➤Povídka o kapru Bořivoji
➤Starý kapr se protáhl a zhluboka
si povzdechl. Jmenoval se Bořivoj a
říkalo se o něm mezi ostatními obyvateli rybníku, že již nejmíň stokrát
vyklouzl z háčku a nechal rybáře vytáhnout prázdnou udici. Vždy prý zaplul do
rákosí a hlasitě se chechtal. Rybáři to již znali, a tajně si o tom povídali.
No představte si, že si strejcové, co chodí na ryby sednou v hospodě a vypráví
si o chechtajícím se kapru. Ne, tu ostudu si nedělali, vyprávěli si o tom u
rybníka, když si ve vodě v létě chladili lahváče.
Četní obyvatelé rybníka měli
starost s vodníkem Masákem. Ten se totiž dokázal proměnit i třeba v pana
starostu. Když pak seděl mezi hosty ve výčepu, nikdo to nepoznal. Akorát
hospodský Chulkelba byl trochu v rozpacích, protože mu jednou starosta
platil penězi a jindy zase zlatými šupinami. Chulkelba byl ale správný
hospodský, nikomu o tom neřekl. Nakonec proč také: když si u zlatníka a
hodináře Golduba měnil šupiny, dostal více jak třikrát tolik než byla
útrata. Jednou se přihodilo že si přeměněný starosta, což ve skutečnosti
byl vodník, přivedl kamaráda.
Kapr Bořivoj byl totiž zvědav,
jak to vypadá v hospodě na návsi. Bořivoj věděl, jak to vypadá když jdou chlapi
z hospody, že se motají a někdy i zpívají a když se na ně chechtal z rákosí
smáli se: ho ho, kapr se chechtá. Jenže Bořivoje zajímalo, proč se tak motají.
Trvalo nejméně dvacet let, než kapr přemluvil Masáka, aby ho vzal do hospody.
Vodník Masák totiž věděl, že Kapr, i když bude vypadat jako nějaký
chlap, může dýchat jen vodu. A aby přišel do hospody a poručil kámošovi vodu,
to se styděl. Přesto se jednoho dne
vypravili do hospody: vodník jako starosta a kapr jako policajt. Byl z toho pak
ukrutný zmatek a žabák Zoulenák se rozčiloval po celém rybníku, co že to
vodníka napadlo, udělat takovou blbost a neustále kvákal až mu husa
Běloušová pohrozila, že ho sezobne. Pak se teprve uklidnil.
Tak tedy: vodník Masák vešel do
výčepu, objednal si pivo a představil kapra Bořivoje jako známého policajta a
že on musí pít vodu, protože je ve službě. Tak si to dobře vymysleli, že jim
přidalo, že se nemůže nic stát. A taky jo, dlouhou chvíli to fungovalo. Jednou
se to málem provalilo, to když se Bořivoj ptal, co to chlapi pijí za žlutou
vodu. Masák ho hned okřikl. Kapr se lekl a ze zvyku mrskl ocasem. Jenže ten
ocas byly teď policajtovy nohy a těmi podrazil židli vedle něho, na které seděl
starý švec Podrážka.
Podrážkovi bylo již hodně přes
sto let. Vždy si dal pivo a když ho upil do poloviny, hned usnul. Hospodský
Chulkelba starému Podrážkovi vždy počítal tři piva, přestože vypil jen
půl sklenice, aby se chudák nestyděl a neměl pocit, že je již starý chlap a k
ničemu. Podrážka vždy spokojeně zaplatil a dal dýško. To třetí pivo
bylo nějaké divné, vylej ten zbytek, říkal vždy a odšoupal se domů. Jenže
teď spadl na zem a když ho chlapi zvedli a on se vzpamatoval, myslel si že
zrovna přišel a objednal si pivo. Hospodský Chulkelba ochotně pivo natočil, ale
neměl zdání, jak to dopadne.
