Jak ztratil Ježíšek hvězdu.

Vánoční pohádka 2009

Jak ztratil Ježíšek hvězdu.

 Arno Valeš

To se stalo již hodně dávno, tak dlouho je tomu, že si to ani dědečkův praděd a i jeho praděd nepamatují.

Tenkrát zachránil malý chlapec starou, krásnou tradici a ponechal světu to, nač se děti těší celý rok. Bylo před vánoci.

Ježíšek dostával již tenkrát dopisy od dětí, ve kterých se vždy dočetl o jejich přáních, i když tyto nebyly psány na počítači, či kuličkovou tužkou, ale husím brkem, namáčeným v inkoustu a často byly plné kaněk. Na  štědrý večer musel na obrovských saních, tažených osmi bujnými jeleny, dolů na svět, aby mohl nadělovat balíčky pod stromečky.

Tak tomu bylo i onoho, dávného roku.

Na krajině ležel sníh, bělostný jak nevěstin závoj a tak třpytivý, jako ženichovy oči.

Zvířátka chodila po lese a stále obracela oči k nebi. Čekala na tu podívanou, až spatří Ježíška, jak  vyráží na zem. Hrdě vždy svíral ve svých ručkách otěže a na krku mu plála zlatá hvězda. Jelenům se jiskřilo od kopyt, parohy se bujně nesly mrazivým větrem a zmrzlé ojínění se na nich třpytilo jako by to byly diamanty.

Již několik nocí před štědrým večerem bývala obloha tou dobou podivně černá. Po měsíci ani potucha, ale hvězdy svítily jako za výplatu.

V nebi se totiž odehrával neskutečný shon. Andělé balili dárky, skřítkové, jež po celý rok pracovali na jejich výrobě, rychle dodělávali, čeho se nedostávalo.

Svatý Petr to vše dirigoval a archanděl Gabriel stále hlídal Ježíška. On byl totiž neposedný, i když mu bylo tisíce let, pořád se choval jako malé dítě. Stále si četl v dopisech a přestože  si archanděl Gabriel myslel, že již musí umět všechny řeči na světě, každé Vánoce se potvrdilo staré přísloví: Ježíšek se musí stále učit. To se pak lítalo po nebeských knihovnách, hledalo se ve svatých slovnících a pak se naštěstí vždy vše našlo! Žádný dětský dopis nebyl opomenut, jedno, jakou lidskou řečí byl psán či jakého písma dětská ručka použila.

Pak se to stalo! Sáně byly napakované, Ježíšek, jak spěchal na kozlík, zakopl o obláček a upadl.

V tom okamžiku se nebe rozzářilo tisíci zlatými hvězdičkami a také tiše hrálo jakousi neznámou, krásnou melodii. Jen zvířátka v lese to spatřila a leknutím si povzdychla. Pak bylo zase vše, jako vždy.

Ježíšek se zvedl, vyskočil na sáně, popadl uzdu a práskl do jelenů. Ale nic se nedělo. Spřežení se nehnulo z místa. Svatý Petr se na to přišel podívat a kroutil při tom hlavou. Andělé počali zděšeně poletovat a skřítkové plakat: tolik práce pro nic za nic, naříkali.

Archanděl Gabriel tušil, co se stalo. Přistoupil k Ježíškovi a hned viděl, že nemá na krku zlatou hvězdu. Jak totiž zakopl o obláček, ztratil ji. A bez ní nemohl Ježíšek na zem, aby přinesl dětem nadílku.

I nařídil Gabriel, aby se andělé rozlétli a všude hledali hvězdu! V nebi, na zemi, v lesích, na lukách  i po horách.

Nechme tedy hledat anděle Ježíškovu hvězdu a podívejme se, co právě dělal náš chlapeček.

Na pokraji lesa byla malá chaloupka a v ní žil se svou maminkou. Bylo mu asi osm let, měl černé oči a kudrnaté vlasy. Přestože čistý, byl nuzně oblečený. Maminka byla chudá a neměla na celém světě nikoho, než svého synka. Těžko se jim vedlo, ale nestěžovali si a vždy se jim povedlo, na poslední chvíli, skřípnout  bídu mezi dveře u chalupy.

