankfurtu, odjel tam zasloužilý kuchař pan Hl.  Pak počaly prosakovat různé zvěsti. Pan J. prý tam ve Frankfurtu vede restauraci, která patřila muži, co ve své továrně co nesla název S.K.Kälte,  vyráběl přístroje pro gastronomii. Byly to lednice, různé prodejní pulty s chlazením, grily a takové různé. Pán byl ženatý, ale s manželkou nežil, bydlel se svým milencem někde na pokraji Frankfurtu v honosné vile. Aby se mu dařil prodej těchto gastronomických přístrojů, zařídil si ve městě restauraci, kterou nazval Drugstore up to Date. Byla to napodobenina Amerických drugstorů, kde z nouze ctnost, bylo v jediném obchodě někde v nekonečnu, v divoké prérii k dostání vše: jídlo, řebíky, pošta i spodní kalhoty. I léky. Honosný název se dá jednoduše přeložit: drogerie. Bylo tenkrát v Německu ve fóru mít rád Američany. Pak, když se vrátil i pan H. zavolal si mne do kanceláře a podal mi kuchyňský nůž se slovy: „Teď jsi na řadě ty, Arnošte. Pojedeš do Frankfurtu! Tady máš tvůj první, kuchařský nůž,“ řekl. Ani mě nenapadlo, že pan H. má jisté vědomosti, které by byly možná pro mne důležité, nicméně jsem se bez nich v momentě mohl obejít a nakonec jsem se je stejně dozvěděl. Protože jsem na sobotní mejdany potřeboval magneťák, rozhodl jsem se že teda obětuji mou dovolenou a pojedu si vydělat marky. Západoněmecké! Má tehdejší přítelkyně jela se mnou. Plán byl zcela jednoduchý: nejprve pojedeme do Heidelbergu, tady zůstaneme jeden týden u mé matky a brášky, pak přítelkyně A. odjede do Prahy a já budu dva týdny pracovat ve Frankfurtu. Pak se vrátím. Bylo ovšem důležité, abych se vrátil s tím magneťákem. To bylo začátkem srpna roku 1968. Tak  jsem počal zase s výukou němčiny. Paní K. mluvila touto řečí jako by to byla její mateřština a ještě také mluvila Francouzsky protože žila dlouhá léta v Paříži. Učit se cizí řeč bylo zdlouhavé a já na to neměl nikdy buňky. Již dávno jsem si uvědomil, že jsou lidé kteří se učí jazyky samy od sebe a pak jsou ti, kterým to jde samo od sebe. Člověk, který mluvil cizí řeč byl u mne velice ceněn a já mu záviděl toto umění. Já jsem patřil a stále ještě patřím k těm co se nějaký jazyk učí ztěžka. A tak jsem s vědomím, že budu v Německu odkázán sám na sebe učil i při smažení řízků slovíčka. Byl jsem všem k smíchu. Pak, když nastal ten den, kdy jsem se lehce rozloučil s mými kolegy a odešel na hlavní nádraží, kde na mne čekala má přítelkyně A. Vlak se rozjel a já v mysli řešil situaci, že budeme muset přestupovat ve Frankfurtu na vlak do Heidelbergu. Aus welchem Gleiß fährt der Zug nach Heidelberg? Z které koleje jede vlak do Heidelbergu? To jsem si stále opakoval a ve vlaku bylo slyšet dududum dududum to jak se vagon šinul po spárech  kolejí. Zoufalstvím jsem byl celý bez sebe, protože jsem si tu jednoduchou větu nemohl zapamatovat. Na hranici byly kontroly v té době zanedbatelné, soudruzi se měli vyžívat až později v době normalizace. Pak najednou dududum dududum utichlo a slyšet bylo jen ššííííííí . Teprve později jsem se dozvěděl, že Němci měli v té době již svařené koleje, což se v Čechách neznalo. Nakonec jsem na nádraží ve Frankfurtu požadoval, aby mi někdo řekl, z jaké sklenice jede vlak do Heidelbergu, Aus welchem Glass fährt.. Gleiß nebo Glass. To byla chvíle, kdy jsem pochopil, že jsem se během pár okamžiků a pár stovek pražců na kolejích stal negramotným. Měl jsem řeč kterou tu nikdo nemluvil a písmo které nikdo nepřečet. Ocitl jsem se v samotě, kterou pozná pouze uprchlík. V samotě uprchlíka. Nicméně tu kolej ze které jel vlak do Heidelbergu jsem našel a tak jsme si stáli v objetí  s matkou, kterou jsem dva roky neviděl. Bráška doma nebyl, byl někde se skauty na táboře. Vrátil se až druhý den a nemluvil vůbec česky. Aby se rychle naučil německy, mluvila matka se svým druhem i doma německy. Dostali jsme s mojí přítelkyní A. dva pokoje, já spal v pokoji s mladším bratrem. Chtěl mi chudák vše vyprávět, co za ty dva roky zažil a tak jsme byli vzhůru až do rána a jemu se zase vrátila čeština, byl tenkrát dvanáct let starý. Vše co jsme ve světě svobody viděli bylo pro nás nové. Pamatuji si, jak mne zaujal Bau Haus, takový obchodní dům tenkrát v Praze nebyl. Neskonalý pocit jistoty a bezpečí mne tenkrát přepadl. Matka vedla na předměstí Heidelbergu domov důchodců a Karel měl pokoj hned vedle vstupu  do domu který měl samostatný venkovní vchod a tyto dveře se nezamykaly. Obdivoval jsem čistotu, která vládla ve městech v krajinách i na soukromých zahradách. Všechno bylo super, ale na otázku mé matky, zda jsme se rozhodli emigrovat jsem odpověděl záporně: „My máme teď v Praze svobodu a je tam tak krásně!“ matka pokrčila rameny a nic neříkala. Pak jsme jeli do Frankfurtu a matka s přítelem a Karlem měli sbaleno auto a kempinkový přívěs a odjeli na dovolenou do Itálie.  Ve Frankfurtu jsem doprovodil přítelkyni A. na vlak do Prahy a nastoupil do práce.

