Španělsko: Růže 11.10.1987
Byl jsem ve městě, než slunce zahájilo svou palebnou zář. Vůně moře a průvan rybího pachu. Trh. Množství stánků a přeplněné ulice hlukem lidských hlasů, nenechali můj krevní tlak bez povšimnutí. Úzkost z davu lidí určitě nebyla daleko. Cikánské děti byly všudypřítomné a tlustí otcové byli kdykoliv a cokoliv ochotni prodat. Španělští strýcové pili kávu a kouřili krátké doutníčky. Četli noviny. Kulaté Španělky smlouvaly u stánků se zeleninou a blonďatí turisté lelkovali u upomínkových hloupostí. Ulice rovně dolů a příčně nahoru byly plné těch valících se vln vůní, pachů a hlasů. Honosné bankovní domy zvučných jmen, jakoby si nevšímaly turbulencí kolem svých mramorových boků a chudé prosté obchůdky a domky na pokraji svého historického zániku se probraly ze staletého mlčení a obživly. Nechtěně jsem nahmatal tašku s penězi a přitiskl si ji k tělu. Míjel jsem stánky s látkami, koberci, měděného harampádí, korálů, bot, ryb, koření, čaje, hraček, rádia, nádobí, sklenic, košťat, obrazů, záchodových mís, tašek, kuřat, spodního prádla, hrachu v pytlích, stojících na zemi, sušených ryb a slaniny, došel jsem až ke stánku s květinami. Upoutala mě v jedné otlučené váze již skoro uvadlá růže. Nebyla žádný přepychový exemplář, co se pěstuje ve sklenících, ne byla to jen taková, co pěstují babičky před domy v zahrádkách našeho dětství, . Nevím zda proto, že byla tak osamělá a zbytečně bojovala o přízeň mezi cizokrajnými květinami, kolem se tlačícího davu dychtivých, jsem ji koupil.
Gracias seňor, řekla tmavá žena a kropila růži vodou. Paprsky slunce dopadaly na kapky vody a tisíce diamantů zářilo v mé ruce. Srdce se mi rozbušilo, ale tíseň z davu byla ta tam. Jen touha se počala mísit do mého dechu. Chtěl jsem být sám. Opustil jsem městečko a zamířil na osamělou pláž. Tak brzo ráno bylo jen málo lidí kteří toužili dýchat ten zářivý mořský chlad. Slunce stálo již vysoko a polévalo celý kraj zlatým ohněm. Ten žár, ta sprška slaných kapek, ten zázrak mořského rána. Chtěl jsem se vysvléci, abych mohl jako každé ráno běžet po pláži. Přitom podávání z ruky do ruky, postavení a zase zvednutí tašky mi upadla růže do písku. Zářivá světýlka, jimiž květinářka růži pokropila se nasála pískem. Rudé lístky se obalily jemnými zrny a do srdce květu větřík navál mořský dech. V první chvíli jsem chtěl růži zvednout a opláchnout ji v moři. Ale, nespálila by v okamžiku mořská voda rudý květ? Nevěděl jsem. Ještě jsem nikdy mořskou vodou květiny neoplachoval. Jak jsem se trápil nejistotou, začala růže v písku krásnět. Paprsky zlata prosvěcovaly lístky květu a písek mu dodával staletou patinu. Písek, jež tu již před miliony let byl, zchladil ve svém objetí růži, co za několik okamžiků zvadne. Moře zahučelo mocnou vlnou. U mých nohou se omývaly století s překrásnou chvilkou, s osamělou růží. Vlastně tak jako dítě po vyjmutí z matčina lůně počíná svou pouť k smrti, tak i růže, když ji zahradník uřízne z keře usychá. Moře zahučelo znovu a mocný poryv větru zvedl v písku obalenou růži a zavál ji mezi duny, mezi spousty odpadků co se na pláži nacházely. Papíry, dózy od limonád, plastické pytle, sklo. Nad obzorem se vyhouply bouřkové mraky. Zachvěl jsem se.