US, Texas, Fort
Adamson
Hanka Hosnedlová
Celá řada jubileí byla spojená s
10.celosvětovým trampským potlachem, konaným 10.-11.listopadu v americkém
Dallasu na Fort Adamsonu, ranči kamarádů Faráře a Fífy. Kromě stého výročí
vzniku republiky to bylo především sto let českého a slovenského trampingu, půl
století emigrantského trampování, čtyřicet roků od od uskutečnění prvního
emigrantského potlachu v zámoří a kulatá je rovněž i desítka v záhlaví
letošního světového potlachového setkání. Jeho trampskou ryzost chtěl hlavní
pořadatel Farář podpořit i rozesíláním osobně adresovaných zvadel.
Vzhledem k číslům citovaným v úvodu je
jasné, že většina přítomných patřila k oněm dříve narozeným, k pamětníkům
začátku této nevšední trampské tradice v dobách, kdy byly ještě české hranice
pro běžného trampa neprůchodné. Nejeden z nich sice už sedí u ohníčku na
nebeském kempu, mnohým zabránily v účasti zdravotní problémy, nicméně se
na potlachovišti sešla spousta lidí s
bílou hlavou a zeleným erbem ve štítě. Možná svým způsobem zapůsobila i
ultimativnost slůvka „poslední“, které se s desátým světovým potlachem pojilo.
Pro konání potlachového
večera byl vybrán termín mimo „fire season“, obdobně jako před dvanácti roky
při konání světového potlachu s číslem sedm právě na tomto místě. Na rozdíl od
vzpomínaného setkání však tentokrát počasí trampům nepřálo. Lijáky, bouřky a
zima byly hlavními faktory, ovlivňujícími už řadu dnů před konáním potlachu.
Podle tamějšího televizního vysílání nebyly od dob, kdy se začalo sledovat a
evidovat počasí, takové srážky a chlad v této části Texasu zatím zaznamenány.
Rekord poněkud nežádoucí. Záplavy, některé louky kolem Dallasu pod vodou, noční
teploty i pod nulou. Přijeli jsme čtyři dny před potlachovým večerem a
potlachoviště díky dešťům a množství přijíždějících vozů vypadalo jako
tankodrom.
Možná některé ortodoxní
trampy budou ta auta a kempry iritovat, ale na místo konání se opravdu nedalo
dostat jinak. Autobusové spojení do těchto končin neexistuje a autobus nejezdí
ani do nejbližšího městečka Gilmer, vzdáleného pěkných pár kilometrů. Nezbývá
tedy nic jiného než doprava po vlastní ose. Tolerované jsou i takzvané
„bydlíky“, vždyť cesta třeba z Kanady nebo severu Států trvala některým nejen
pár dnů, ale i pár týdnů.
Přijela jsem s kamarádkou
Zdenkou, se kterou jsme předtím absolvovaly bezvadný třítýdenní vandr po
prosluněném horkém Yucatánu, na kemp v autě se dvěma dalšími kamarády z
Německa. Už čtyři dny před potlachovým ohněm nás přivítalo poměrně početné
městečko stanů a karavanů, které se každou hodinou rozrůstalo. Prostor na ranči
byl rozdělený do řady sekcí a téměř celodenně udržované dílčí ohníčky
nesloužily tentokrát jen k přípravě jídla a večerní zpěvavé atmosféře, ale i
jako žádoucí přísun živého tepla. Hudební nebo diskusní hloučky okolo nich
často zahnal do stanů a kemprů déšť, ale byli i nadšenci, kteří pokračovali v
produkci pod nepromokavou plachtou. Abych se mohla pohybovat mezi jednotlivými
kempíky, musela jsem si v Gilmeru zakoupit holínky, bohužel barevně
puntíkované. Botasky bych tam utopila a opánky z Yucatánu putovaly do
kontejneru rovnou.
S obavami byl očekáván den
D, kdy měl vzplanout velký potlachový oheň. Všechno bylo perfektně a do detailu
připravené – až na počasí. Ale trampský bůh Pajda své zelené svěřence neopustil
ani tentokrát a vyboxoval pro ně den a večer, kdy ani nekáplo, a dokonce pak i
sluníčko pro nedělní dopoledne a část odpoledne. Příliš tepla sice v sobotním
večeru nebylo, dokonce ani od planoucí obrovské hranice, do níž bylo
nepřetržitě systematicky přikládáno. Ale zásadní byla hlavně skutečnost, že
nepršelo!
Obloha bez deště byla ovšem
důležitá i pro odpolední skupinové foto. I když se nedostavili úplně všichni,
stejně bude fotografie muset být zřejmě panoramatická, aby tam byli všichni - i
když jako špendlíkové hlavičky. Větší šanci na detaily má natáčené video. U
totemu, u vyvěšených osadních vlajek či u týpí se pak fotografovaly i menší
skupinky nebo jednotlivci.