Tohoto roku maminka onemocněla a bída se jim nastěhovala do sednice, do komory a i na plotnu. Dokud bylo teplo, živil je les, ale teď? Všude sníh, těžko mohl chlapec najít něco k snědku, ale nevzdával se. Denně chodil po lese a jakoby zázrakem, vždy něco našel. Jen maminka mu dělala starost. Jak churavěla, ani si nevzpomněla, že budou Vánoce. Ale co, myslel si chlapeček, stejně nemáme ani mouku ani cukr, jak by mohla péci cukroví? Hlavně ať je zdravá, uvažoval a hledal, zda se někde pod smrčkem neschovala nějaká houba. 

A tu ji spatřil: ležela tam jako hříbek, zlatá hvězda a tiše hřála kouzelným světlem a chlapečkovi se zdálo, že slyší nějakou krásnou melodii. Ohnul se a strčil ji do kapsy kabátku. Najednou měl tak krásný pocit, že si lehl. Hvězda dávala teplo a dojem klidu a pohody, že za malou chvilku usnul.

Netrvalo dlouho a dva andělíčci, ještě poměrně mladí, v lese pod stromem hocha objevili.  Snažili se ho vzbudit, ale bylo to marné. Hvězda chlapce tak hřála, že spal jako za pecí. Andílci seděli u chlapcovi hlavy a přemýšleli: hvězdu nenašli, Ježíšek je smutný a jistě i pláče, vždyť on by se pro děti roztrhal. Tu je napadlo, chlapečka vzít sebou do nebe, aby Ježíšek alespoň trochu pookřál. Jak se domluvili, tak udělali.

Svatý Petr řádil jak černá ruka, on že malé chlapečky do nebe nechce, ti mají ještě po zemi dlouhou cestu.  Pak se ale dal přemluvit, vždyť se v nebi nemluvilo o ničem jiném, než o tom, jak je Ježíšek smutný.

Skutečně se  Ježíšek zaradoval, jak chlapečka spatřil. Hned mu nabídl, že mu v nebi vše ukáže. Chodili po dílnách skřítků, po balírnách dárků, kde andělé zrovna uklízeli, až stanuli u naložených saní. Tady Ježíšek  zesmutněl a jakoby na chlapce zapomněl. Ten si všiml jeho slzy, jež mu ztékala po tvářičce a snažil se ho utěšit.

To jsem ještě neslyšel, že by byl Ježíšek smutný, divil se upřímně. Ježíšek nato: já zase neslyšel, že Ježíšek nesmí rozdávat nadílku!

Ježíšek nesmí rozdávat nadílku? A co ty děti na zemi? Ty budou ale smutné, litoval chlapeček.

Jo, tolik dopisů mi poslaly, té práce s tím bylo a vše nanic! Copak jsi si přál ty?, obrátil se na malého človíčka. Chlapeček zesmutněl: já si nepřál nic, my jsme chudí, a já nemám ani papír, ani inkoust a poštovní známku jsem v životě ještě neviděl. Ježíšek smutně pokyvoval hlavou.Tu chlapce napadlo se zeptat, proč vlastně Ježíšek nesmí letos nadělovat? Ale, ztratil jsem mou hvězdu a bez té nemohu na zem.

Chlapeček si vzpomněl na hvězdu, co ho stále hřála v kapse kabátku a vyndal ji: já jednu našel v lese, nevím, zda ti bude něco platná, ale vezmi si ji, řekl a podával ji Ježíškovi.

V tom okamžiku se stal v nebi zázrak: všude plno světla a radosti, jeleni si již brousili kopyta a andělé obklopili sáně. Svatý Petr otevřel nebeskou bránu a Ježíšek se hnal na kozlík. Pak se ještě sklonil k chlapci: a co by sis přál? Ten zesmutněl a po chvilce ticha řekl: jen kdyby byla maminka zdravá, to bych si přál!

Ježíšek slezl zase ze saní, andělé přestali mávat křídly a skřítkové strnuli.

Takové přáni jsem ještě neslyšel, divil se Ježíšek. Andělé přemýšleli, jak by to zabalili a skřítci si za Boha nemohli vzpomenout jak by se to dalo vyrobit. Zdraví? Co to je? Jak se to balí?