Kuchyň v Drugstore up to Date byla ve sklepě a tam jsem také na dlouhé dny mizel. Domluvil jsem se pouze s paní Va. a s panem J.  Paní Va. pekla štrúdl a i jiné moučníky a pan J. vedl podnik. Ostatní něco neustále hučeli a nebylo jim rozumět. Chodili za mnou a snažili se dostat mne do řeči, ale neměli šanci. Sám pan šéfkuchař Gr. Se snažil mi vysvětlit co to je normaleweise. Toto slovo se dá přeložit jako normálně ale to weise mě mátlo. Weise znamenaná něco jako moudrý ale ve spojitost s normale je to normální způsob. Brzo jsem zjistil, že nemá cenu se zabývat slovy do detailů, stačí akceptovat jejich překlad.

Má cesta na západ

Mein Weg nach Westen

Díl 4.

Tak počala má soukromá skoro padesátiletá  válka s německou kuchyní. Měli jsme dost velkou nabídku studených pokrmů, dělali jsme spoustu salátů a hlavně čerstvých, listových. Saláty byly vystaveny v chladícím, prodejním  pultu do kterého se mohli dívat zákazníci a prstem si ukázali co vše by na talíř chtěli a já se pak zeptal Beaty, mé kolegyně, co to stojí. Střílela ceny od boku a já dával týden dohromady otázku, v němčině, kterou jsem chtěl zjistit jak ty ceny dělá. Pak, když mi řekla, že ceny dělá podle kabátu, počal jsem si ceny vymýšlet také. Restaurace byla v centru Frankfurtu, v okolí byly banky a různé firmy a zaměstnanci k nám chodili na oběd. Další část restaurace byl gril, kde lidé sedící na Théce pozorovali kuchaře jak vaří. Maso, steky, hlavně hamburgery  a jiné tenkrát novodobé pokrmy byly také uskladněny v prosklených chladících skříních a zákazníci si mohli ukázat. Tento princip- ukaž co chceš, byl pro mne výhodný, protože jinak bych se nedomluvil. A šlo to s němčinou dost těžko. Ale ponenáhlu jsem rozuměl několika slovům. Nejvíc mi dával zabrat Aschenbecher, slovo co jsem nedokázal vyslovit. Nikdy mne nenapadlo že si budu na popelníku takhle lámat jazyk. Nicméně se po Německu rozkřiklo, že ve Frankfurtu v Drugstore up to Date je český šéf, pan J. a ponenáhlu byli zaměstnaní skoro jen češi. Pražské Jaro se ukazovalo ve vší nádheře, spousta lidí mohlo vyjet.  Akorát šéfkuchař pan Gr. se zůstával a potýkal se s češtinou. Byl to dobrák, neustále mi něco vyprávěl a snažil se abych mu rozuměl, asi se snažil se alespoň s jedním Čechem dorozumět. Teprve mnohem později jsem pochopil, že měl nějaký hessenský dialekt a že mu nerozuměli ani rodilí Němci. Pak byli v týmu jeho dva zástupci. Dole u černého nádobí se držel Hassan z Maroka. Léto bylo neobyčejně pěkné a my se slunili na  výsluní české kuchyně, vepřová pečínka  knedlíky a zelí, svíčková na smetaně s knedlíkem, štrúdl a palačinky. Kuchaři ti němečtí dlabali až se jim dělaly boule za ušima, ale asi po týdnu prohlásili, že je jim těžko a vrátili se k mnohem zdravějšímu německému jídlu.