Vzhledem k
tomu, že se brzy stmívá, byl oheň zapálen už v půl šesté a to čtveřicí mužů,
zastupujících účastníky z celého světa. Pochodeň nesl obětavý a skromný Jerryk
(Kanada, Calgary), Gody (Austrálie), Bogan (Švýcarsko) a Prcek (Česko). Když
pak k nebi vyšlehly zářivé plameny doprovázené rojem jisker, rozezněla se
trampská hymna, během níž byla vztyčována vlajka s nápisem Trampi sobě. Tato
pocta patřila pro změnu naopak výhradně ženám: mně a Lídě (Paběrky, Česko).
Vlajku ke stožáru slavnostně přinášely Jířa (Kanada), Darinka (Austrálie) a
Petra (Švýcarsko). Popis těchto faktů je stručný, bez velkých slov a emocí, ale
musím se upřímně přiznat, že se mi v tu
chvíli dojetím a také neopakovatelností okamžiku doslova svíralo hrdlo. Dovedete
si představit okolo šesti stovek drsných chlapů a jejich ženských protějšků z
celého světa, kteří pokorně stojí s odhalenými hlavami pod hvězdami okolo
hořící hranice a zpívají slova tisíckrát obehrané Vlajky? Ale zároveň se
neodvratně vtírá i pocit, který se v řadě případů nepochybně naplní, že mnohé z
nich vidíte už naposledy. K nezapomenutelným dojmům z potlachu patří mimo jiné
i tanec skutečného indiána ve slavnostním kostýmu a válečném nalíčení.
Po
oficiálním zahájení potlachu Farářem, který byl v průběhu dnů doopravdy na roztrhání,
se neplánovaně dostalo originálního poděkování i jemu. Jířa a Šolim (Kanada)
totiž tajně připravili malé překvapení v podobě dekretu k udělení doživotního
titulu maršála trampského světa, který vyrobil a po kamarádech poslal šikovný,
neúnavný Windy Bill (Česko). Dekret byl podepsaný snad všemi přítomnými – v
každém případě se o to jak Jířa, tak Šolim během sobotních předpotlachových
hodin pokusili. A doplňkem k tomuto nečekanému uznání byla i speciální šerifská
hvězda.
Vzápětí se
mi podle připraveného programu dostalo té cti a krátkého časového prostoru k
přednesení veršů věnovaných závěrečnému světovému potlachu. Bylo těžké
rozhodování, jakou báseň vybrat, ale snad jsem zvolila dobře, protože o text
přednesené Trampské modlitby mne pak následně žádala řada kamarádů a
kamarádek.
Ani dojatý
Farář však nezůstal s dary pozadu a snažil se odměnit plackou či jiným
trampským artefaktem ty, kteří se na přípravě potlachu nějakým způsobem
podíleli. A nebylo jich málo. Docela mi vzalo dech, když mi byl na pódiu předán
krásně vázaný, tlustý cancák. Myslím, že už ho do smrti nestačím popsat. Časově
poměrně náročné bylo následné předávání pamětních placek s pronášenými
pozdravy, po čemž se rozběhly netrpělivě očekávané soutěže.
Hudební vystoupení byla z časových důvodů zredukována vždy na jednu
písničku, jak u jednotlivců, dvojic, tak i u skupin. Přihlášených bylo totiž
příliš mnoho – zhruba okolo půl stovky. Pravda je, že o to víc v tom případě
záleželo na výběru zvolené skladby a že porota měla tím pádem relativně malý materiálový prostor pro
posuzování. Ale časově se to opravdu nedalo jinak zvládnout. Svou roli sehrál
nepochybně i zvuk, který v polních podmínkách chvílemi zlobil, takže některé
interprety trochu poškodil. Jiní se na pódiu objevili dokonce třikrát – v
jednotlivcích, ve dvojkách a pak ještě v osadách. V každém případě byla sestava
zvolených písní zajímavým mixem, v němž našla uplatnění jak stará trampská
klasika, tak trampská současnost i vlastní tvorba. Sem tam se hudba prolnula i
s recitací. Málo byly sice využity vícehlasy a nejednou se muzikantská uskupení
dávala dohromady pár hodin před vystoupením. Hlavní ale byla chuť pobavit svou
hrou a zpěvem ostatní. Když jsem později mluvila s těmi, kteří se na stupních
vítězů neumístili, byli většinou nad věcí. Jak mi řekli třeba Poldy z Plzně s
partnerkou Ivou, kteří byli pro některé z naslouchajících tajnými favority:
„Pro nás bylo výhrou už to, že jsme si mohli zahrát na světovém potlachu A jsme
za to vděční.“
Takže zpět ke statistice: soutěžících v jednotlivcích bylo 29, dua byla
zastoupena 10 dvojicemi a osadních uskupení bylo 9. I porota byla sestavena v
jakémsi mezinárodním duchu: tvořil ji Mex (Austrálie), Lap (Německo), Baron
(US), Bogan (Švýcarsko), Pytel (Kanada) a jediná žena – Georgína (Česko).
