►Drugstore up too date anebo jak to vše začalo
a.v. příběhy z emigrace
V podstatě to započalo za pražského jara v roce 1968. Tenkrát jsem pracoval v Domě potravin, což byla v té době první, nejdůležitější adresa pro labužníky. Bylo tam v podstatě vše jako v tuzexu akorát se tam platilo korunami. Jednoho nenápadného dne přivedl do výrobny pan ředitel dva muže, mladého a staršího a ukazoval jim jak jsme tam pracovali. Zdálo se mi, že se nejvíce obdivují chladícím zařízením. Nebylo to nic neobvyklého, takových exkurzí jsme měli dost, většinou to byli Japonci nebo Číňané. S těmito dvěma mluvil pan ředitel německy. Nic se pak nedělo až na to, že pan ředitel odjel na služební cestu do Frankfurtu. Když se vrátil, rozneslo se jako kulovým bleskem tvrzení, že pan ředitel převzal ve Frankfurtu vedení obchodu Drugstore up to date. Ale to nebylo vše! Senzace měla mít ještě větší dimenze. Kuchaři, salátky a i cukráři se budou v intervalech střídat a ve Frankfurtu v onom podniku se budou konat týdny „Böhmische Kūche .“ Mezi zaměstnanci počala kolovat listina, jakýsi pořadník. Korunu tomuto napětí dodal ředitel, když nás zaměstnance výrobny vyzval, abychom zažádali o vízum do spolkové republiky Německo. Mráz nám běhal po zádech, telefony se přehřívaly zátěžím počtem hovorů, všichni známí, kamarádi to museli vědět! Jako kouzlem se počala železná opona hroutit. Když jsme přišli na řadu, koupili jsme si jízdenky tam i zpět za dvěstě korun a vlak se rozjel. Ve Frankfurtu jsme přestoupili na vlak do Heidelbergu, neboť tam již dva roky žila moje matka a bratr, a tady jsem vyslovil tu slavnou větu: ze které sklenice jede vlak do Heidelbergu? To byla první věta v němčině, kterou jsem vyslovil ve svobodném světě. Aufs welchen Gleis (Glas) fahrt der zug.... Jak to dopadlo jsem zapomněl ale do Heidelbergu jsme dojeli. Pobyli jsme tenkrát několik rodinných dnů v Heidelbergu, mimochodem při trochu romantické fantazie se město podobá Praze, a již jsem nastoupil ve Frankfurtu do práce. Dragstor up to date, byl obchod podle představ amerických obchůdků na divokém západě. Byly tam k dostání potřeby pro hygienu, papírnictví, tabák, butyka pánská a dámská, gramofonové desky a kavárna i bistro, pak gril kde hosté seděli u barového pultu a pozorovali, jak kuchaří vaří a grilují. Já jsem obsluhoval bohatý salátový bar, kde si lidé vybírali různé pochoutky které jsem jim aranžoval na talíř a pak svévolně určil cenu.
Majitelé tohoto podniku byli ti dva muži, které jsme znali z Domu potravin. Vlastnili továrnu na výrobu strojů a chladících zařízeních pro gastronomii. Tento podnik tedy měl tedy jejich stroje předvádět v praxi. S ředitelem se seznámili v Praze v nějakém baru a domluvili se, že mají ve Frankfurtu obchod a že jim to tam němečtí zaměstnanci rozkrádají. Když se ředitel pochlubil Domem potravin, okamžitě ho Němci angažovali.
21. srpna roku 1968 jsem ráno vlezl do kuchyně, která byla ve sklepě a jako každý den jsem založil na svíčkovou, vepřovou pečení a dělal právě základ na zelí, když do sklepa sestoupil pan ředitel a plakal. Tak jsem se dozvěděl, že naši vlast obsadily vojska varšavského paktu. Takže jsem neutekl, ale já se prostě nevrátil. Majitelé podniku neměli štěstí ani s českými zaměstnanci, ti jim Drugstrore rozkradli ještě lepší, důkladněji. Však se také hned zavřel. Tady jsem se prvně seznámil s hamburgery a tenkrát jsem přísahal, že tohle jídlo by češi nikdy nejedli. Jak jsem se mohl tak zmýlit?