►Komunistický psi
►Moje matka neměla ráda zvířata. Zdálo se, že se nic na té věci nezmění. Byla docela čistotná, až pedantská, vyhodila vše co se v kuchyni či v obýváku válelo aniž se pídila po tom, zda to někomu z rodiny patří a měla neustále v této věci nějaké průšvihy. Nicméně doba předjarní roku 1966 přivedla moji matku s mužem a malým bráchou na cestu do Jugoslávie a pak dále do Rakouska kde všichni požádali o azyl. Já se v té době vrátil z vojny.prožil jsem krásné Pražské jaro a v 68 roce jsem se při návštěvě Frankfurtu stal nepřítomným svědkem obsazení republiky státy Varšavského paktu a již se domů nevrátil. Moje máti žila v Heidelbergu, kde vedla domov pro důchodce. A zrovna v té době se Pepík, bratr matčina muže se svou manželkou a dvěma psy usídlili v jednom pokoji starobince a zažádali si na úřadech o vystěhování do Ameriky.
Oba psi, rasy Skay teriér, což byly dlouhé chlupaté potvory, kterým nebyly vidět ani oči ani zuby, neustále byly zalezlí pod stoly a vrčely, když se člověk přiblížil a vždy dokázaly kousnout, když se jim zachtělo, což bylo ostatně neustále. A bez jakékoliv příčiny stále štěkaly. A tak se rodina společně těšila, až dostane Pepík se ženou a se psi vízum do států a zmizí z Heidelbergu. A skutečně se stalo, že rodina po patřičné době dostala azylová víza, mohla opustit Německo, ale psi nikoliv, odůvodnění úřadu bylo jednoduché a strohé: tyto komunistické psi ve státech nechceme!
Nastalo horečné shánění, probíraly se možnosti ale když letadlo startovalo směrem USA, na palubě Pepík a jeho žena, byli psi v Heidelbergu na zahradě a pilně štěkali. Matka si tenkrát ze sklepní garáže zařídila obývák pro odpočinkové soukromé okamžiky rodiny, protože všechny pokoje honosné vily byly obsazené. Zde se nyní usídlili psi a pohroma nekončila, ba ona právě začínala. Nevědělo se do té doby, že psi byli sourozenci a že to byl pár. Tedy kluk a holka. Uvědomili jsme si to až začala jedna černá a chlupatá roura shánět pelíšek a pak přivedla na svět osm štěňat. Skay teriér musí být mimo jiných důležitých věcí, černé barvy. Tuto věc splňovali pouze čtyři, ostatní byli blond, jo, bílý jako sníh. A byli roztomilí a tak se docela dobře rozdávali. Muselo se vymyslet osm jmen a všechny od písmene „y“ a dokonce i ta psí asociace, co se zabývá čistou rasou, tyhle psí zrůdy uznala. První se přihlásil pan farář. Měl dlouho pejska a teď zatoužil opět o psím mazlení a to si dal. Nejprve darovaný pes na faře tři dny vyl a po dalších třech dne neustálého štěkání podezřele ztichl. Farář na jméno boží přísahal, že je nevinen. Po tolika dnech co se fara zachvívala psím řevem, pojednou ztichla a pes ztuhl a již se nehodlal probrat. Dalšího psa si vybrala dáma pro manžela, kterému pošel pes a on neměl parťáka na procházky. To vše nedopadlo dobře. Snažil se totiž penzista naučit psa slušnému chování a to nebylo moc dobré. Skay triér má totiž povahu kočky a nehodlá se od člověka něco naučit. On totiž již vše ví. Psa jsem musel po půlnoci vyzvednout, protože pána dokonce napadl.
Dalšího psa si vyzvedla starší dáma. Chtěla nějakého přítele pro svou matku, aby nebyla pořád sama. Stařenka chudák před psí láskou musela utéci na ulici a pes nejevil náznaky, že ji do domu zase pustí. Ani první policejní výjezd nebyl úspěšný, teprve mužstvo druhého vozu si se psem poradilo. Ve finále psa přivázali k veřejnému osvětlení a kolemjdoucí museli přecházet na druhou stranu ulice. Nedalo se kolem zuřícího psa projít. Prý napadl i kolo jednoho policejního vozu a málem ho prokousl.
Dalšího psa si vyzvedl manželský pár stejného, mužského pohlaví. Ti si se psem rozuměli, byla to totiž fenka a tím pádem jediná žena v domácnosti. Měli se psem malý problém: kam s ním když pojedou lyžovat. Máti se uvolnila, že ho bude vždy hlídat když jeli na dva týdny do Rakouska. Dvakrát měla máti tímto pádem hosta a po třetí milý pes chcípl a nechal maminku v nouzi, nevěděla totiž co si počne. Po dlouhém uvažování ho hodila do mrazáku a manželům ho dala když se vrátili z dovolené, zmrzlého, ať s ním naloží po svém,.
