Ano je to muž

Ano je to muž!

Jednoho dne, když jsme byli na chalupě, někdo zvonil. Jezdili jsme v té době na chalupu málo kdy, ještě jsme nebyli v penzi a chalupa byla rovných 500 kilometrů vzdálena od našeho Frankfurtského domicile  a tím pádem bylo vždy velmi málo času na vše co jsme chtěli stačit a co jsme chtěli předělat.

Kdo to zvoní, chtěla vědět žena. Zatvářil jsem se uraženě, asi v tom smyslu, že já nikoho nezval. Jak to mám vědět?. řekl jsem. Žena se trochu naštvala, poznal jsem to podle toho jak rvala cíp záclon, které zrovna na šicím stroji šila: tak by ses tam měl jít podívat. Ohrnul jsme ret a řekl: furt já?…

Venku u branky stál Myšák. Měl na sobě pěkný svetr  v ruce držel balíček s vejci. Bylo zřejmé, že kdybych si něco vymyslel, že jako nemám čas, tak by mne snad převálcoval, měl jednoduše rozhodnuto, že přijde na návštěvu. Ještě jsem rychle zkontroloval kolik vajec to přináší.  Bylo to šesti vaječné balení, za to co na dřevu vydělal také mohl přinést deset vajec, pomyslel jsem si ale nic jsem neříkal.

Otevřel jsem branku a chtěl říci tak pojďte dále, ale to jsem si mohl odpustit, protože Myšák již vcházel do domu a hned do kuchyně a srdečně zdravil manželku: tady jsem vám přinesl vajíčka a příští týden budu stáčet med, tak vám donesu jednu láhev, paninko! říkal a sedal si v kuchyni ke stolu. Než stačila žena poděkovat, již jí oznámil, že ho ta angína pectoris dneska bere a chytal se za srdce. To by jsme snad měl jít k doktorovi, mínila žena. Ale jděte paninko, doktoři ničemu nerozumí, to já, když jsem byl ve Franci v zajetí, tak jsem léčil celou rotu bylinkami, paninko!

 Ale jděte, vašnosto, to snad není ani pravda,  řekl jsem bodře a to jsem si naběhl. Myšák se nafoukl, nadechl a angína neangína na mně verbálně  skočil: to vy jste panáčku ani na světě nebyl a já již jezdil s němci po Reichsbahn, to je po dráze, kdyby jste tomu nerozuměl, a opravoval německým  myším koleje. Již jsem věděl, že myši jsou ti druzí, on že je Myšák. Vždy, když měli někde na dráze malér, už jsme tam jeli. Bez nás by ta Hitlerovská myš nikam nedošla a ty hordy židů by nikam nedovezla, řekl a utřel si vousy.

Dáte si kafe, ptala se žena, když došila jeden steh. Ne paninko, na kafe nemám chuť, ale jestli by jste dovolila, tamhle v té lahvičce, to je francouzský koňak? Ptal se ukazoval na náš bar zařízený ve zděné skříni v jídelně, kam byl z kuchyně volný výhled. Tak, a pomyslel jsem si, bude chtít chlastat, to mě mohlo být jasné již dávno! Víte já mám francouzský koňak rád. Po té co jsem mu nalil štamprdle se s chutí napil. A jak se to mohlo přihodit, že jste byl ve Francii v zajetí, zeptal jsem se, neboť to mně zajímalo.

To bylo tak, řekl Myšák po chvilce přemýšlení. Hitler mě poslal do Reichu, neboť jsem se tam narodil. Tady chlap udělal teatrální pauzu. Zřejmě si velice dobře uvědomoval, že to pro nás byla bomba. Takže vy jste němec? Chlapík se napil koňaku a já si všiml, že mu ve sklence nic neubylo. On to snad pil po kapkách! No já se narodil ve vsi u Mnichova, a protože se proslechlo, že mne porodila Češka, tak si to tamější  radní zjednodušili a poslali mne do Československa. V Lánech byl u zámku takový sirotčinec, dozor nad námi měly řádové sestry. Byly to hodné ženské, dokonce mne později nechaly vyučit řemeslu. A zrovna když jsem byl už u jednoho mistra elektrikáře zaměstnaný, přišla ta Myš Hitler a poslali mě zase do Reichu, protože jsem byl Němec. Helejte paninko, máte to tu pěkně zařízený, řekl muž a rozhlížel se. Já jsem mezi tím dopil čaj a už jsem byl jak na trní, protože jsem chtěl něco dělat v dílně a Myšák se neměl k tomu jít domů.

