Na Silvestra mrzlo
a.v. příhody z emigrace
Nemyslím, toho
letošního Silvestra, toho 2022-23 ale toho dávného z roku 1978. Byli jsme
tenkrát již deset let v emigraci. Již jsme všemu rozuměli a dokázali se
domluvit. Trochu mě uráželo, že si lidé co nás neznali mysleli, že jsme
Jugoslávci. Nevím co a proč mě to štvalo. Asi proto, že měli jednoduší možnost pracovat na západě. Mnohem
hezčí bylo, když nám říkali, že máme roztomilý východoevropský akcent. Klub
běžel dobře, všichni byli spokojení dokonce jsem se okruhem dozvěděl, že mezi
členy kteří se zúčastnily německých meziklubových utkání, tak zvaných
Medenspiele , měli jakousi nepsanou soutěž o dobrého či nedobrého klubového
hospodského a my jsme vedli na celé čáře. Některé kluby měly každý rok nového,
v jiných byl onen nebožák již
dvacet let. Byl jsem ke konci mé kariéry skoro padesát let v klubu a tak dobře vím co závist,
nenávist a pomluvy z takového chudáka udělají. Prožil jsem mnoho mezi
lidmi a někteří nás opravdu měli rádi a ti co ne, byli zlými pohledy umlčeni.
Přesto jednoho dne ty zlé pohledy dosáhly svého. Ale to je jiná příhoda.
Toho roku 1978 se
výbor pro potěšení rozhod, že se bude konat silvestrovský bál. Měli jsme
zajištěnou živou hudbu, nakoupil jsem na švédské stoly, s ženou jsme
vyzdobili sál, slavnostně prostřeli a venku jsem instaloval z drátu letopočet,
který se měl po půlnoci zapálit. Drát jsme omotali starými hadry, které se
namočily v naftě a pak bylo velice působivé, když hořel rok 1979. Bylo
tenkrát neobyčejně teplo. Skoro 15 stupňů i více, lidé chodili oblečeni jako
v létě, byla taková zrádná, jarní nálada. Ale během dopoledne počali v
radiu hlásit znepokojivou zprávu, že se ze severu Německa valí ledová vlna
mrazivého vzduchu. Kdo ale má čas poslouchat na Silvestra rádio? Během dne se
kolem Frankfurtu nic nedělo, lidé se s jarním počasím smířili, a do klubu
přišli jen v sáčcích. Některé ženy si oblékly kožichy, ale ne proto, že by
jim byla zima, ale proto že to byl dárek od Ježíška a kdy prosím by měly nosit
kožich když ne v zimně? Po devatenácté hodině byli všichni u stolů,
roznesl se aperitiv a já otevřel švédské stoly a počal jako vždy krájet horkou
pražskou šunku od kosti. Jo slavná pražská šunka, s tou sem zažil hodně
slávy a úspěchů ale to je zase na jiný příběh. V klubu bylo útulně, teplo,
jídlo vonělo hosté si pochutnávali, když tu ke mně přistoupil Peter Nikker a
stěžoval si, že se nemůže dostat do auta. „a kde máš auto?“ chtěl jsem vědět.
„Vzadu na parkovišti, je tam strašný mráz a zamrzl mi zámek u dveří!“
Uvědomil jsem si
situaci. Všichni přijeli auty, auty vyhřáté jarním teplem, a všem zamrzly zámky, to bude po ráno vofuk.
„Tak to raději nikomu neříkej, ať mohou v klidu slavit,“ požádal jsem
Petra. Celá nešťastná situace se provalila krátce před půlnocí, kdy si chlapy
šli do aut pro rakety na ohňostroj. Já jsem měl uvařený grog, který se podával
na terase s pohledem na hořící rok 1979. Aby nezamrzl, zabalil jsem ho do
peřiny. Bylo pak v městečku povídání, že tenis klub slavil peřinového
Silvestra. Sedlák, co mi dodával brambory se rozmýšlel zdali by nemněl se mnou
přestat obchodovat: „a to jsme neměli nic jiného na sobě než peřiny?“ chtěl
vědět. Asi si nedovedl vysvětlit co to mělo být za slavnost. „Ne, my jsme měli
zabalený v peřině grog co se podával na terase, jinak by zmrzl.“ Sedlák
pustil pytel brambor co právě držel. „Jo takhle?“ bručel zklamaně a tak se mnou
nepřestal obchodovat.
Nakonec nás před
zmrznutím zachránil ve sprše od léta zapomenutý fen na vlasy a dlouhý
elektrický kabel, kterým jsme dost dlouho rozmrzávali zamrzlé zámky. I horká
voda nám pomohla. Zatímco muži venku mrzli ženy na sále popíjeli a tak bych
býval měl dobrou tržbu, ale protože jsem členy viděl až na počátku května, nic
z toho nebylo.…