Noční hosté
►Život v klubu se rozbíhal pomalu. Proto
bylo výhodné, že jsme klubovnu převzali když letní sezona skončila.
V zadní části rozlehlé budovy se nacházel malý byt, tři pokoje kuchyň a
koupelna a protože jsme právě očekávali rodinný přírůstek, udělal
jsem z kuchyně druhý dětský pokoj. Jako kuchyň nám
poslouží profesionální kuchyň klubovny a ta byla přilepená k bytu, stačilo
tedy probourat jen zeď. Museli jsme se pomalu sžít s domem, který neměl
žádnou minulost. Také jsme se museli naučit mít rádi krajinu,
kterou jsme časem milovali jako vesničku, kde žila naše babička. Tam jsme
každou sobotu, sedě v kouřícím vláčku plni očekávání příjemných
zážitků, které na malém statku zažijeme, jezdívali. Tohle všechno
by bylo bývalo, kdybychom v osudném roce šedesát osm nevzali mezinárodní
rychlík, ale ten kouřící vláček a místo u babičky nepřistáli ve
Frankfurtu. Teď jsme byli tak dlouho v cizině, že jsme
rozuměli i skrytým narážkám ku kterým občas docházelo,
neboť jsem byl jakožto správce a ochránce majetku členů tenisového klubu
zmocněn vyslovit jak zákazy, tak i rozkazy. Překonali jsme strach se
osamostatnit a počali podnikat v gastronomii. Tak jsme tu měli situaci,
kdy my si museli zvykat na mnoho členů, na jejich nálady a názory, a
museli jsme překonávat neznalost německých nářečí, protože tady ve
vesničce na hranici Frankfurtu, ve kterém bušilo bankovní srdce
celé Evropy, žili lidé z celé země, jo i z celé Evropy. Rychle jsem
si uvědomil, že jsem dělník mající čtyři sta šéfů. Tolik členů měl klub.
A tak počalo
sžívání, které občas mělo vážnou tvář, častěji ale komické i veselé
nedorozumění. Jednou jsem musel vrtat do zdi abych přidělal nějakou
poličku. Při tom vrtání jsem vyhodil pojistky, přestože jsem se činil
v místě, kde by pod omítkou neměly být žádné kabely. Ale ony tam byly. Po
té mi president klubu přinesl fotky, na nichž bylo vidět ještě
nenahozenou zeď v klubu a síť kabelů. Ano, elektrickou instalaci v
klubovně si členové vybudovali sami a bez dozoru odborníků. Na těch fotkách
nebylo k poznání kde a o jakou zeď se jedná a navíc, po té, co jsem měl
možnost je spatřit, se ztratily a ani po třiceti letech
se neobjevily.
Klubovna ležela
v zapomenutém údolí, pod krásnou, jižní strání, kam vedla jen jediná
cesta: k tenisovému klubu. Po celá ta léta mého žití v klubu, jsme
válčili s jakousi skupinou ochránců přírody, kteří
bojovali za zbourání klubu a uzavření tenisových dvorců. Protože se tu jednalo
o sport a zdraví národa, neměla tato militantní skupina žádnou
šanci. Každé jaro se tam někdy v dubnu, stěhovalo miliony malých, zelených
žabiček a to bývalo tak husté, že se nedalo najít čisté místo a
při chůzi se vraždilo za nepříjemně mlaskavých zvuků. Než dojelo auto se členem
ke klubu stal se tento průjezd milionovým vražedným aktem a za každým autem
sbírali členové ochránců rozmačkané malé potvůrky a chtěli je
vyklopit u mne v restauraci a zaneřádit naší výčepní stolici a nic je
nezajímalo, že já za to vše nemůžu. A těch aut jezdilo ke klubu takových
padesát denně. Přesně v tuto dobu, tedy denně kolem sedmnácté hodiny,
nastával nával u hodin, které pomocí členských průkazů určovaly jak
dlouho a kolikrát za den ten který hráč smí hrát a musí přestat, což se
neodehrálo bez hádek. Pakliže si pan Mayer strčil do hodin ke
svému průkazu, průkaz manželky a hrál s neznámým hráčem, byl to
přestupek který se řešil přinejmenším při nouzovém svolání valné hromady. Aby
k tomuto nejhoršímu nedocházelo, stál jsem denně v tuto dobu u hodin
a řešil pře, neboť každý měl pravdu. A tak jsem měl denně polovinu hráčů za
kamarády a druhou polovinu za úhlavní nepřátele. Nakonec se vše vyřešilo večer
v klubovně při sklenici piva. Já učinil objev, na kterém jsem vydělal
zlatý nos: otevřel jsem láhev sektu a prodával ho skleničkách. Především dámy
byly spokojené, neboť si nevypočítaly že po skleničkách jsem za láhev stržil
více ale ony celou nechtěly. Každé nové boty, nová košile
či auto, co jsme si koupili bylo komentováno členy: to vydělal na nás, vždyť už
má zlatý nos.
