ÚVAHA
K ZAMYŠLENÍ:
Proč jsem neadoptovala dítě
v Africe?
A proč nezachraňuji deštné
pralesy?
My lidé si toužíme pomáhat,
je to naše přirozenost.
V dnešní době je snadné pomáhat
i na druhém konci světa.
Jenže...když jsem potkala
člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou
myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s
rodiči se nestýká a děti vídá jen občas.
Zrovna byl na cestě do
Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
Pak ho čekal ášram v Indii,
aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak řekl - ta vidina ho moc
nelákala.
Zůstala jsem jako opařená a
vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě
ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa.
Udiveně vzhlédl od misky
fazolí a zeptal se: "Vy u vás nemáte lesy?!" Tak to bolelo! A
pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k
silnici ty poházené pet-lahve. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala
to, co mi starý Indián předal.
Jak jsem já mohla pomoci
druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma?
Jaký smysl dávalo létat na
druhý konec světa a zachraňovat prales, když
prales umírá kvůli tomu, že
všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou
odtamtud chtějí vytěžit,
abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet
transparent :
Zachraňte prales !?!
Jak jsem mohla pomoci dítěti
v Africe, když jsem neuměla naučit svoje
vlastní děti, aby si po sobě
uklidily?!
Jaký smysl dávalo někam
jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o
jejich zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A
tím prohlubovat jejich závislost na mně!? Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla
jsem je naučit chodit. Musely x krát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela
za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je,
že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a
Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily,
co udělat příště líp.
Nemohla jsem zachránit
Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe
Chodit víc pěšky. Přestat si
foukat zbytečně vlasy.
Přestat kupovat hloupé
marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého konce světa a místo
toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit
tolik! Každý den. 365 dní v roce...to není málo!
A když to udělá každý z nás?
Nebude koho zachraňovat !!
Africké děti nebudou
hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých
dolech do mého iPhone. Prales
nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.
Mám pokračovat ?
A já si nebudu kupovat své
svědomí charitou a lítat na drahé semináře, abych chlastala panáky z pupku
Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u
sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic
navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou znám. Když jsem já spokojená, je
takový i můj svět. Potřebuji tak málo! Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a
jedno jablíčko. Jako na vodě. To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí,
které pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí
do daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.
Ano, i my tu máme lesy! A
jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak. Pohltila nás pýcha a ovládl
parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt!
Ty nejvyšší hory, ty
nejhlubší oceány. Ale uvnitř jsme neskutečně chudí. Pomozme nejdřív sobě. Uzdravme
sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset
hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za
domem.
Hloupý Honza šel do světa,
aby se pak vrátil domů. A já?
Sázím stromy v tichosti a
pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí.
A vím, kde je moje místo. Doma.
V lese.
Převzato z
internetu