Archanděl Gabriel pak prohlásil, že to nějak zařídí a poslal Ježíška na cestu. Vzal chlapečka za ruku a společně vyšli z  nebeské brány. Dívali se za osmi jeleny, jak se jim jiskřilo od kopyt, jak se jim leskly diamantové parohy a jak Ježíšek práskal bičem.

Pak se nad krajem snesl tichý, svatý, štědrovečerní klid. Takové to posvátné ticho, které bývá jen jednou do roka. Jen jiskry štěstí v očích blažených dětí po celém světě rušily tu pohodu: bylo po nadílce.

Okraj lesa, kde stála naše chaloupka, dělilo několik, zavátých polí od vesničky s kostelíčkem. Tam počaly zvonit zvony,  svolávajíc věřící na půlnoční. Chlapeček, jež zase spal pod stromem v měkkých duchnách péřového sněhu, se počal protahovat a pak se probudil.

Měl pocit, že se mu zdál sen, že byl v nebi, že mluvil s Ježíškem, pak ale usoudil, že kdyby to někde vyprávěl, všichni by se mu jen vysmáli. Šel tedy domů.

Copak se to ale stalo? Chaloupka na pokraji lesa nebyla smutná, jako jindy. Ve všech oknech se svítilo a z komína stoupal dým. Když chlapeček přišel blíže, zaslechl maminku, jak si zpívá. Jak rád poslouchal, když zpívala: sedával na stoličce u plotny a mohl na ní oči nechat! Jeho maminka byla ta nejkrásnější na světě!

Pak ucítil vůni, na kterou již dávno zapomněl: vánoční cukroví, pečená jablka a cítil i jak se smaží kapr. Když došel k chaloupce, zlákalo ho okno, aby nahlédl do sednice.

V koutě stál vánoční strom, jehož špička, na které byla zlatá, zářící hvězda, dosahovala až ke stropu. Byl ozdoben cukrovím, ořechy a čokoládovými figurkami.  Na větvích hořelo plno svíček. Pod ním byla spousta dárků. Ale to nejkrásnější na všem, byla maminka. Vesele se oháněla kolem plotny a když jí hrnce a pánve, v nichž se vařilo a smažilo, ponechaly trochu času, prostírala stůl.

Vběhl do domku a padl mamince kolem krku. To je dost, že jdeš, budeme večeřet, řekla a již nosila na stůl. Tak dobře se již dávno nenajedli. Gabriel tě pozdravuje, řekla nečekaně maminka. Chlapec vykulil oči. Tohle nám vše nadělil, dodala.

Jak to sem dopravil?,  divil se chlapec. Přijel na sáních tažených koněm, ale asi je tu zapomněl. Kůň stojí ve chlévě a sáně za domem. Říkal, že tvé přání je nesplnitelné, co sis to prosím tě přál? Nic, řekl synáček a sklopil oči. No, doufám, žes nebyl neomalený, nám se nedaří špatně, hlavně že se máme rádi a…že jsme zdraví. Nechceš počít rozbalovat nadílku?

Ne, nejraději bych všechny balíčky naložil na sáně a odvezl do vsi ke kostelu, než skončí půlnoční. Maminka se usmála a pohladila ho po tváři. To jsem ráda, že myslíš na jiné, já zatím poklidím v domě.

Když se chlapeček blížil k vesničce, počaly od kopyt koníka lítat jiskry a hříva mu plála jako oheň. Mocné tóny varhan, doprovázené zpěvem vesničanů, naráz dozněly a dveře kostela se otevřely. První, kdo se dral do noci, byly děti. Na schodech leželo plno dárků a v dáli se ztrácely sáně s jedním koněm. Děti si dlouho po oné noci vyprávěli, že koni hořela hříva a od kopyt se jiskřilo. Jak to již bývá zvykem, dospělí jim nevěřili. Že malý chlapec zachránil pro svět vánoční svátky, by také nevěřili. Děti si rozebraly dárky a nikdo se do dnešních dnů nedozvěděl, kdo je tam dal.

Když chlapeček dojel domů, maminka již spala. Tváře jí hořely zdravím a dech měla silný, jak mívají lidé na venkově.

Jestliže neumřeli, žijí tam v chaloupce dodnes…….