Ale něco mi uvízlo z jeho řečí, nad čímž jsem, abych se vyjádřil moderně, počítačově, přemýšlel na pozadí. Pak jsme to vyslovil: říkal jste pane Myšák, že by bez vás Hitler nedopravil  ty židy do koncentráku? Vy jste tudíž podporoval Holocaust? Muž se zarazil a koukal na mně a přemýšlel. Helejte pane sousede, říkejte mi Myšák, toho pana si ušetřete. Jo já nebyl jediný co ho v tom podporoval, celý národ ho v tom podporoval, počínaje těmi, co postavili ty krematorijní  pece co je v nich pálili a konče.. no jo, o tom se nedá přemýšlet. Voni pak tvrdili, že o ničem nevěděli, ale věděli, jenže něco jiného je to vědět a pak to vidět!

Pak nastala chvilka ticha při níž jsem zjistil, že manželka je pryč a já sedím s Myšákem sám. Posléze jsme tuto činnost zdokonalili: chvilku jsem poslouchal já a pak zase žena. Myšák si toho nevšiml a nebo mu to nevadilo. Jednoduše stále mluvil. A tak se stalo, když jsme opravovali koleje někde v Alsasku, že skončila válka my se dostali do zajetí. Nejdříve nás chtěli odstřelit, ale pak si všimli, že máme jen kladiva a náhradní koleje. Tak nás nechali na živu, ale vašnosto, oni se domlouvali ve dvou řečech: německy a francouzsky a vůbec jim to nevadilo. Muž se v duchu nad touto skutečností podivoval a vrátil se v čase daleko do minulosti.

Bylo to zlé v zajetí, chtěl jsem vědět. Podíval se na mně a pak se usmál. To byla vůbec nejlepší část mého života. To výborné víno a ty sýry a což teprve

ženy, víte ony jsou francouzsky tak půvabné…. Usmál jsem se a má žena se na oko pohoršovala:  již jsem si všiml, řekl jsem a čekal co manželka řekne. Neřekla ale nic a klidně odešla středem. Aha, pomyslel jsem si, teď mám službu já, abych seděl a poslouchal vypravěče. A jak dlouho jste byl v zajetí v té Francii?, chtěl jsem vědět. Byl jsem tam od toho pětačtyřicátého, do osmačtyřicátého, no do doby komunistického převratu. V tak blbou dobu mne propustili ze zajetí.  Ani jsem si v Čechách nestačil všimnout kde co létá a již jsem byl odsouzený a seděl jsem v Jáchymově!, řekl muž a zase si upil kapičku koňaku. A za co? Chtěl jsem vědět. No za nic vašnosto. Vrátil jsem se ze západu, měl jsem určitě nějaké vědomosti na které nebyli komunisti zvědaví.

Mezi tím se vrátila moje paní a tak jsem se vytratil zase já. Nevím co jsem tenkrát dělal ale určitě to bylo moc důležité. Myšák se cítil dobře a zrovna poučoval manželku jak se dělají povidla, když jsem se vrátil a nasedl do šichty. Manželka ale neodešla, naopak zapojila se do debaty a mimo jiné pravila, že musíme oba do Mníšku na poštu, že nás čeká velký balík. Muž  se chvilku díval, asi zvažoval situaci a pak pravil: tak tam jeďte, já tu na vás počkám, ještě jsem vám neřekl všechno!  Tak a bylo po nápadu. Myslím, že v tom okamžiku jsme přestali přemýšlet nad nějakou lstí, vzdali jsme to a nechali jsme se vláčet osudem.

Ale to bych nebyl já, paninko, Myšák, abych si neporadil! Počal se muž naparovat. Nicméně vzbudil mou zvědavost: jak dlouho jsem byl zašitý?, chtěl jsem vědět. No až do devatenáct set devadesát  . Dostal jsem se ven až za Havlovi amnestie. Byl jsem tam celých dvaačtyřicet  let.  Pak bylo chvilku ticho. Každý se v duchu zamotal do té dvacetileté deky, jež byla cítit vlkem, myšinou a hořkými slzami. Manželka vstala a počala dělat něco na zub. Vyhládlo nám. Uměla výborné jednohubky a tak jsme ten Jáchymov polykali těmi jednohubkami abychom tu hořkou rtuť bezpráví dostali z pusy. Myšák si ale nevzal ani kousek. Říkal jste, že jste si uměl poradit, připomněla mu moje paní.

Ano, chtěl jsem vám vyprávět, jak jsem si založil živnost v Jáchymovským vězení, řekl a čekal, jak na nás zapůsobil. To snad není možné! Skočil jsem mu na lep. Ale to víte, když se Myšák do něčeho pustí, a myši jsou něčeho lační, máte kšeft jako na dlani, chvástal se dál a připil si koňakem. Obával jsem se již, že zbytek zlaté tekutiny vrátí, skutečně, byl velmi střídmý. Hned z počátku mně přidělili do práce v lágru. Nemusel jsem fárat.  Prali jsme muklům prádlo a to bylo všechno stejné. Takové šedivé a nudné. Stalo se to náhodou: někdo do pračky přihodil nějaký barevný hadr a spodky byly růžové. Vynadal jsem myším že v prádelně postávaly a kropily zraky a v duchu se připravoval, co řeknu muklům. Jenže místo toho, aby mi dali přes hubu, počali se o obarvené prádlo rvát. No každý měl vyšité jméno na spodkách a tak se to vyřešilo. Zároveň si u mě ostatní chtěli objednat také obarvené spodky a hned v několika barvách. Seřval jsem je: vy chcete obarvené spodky, tak já vám to zařídím ale bude to trvat a platit budete předem.