Těch ostatních černých psů se máti také rychle zbavila, žádný však nežil déle než dva roky. Jen ti původní, co je přivezli Pepík s manželkou, žili dlouho a máti si je dokonce zamilovala, sedávala s nimi na gauči a když ukončila svou kariéru, vrátila se do Čech a oba psi přivezla sebou domů.
Oba psi, rasy Skay teriér, což byly dlouhé chlupaté potvory, kterým nebyly vidět ani oči ani zuby, neustále byly zalezlí pod stoly a vrčely, když se člověk přiblížil a vždy dokázaly kousnout, když se jim zachtělo, což bylo ostatně neustále. A bez jakékoliv příčiny stále štěkaly. A tak se rodina společně těšila, až dostane Pepík se ženou a se psi vízum do států a zmizí z Heidelbergu. A skutečně se stalo, že rodina po patřičné době dostala azylová víza, mohla opustit Německo, ale psi nikoliv, odůvodnění úřadu bylo jednoduché a strohé: tyto komunistické psi ve státech nechceme!
Nastalo horečné shánění, probíraly se možnosti ale když letadlo startovalo směrem USA, na palubě Pepík a jeho žena, byli psi v Heidelbergu na zahradě a pilně štěkali. Matka si tenkrát ze sklepní garáže zařídila obývák pro odpočinkové soukromé okamžiky rodiny, protože všechny pokoje honosné vily byly obsazené. Zde se nyní usídlili psi a pohroma nekončila, ba ona právě začínala. Nevědělo se do té doby, že psi byli sourozenci a že to byl pár. Tedy kluk a holka. Uvědomili jsme si to až začala jedna černá a chlupatá roura shánět pelíšek a pak přivedla na svět osm štěňat. Skay teriér musí být mimo jiných důležitých věcí, černé barvy. Tuto věc splňovali pouze čtyři, ostatní byli blond, jo, bílý jako sníh. A byli roztomilí a tak se docela dobře rozdávali. Muselo se vymyslet osm jmen a všechny od písmene „y“ a dokonce i ta psí asociace, co se zabývá čistou rasou, tyhle psí zrůdy uznala. První se přihlásil pan farář. Měl dlouho pejska a teď zatoužil opět o psím mazlení a to si dal. Nejprve darovaný pes na faře tři dny vyl a po dalších třech dne neustálého štěkání podezřele ztichl. Farář na jméno boží přísahal, že je nevinen. Po tolika dnech co se fara zachvívala psím řevem, pojednou ztichla a pes ztuhl a již se nehodlal probrat. Dalšího psa si vybrala dáma pro manžela, kterému pošel pes a on neměl parťáka na procházky. To vše nedopadlo dobře. Snažil se totiž penzista naučit psa slušnému chování a to nebylo moc dobré. Skay triér má totiž povahu kočky a nehodlá se od člověka něco naučit. On totiž již vše ví. Psa jsem musel po půlnoci vyzvednout, protože pána dokonce napadl.
Dalšího psa si vyzvedla starší dáma. Chtěla nějakého přítele pro svou matku, aby nebyla pořád sama. Stařenka chudák před psí láskou musela utéci na ulici a pes nejevil náznaky, že ji do domu zase pustí. Ani první policejní výjezd nebyl úspěšný, teprve mužstvo druhého vozu si se psem poradilo. Ve finále psa přivázali k veřejnému osvětlení a kolemjdoucí museli přecházet na druhou stranu ulice. Nedalo se kolem zuřícího psa projít. Prý napadl i kolo jednoho policejního vozu a málem ho prokousl.
Dalšího psa si vyzvedl manželský pár stejného, mužského pohlaví. Ti si se psem rozuměli, byla to totiž fenka a tím pádem jediná žena v domácnosti. Měli se psem malý problém: kam s ním když pojedou lyžovat. Máti se uvolnila, že ho bude vždy hlídat když jeli na dva týdny do Rakouska. Dvakrát měla máti tímto pádem hosta a po třetí milý pes chcípl a nechal maminku v nouzi, nevěděla totiž co si počne. Po dlouhém uvažování ho hodila do mrazáku a manželům ho dala když se vrátili z dovolené, zmrzlého, ať s ním naloží po svém,.
Těch ostatních černých psů se máti také rychle zbavila, žádný však nežil déle než dva roky. Jen ti původní, co je přivezli Pepík s manželkou, žili dlouho a máti si je dokonce zamilovala, sedávala s nimi na gauči a když ukončila svou kariéru, vrátila se do Čech a oba psi přivezla sebou domů.