To že
jsme bydleli na opuštěném místě mělo také své výhody. Pokud nemáš
v Německu u svého domečku sousedy, teda nejbližší soused bydlí
sto metrů vzdálen, nemusíš platit daně za psa, je přihlášen jako pes hlídací.
Tuto funkci zastával náš pes Pluto přepychově. Nicméně si předsednictvo klubu
dělalo starosti aby někdo nevykradl klub. Proto sestavil jeden kutil poplašné
zřízení, které reagovalo na pohyb v klubovně. Došlo-li v klubu
k pohybu, spustila siréna na střeše a v klubu šílený kravál a na
střeše počal svítit maják. Zároveň počal telefon vytáčet čísla čtyř vyvolených
členů s nahranou větou: vloupání v klubu. Volej policii. Pak počala
řada vloupání. Kdy jsme vyběhli z bytu a utíkali kolen klubu abychom
hlavním vchodem vešli a utišili sirénu, nikdo se nikde nevloupal. Že poplašný
zařízení reagovalo teprve když byl někdo v restauraci klubu se
mi moc nelíbilo. Časem pak volali volaní poplašním zařízením nejprve mně a ne
policii, z otázkou, zda to byl planý poplach. Tahle situace vyžadovala,
abych konečně spojil klub s bytem dveřmi.
Tak se
stalo, že jsme jednoho dne dosáhli naše pracoviště pouhým
překročením prahu nových dveří, z ložnice jsme vstoupili do kuchyně našeho
tenisového klubu. Obíhání velké klubovny ze vchodu našeho bytu do hlavního
vchodu obrovské klubovny se podstatě zrychlila.Proč je ta klubovna tak velká?
Pravděpodobně byl pan ředitel, pardon, ředitelem byl ve své firmě, kde údajně
vybavil klimatickým zařízením vlaky v celé Saudské Arábii, tady na konci
cesty v krásném údolí v tenisovém klubu byl presidentem. Když bojoval
proti úřednické mašinérií, o stavební povolení, vykládal,
že klubovna musí být velká aby měli členové v zimě kde trénovat. Asi na
radnici nikdo nehrál tenis, klubovna velká jako dvorec není ale sto lidí se do
restaurace vejde a ještě orchestr a taneční plocha také.
Tak a měli jsme
cestu do práce zkrácenou na minimum. Abychom byli z domova v práci,
potřebovali jsme jeden krok. A to byl přece důvod otevřít lahvičku vína,
dobrého červeného. A to byl asi počátek mého slavného jména, kterým mě nazvali
dobří zákazníci a kamarádi- Rotwein Arno. Pak počalo nevysvětlené falešné
vloupání, Jedno za druhým, pokaždé to byl planý alarm. Byli jsme tak otrávení,
že jsem to bláznivé zařízení nezapínal a na noc pustil do klubu psa Plutu. To přineslo
také potíže. Jednoho dne měl pan Pollmüler hosta. Muži seděli v koutě
nejvíce vzdálenému od výčepu a něco řešili. Po chvilce přišel pan Polmüller
něco objednat k výčepu a mezi zuby pronesl „je tam psí hovno“ a odešel. Nebylo
mi jasné, kde to hovno mohlo být a tak jsem prošel poměrně dlouhou cestu kolem
klubu až k parkovišti, neboť jedině tam měli pánové zaparkovaná auta a
cestou k restauraci mohl tu hromádku najít. Nic jsem nenašel. Teprve když
pánové ukončili sezení, jsem ten Plůtův pozdrav našel. Trůnil u vedlejšího
stolu, byl to pozdrav statečného psa. Našeho Plůty.
Jednou jsem se
rozhodl že přijdu těm vloupáním na kloub. Vyhledal jsem si místo, kam vlny
poplašného zařízení nezasahovaly a zůstal jsem jako myslivec na
číhání. Že by do klubu vnikl divoký býk, jsem nevěřil, ale něco to dělat
muselo.
Asi jsem usnul,
zbudila mne siréna, ve vnitru i venku a jediné co se v klubu pohybovalo
byly myši, velké malé roztomilé a hnusné. Chodily si po barovém pultu
jako pan Mattoni po promenádě v Karlových Varech. Vůbec
se sirény nebály bylo vidět, že to mají vyzkoušené, naopak se cítily vyrušeny. Strašně jsem je nenáviděl a po
celou dobu působení v klubu pod Krásnou strání jsem s nimi bojoval.
Byly to potvory luční aneb polní a nejvíce jsem se naštval, když jsem
se dozvěděl, že byly chráněné. Ještě štěstí že o nich nevěděli ochránci
žabiček. To by bylo asi se mnou praštilo.
a.V.příběhy
z emigrace
.