 Tak se rozjel můj nejlepší kšeft v životě. Bachaři za bakšiš donesli na co jsem si vzpomněl. I barvy na prádlo. A nezůstalo u obarvování. Jak byly peníze, bylo i to ostatní: cigarety, chlast i jádrové mýdlo na mytí, šampon na vlasy  později pak i jinou kosmetiku, ponožky šály, no měl jsem obchod na kterej byste byl pyšný i vy, vašnosto.

Hlavně když jste neměl průšvih,  staral jsem se. Poposedl na židli a zase upil kapku koňaku. No bylo to dobré. Tak dobré, že jsem se počal obávat civilu. To víte, to co se venku dělo, to jsme se také dozvěděli, měl jsem v sortimentu i tranzistorová rádia, jednou jsme dokonce sehnali takové bohaté myši i televizi. Chvilku jsem to probíral v hlavě. Skutečnost, že lidé uzavření ve stereotypu vězeňského života povzbudí i obarvené prádlo, mne překvapila ale jistě to nebylo vymyšlené, dobře jsem si to dokázal představit.  A jak jste se měl, když jste byl propuštěn, to asi nebylo snadné? Chtěl jsem vědět.

To víte že to byla změna, ale to bych nesměl být Myšák. Nastoupil jsem  v Praze v Lucerně a tam mi dali  na starost topení, kotelnu a tak dále. Lucerna má několik pater do podzemí a v tom nejnižším se házely snad již od otevření slavného domu všechny písemnosti, jídelní lístky a všelijaké jiné papírové hodnoty. Povídám: myši, tady se válí peníze na podlaze. Tak jsem počal balit papír do pěkných balíků, trochu je polij vodou, aby měly váhu a zase byly peníze. Tady jsem Myšákovo vyprávění nekomentoval, ten se počal rozhlížet po domě až se zastavil u obrazu, který dělníci, co opravovali naši chalupu, našli na půdě. Byla to reprodukce, nebo snad tisk a znázorňovalo to pannu Marii jak chová Jezulátko. Jak postupně dokončovali chlapi práci, stěhovali ten obraz stále za tím pokrokem, až jsme si ho nechali jako němého svědka našeho díla.

Jak se tak koukám na ten svatý obraz, ozval se po chvíli Myšák, věděli jste, že v Římě vládla v jednu dobu na papežském trůně žena? Zpozorněl jsem a pohlédl na starého muže. Vstal a šel se podívat na obraz. Neměl jsem valné mínění o tom obrazu. Byla to taková prvorepubliková móda obrazů do ložnic. Štukovaný rám, sklo a kýč za ním. Jak jsem již říkal: jen jako němý svědek naší práce. Ale o papežce Johaně jsem docela nedávno četl román.

Myšák se zase posadil a nadechl se: Pravděpodobně jediným hmotným důkazem její existence by mohla být takzvaná „sedia“ zvláštní stolička s otvorem, na kterou měl od jisté doby nový papež usednout a jeho mužství mělo být skrze tento otvor potvrzeno. V současnosti  je tato stolička příslušenstvím  vatikánského muzea   její skutečný význam prý není znám. Ale je znám, to oni myši jen lžou. Johana z Fuldy    měla bratra který měl podle přání otce studovat ale byl hloupý. Dívky v té době na studia nesměly ani  pomyslet. Proto se převlékla za chlapce a vydávala se za něj, tedy za muže. Byla tak chytrá, že se dostala až do Říma a tady se stala papežem. Jedině její přítel a milenec  z Fuldy, z mládí, věděl že je žena. Ta při Velikonočním  procesí Římem  potratila dítě a byla následovně davem udupána. A od té doby musí nově zvolený papež usednout na tuto židli a je prozkoumáno, zda je to muž.

Venku již byla tma. Protože bylo jaro, táhl se z Brd takový lahodný, jehličím voňavý vzduch. Jakoby by chtěl potvrdit Myšákova slova: ano, tady na této sedii sedí muž, ohlásil voják Švýcarské gardy, když osahal ohanbí nově zvoleného papeže.  Jen bílý kouř nepočal stoupat nad hradbou lesů, ale což, ten vznešený pocit tu byl. Myšák vykročil do tmy a pak se najednou rozplynul na silnici. Již tam nebyl. Jeho koňak zůstal na stole v kuchyni nedopitý….