V této souvislosti se musím vrátit k době v Domě Potravin kdy ti co se z Frankfurtu vraceli, vyprávěli o chaotické německé kuchyni a vyznělo mi to tak, že nic co se dalo koupit v té neblahé zemi nechutnalo, že se němčouři budou olizovat, až se tam aklimatizujeme. Musím zde podotknout, že jsem tento názor nesdílel. Naopak, vše co jsem kde koupil, sušenky, tvaroh, jogurt, vše bylo jako božský roh hojnosti, chutě až překvapivě šokující- a  vysloveně dobré. Ano byly jídla které jsme neznali a na které jsme si museli zvyknout, ale nemohl jsem je odsoudit jako moji kolegové co byli v této bankovní metropoli  přede mnou. Srpen toho roku 1968 se tvářil docela mírumilovně. Počasí bylo pohádkové a já jsem dostal ubytování v jednom pokoji u dvou starých slečen. Pronajímaly dva pokoje, k dispozici byla kuchyň, pouze v určité době a to podle jízdního řádu, co slečny kostrbatým písmem napsaly a vylepily na chodbě. S koupelnou to bylo to samé, akorát u záchodu bylo školení. Bylo nám více názorně než slovy dáno za úkol vřed velkou potřebou položit na plošinku mísy papír z novin a pak si teprve sednout. Ústřižky tu byly nastříhané a jednou nití protažené a pověšené u toaletního papíru. Malou potřebu bylo nutno dělat v sedě, pro pány i dámy. Pokojík, měl krásné okno, takové co vystupuje z fasády domu a vedlo do parku. Pokoji byly dvě postele a já netušil, jak brzo bude druhá postel obsazena. Park nesl jméno Matthias Beltz Platz. Moje rádio, bakelitovou Teslu, kterou jsem si přivezl Prahy jsem postavil na stolek, bylo to moje jediné bohatství. To mě mělo také udělat dobrou službu.

Má cesta na západ

Mein Weg nach Westen

Díl 5.

Mezi tím šel život v restauraci ve Frankfurtu dále svou cestou. K pověsti a věruhodnosti bylo zapotřebí mít v Drugstore up to Date i jiný prodejní sortiment, než restaurace teplé i studené. Prodávaly se tam gramofonové desky, časopisy a byla tam butyka ve které se provozní z Domu Potravin pan J. zdržoval nejraději. Neustále rovnal dámské sukničky a blůzičky na ramínka, přendával kalhoty a svetříky a i jinak se výborně bavil. Zasloužil si tím mnoho skrytých posměšků, ale zdálo se, že stojí nad věcí. Majitel továrny na chladící přístroje docházel pravidelně na jídlo se svým milencem. Co se opravdu dělo dole v kuchyni o to se nestaral ani jeden z šéfů. Pan šéfkuchař Kr. měl neustále manko. Co toho bylo příčinou neměl zdání a ačkoliv to zaměstnanci dobře věděli, oni se jich nezeptali. Pak jednoho dne se rozčilovala paní Va. Rudá v obličeji mi ukazovala leták, který nechal pan J. rozdávat před restaurací a na blízkém Zeilu, což byla v té době nejdelší nákupní ulice v Německu. „Co tu píše, Arnošte,“ chtěla vědět. Počal jsme luštit a vyšlo mi, že kolemjdoucí mají navštívit náš lokál, kde se prodává štrúdl, který peče „Mama Apfelstrudel.“ Její reakce byla neobvyklá: každý se musel nechat tam na západě zviditelnit a nic jsem nenacházel na textu urážlivé, ale paní Va. Byla jiného názoru: „Řekni panu J. že si nepřeji aby mě rozdával po ulicích Frankfurtu, že se dobrá práce prodává sama od sebe!“ Jednoduše připadalo mi to jako nějaký komunistický blábol. Tady v Německu se do reklamy muselo investovat. Ale říkejte to staré ženský. Pak paní Va. odjela do Prahy a pečení štrúdlu se ujala paní, asi čtyřicátnice, která se přihlásila s manželem o práci. Byli také z Prahy. Paní se povedl štrúdl tak fantastický, že to paní Va. postavilo do stínu. Ještě štěstí, že tam již nebyla. Byl pěkný vyběhlý a nechal se dobře krájet. I pan J. se přišel od rovnání kalhotek v butyce podívat. První prodaný štrúdl vyvolal zmatek. Paní totiž zaměnila sůl s cukrem a štrúdl byl nepoužitelný. Manžel oné pekařky slano-strašné pochoutky se hlásil o práci v jako číšník, jsa v Praze provozní nějaké důležité restaurace. Pan J. s tím měl problémy, protože muž měl velké břicho, takové opravdu obrovské, vždy do kuchyně vešlo jeho břicho a pak teprve on. „Toho přece nemohu zaměstnat“, stěžoval si mi a já nemohl poradit. Jisté je, že dnes by to bylo diskriminování ale tenkrát byl svět ještě v počátcích. Co těchto věcí týká.