V
jednotlivcích stanula na první příčce Vlaďka – Bouřka (Česko), vzhledem ke
zdejšímu věkovému průměru poměrně mladá interpretka. Na druhém stupínku se
umístil Hobo King Jeff (US) a třetí byla Radka (Česko), rovněž z kategorie těch
mladších. Ve dvojicích zabodovali Tom a Světlana (Kanada), druhou pozici
obsadili Saper s Lenkou (také Kanada) a třetí byli Borlíci z Mostu (Česko).
Vítězem ve skupinách se stalo svižné muzikantské uskupení okolo vancouverského
Fonyho (ani si netroufnu jednoznačně určit domicil, ale nejspíš převážně
Kanada), druhá byla kapela Pozvolná smrt (Česko) a jako třetí sestava Dlouhý,
Široký a Bystrozraký.
Samostatnou kategorii tvořilo veselé vyprávění, v němž měla porota už
snazší práci, protože zde se o její přízeň ucházeli pouze čtyři soutěžící.
Takže zlatou si odnášel Baron (Česko, Kamarádi Staré řeky, kterému se tady
říkalo Malý Baron), stříbrnou Mořic (Česko) a bronzovou Stáňa (Česko).
Po
rozdání cen se pak hrálo nejen na potlachovišti, ale postupně i na řadě dalších
míst podle výdrže muzikantů a odolnosti vůči plíživé vlhké zimě. Nicméně
všichni jsme uléhali se spoustou dojmů a bez bubnování dešťových kapek na
střechu.
Nedělní dopoledne nás příjemně překvapilo slunečními paprsky, což byl
ten nejlepší balzám na tělo i na duši. Na potlachovišti probíhaly v dopoledních
hodinách, kdy už někteří pomalu balili a odjížděli, soutěže sportovní – v hodu
nožem a v hodu sekerou. Bylo zajímavé pozorovat, jak se v této chlapské doméně
prosazují i křehké ženy a dokonce tak, že nekompromisně převálcují mužské
borce. V hodu nožem to dokázala Ája z Bratislavy (Slovensko), která se stala
vítězkou. Druhé místo obsadil Johan a třetí Tom (Austrálie). V kategorii hod
sekerou se sice usadil na prvním stupni vítězů Kabar (Česko), ale hned druhou
příčku zabrala Víla (Austrálie) a třetí pak Sokol (Česko).
Ovšem nejen tito jmenovaní odcházeli s hezkými cenami, dostalo se totiž
na všechny účastníky potlachu, a to nejen v podobě perfektních camrátek a
odznaků, ale přibyly k tomu i magnetky ve tvaru vlaječek, vyšívané nášivky se
symbolem potlachu, samolepky. K dispozici byly i zpěvníky Sallyho Prkna:
Táborák ještě nezhasíná, které dodala jeho dcera Ivana, zbylé vlaječky ze
7.světového potlachu a v mém báglu přibyla i řádka malých placek a jiných
drobností – dárků od kamarádů z různých
koutů světa. Velký zájem byl také o razítka 10.světového potlachu na trička.
Bohužel na mém tričku příliš nevyznělo, zato to, které jsem si nechala dát do
pasu, je perfektní.
Ačkoliv se všude psalo, že tento celosvětový
potlach je poslední, ostatně to byla i Farářova podmínka při převzetí
pořadatelského kalumetu, objevily se už na potlachu první snahy nahradit tato
tradiční setkání jinou přijatelnou formou. Dostala jsem letáček s předběžnou
pozvánkou vancouverského Fonyho na Kanadské letokruhy, které by se měly konat v
roce 2021. Nakonec ta mladší vlna má ještě páru, tak uvidíme, jestli to nebude
start nové trampské tradice...
Dobrá nálada neopouštěla kempoviště ani odpoledne a v podvečer až do
okamžiku, kdy se kolem osmé hodiny objevily první kapky deště. A ty houstly a
houstly, až nás zahnaly pod střechu a doprovázené bouřkami, hřměním a blesky
vytrvaly až do ranních hodin, kdy už řada stanů plavala nebo byla aspoň plná
vody a cesty se proměnily v bahniště. Můj maličký stan, zapůjčený kamarády z
Calgary včetně péřového spacáku (budiž jim za to nehynoucí dík), odolal
totálnímu útoku vody, ale vlhkosti v oblečení a ve věcech jsem se stejně
nevyhnula. Odhodlání většiny přítomných zůstat do úterka nebo středy se zlomilo
a narychlo se balilo. Promoklí a
prokřehlí trampíci nakládali zcela mokré stany a spacáky, někteří se ani
nezdržovali jejich balením, prostě nevděčný stan hodili rovnou do kontejneru.
Těch, kteří zůstali na potlachovišti, aby pomohli s úklidem a likvidací
pozůstatků, moc nebylo. Ale o to víc jim náleží velké poděkování a smeknutí
klobouku.
I
když jsem se domů vrátila nastydlá a fyzicky pořádně rozhašená, musím na závěr
říci – stálo to za to!
Publikováno v trampském časopise Puchejř,
prosinec 2018