Švec Podrážka upil půl sklenice
ale neusnul. Najednou byl čilý jak rybička. Obrátil se na starostu: já
vám ten pozemek prodám, kdyby jste chtěl, starosto, řekl. Protože vodník o
nějakém sporu nevěděl tak jen řekl: jen si ho nech, ty po mně taky
nechceš rybník! Kapr Bořivoj se lekl, že chtějí prodat rybník a
z nedbalosti se napil vodníkova piva. To byla ale pochoutka, pomyslel si a
napil se ještě jednou. Když sáhnul vodník po sklenici, byla prázdná: někdo
mi ukrad pivo, zařval. Vždyť tu máme policajta, ať to vyšetří,
řekl švec Podrážka a to, že nechceš ten pozemek mi dáš písemně,
houkl ještě.
Hospodský Chulkelba šel pro papír
a tužku. Když sepsali smlouvu, vešel do hospody starosta, ten pravý a kapr
Bořivoj spadl ze židle a mrskal nohama. Vodník Masák byl teď v rozpacích. Ale
pak si nasadil na hlavu čepici policajta, tedy kapra Bořivoje a sedl si s ním
do tmavého kouta hospody. Podrážka se pak obrátil ke starostovi, netuše, že teď
vedle něj sedí ten pravý a řekl: dej si na mně pivo, za ten pozemek! Jaký
pozemek, počal se divit pravý starosta a tak mu Podrážka ukázal
smlouvu. Ten ji chvíli studoval a pak se rozhulákal: copak já se
podepisuji třemi křížky? Nato švec pozvedl pivo a se starostou si
připil: taky jsem se divil.
Policajt bez čepice pojednou
počal lapat po vzduchu a ústy dělal jako kapr na suchu. Vodník mu dal napít
piva a Bořivoj se počal blbě chechtat. Ten policajt se chechtá jak ten
kapr v rybníku, řekl jeden host u protějšího stolu. Teď se počalo v hospodě
diskutovat, jestli se kapři umějí smát…
Venku u rybníka byla husa
Běloušová celá nervózní, kde že ten starý kapr je a tak se vypravila do
hospody. Cestou však musela minout Poláčkovic statek, kde ze dvora vyběhl husák
Mazlík a za ním celé stádo hus. Husák Mazlík se počal huse Běloušové
dvořit a že prý je moc krásná, kvak, kvak.
Husa se namíchla a otočila
se: hele Mazlíku, nech mně, jsem husa divoká a ty husák domácí to by
nedělalo dobrotu! Ale to se asi husákovi zrovna líbilo: helejte
madame, vy jste divoká, proto vás asi tak miluji, řekl a počal na ni
dorážet. Jak se tak dohadovali, zjistila teta Poláčková, že jsou husy pryč a s
křikem se hnala do hospody: pomoc! Jsou tu zloději, husy jsou pryč! Řvala
majíc ruce v bocích. Hospodský Chulkelba ji rychle podal velký rum, aby se
uklidnila. To není žádný problém, řekl Podrážka. Máme tu
dnes policajta.
Nyní padly pohledy všech do
tmavého kouta výčepu, kde seděl policista a starosta s policajtovou čepicí na
hlavě a dělali, že tam nejsou. Jak to, že sedím v koutě, když sedím
tady? Divil se starosta.
To, to je
šálení smyslů, řekl vodník Masák a popadl
policajta, co se zrovna proměnil v kapra pod paždí a vypadl z hospody. Venku
okamžitě skočili do rybníka. Když hosté vyběhli před hospodu, dělaly se na
hladině ještě velká kola. Husa Běloušová se hrnula do rybníka a za ní husák
Mazlík a za ním celé hejno. Teta Poláčková se radovala, že má zase husy pod
kontrolou a statečně změnila běh houfu do svého dvora.
Takže nyní již kapr Bořivoj
věděl, proč se chlapi tak motají, když vylezou z hospody. Proč se ale vypouští
v tuto roční dobu rybník a kapři se odváží v kádích s vodou, to ještě nevěděl.
Vodník Masák mu sice vysvětlil, že je to proto, že jsou Vánoce a to se slaví
narození Ježíše Krista. A nato potřebují tolik kaprů? Jo,
řekl vodník, ale nemysli si, že ti to budu ukazovat! Kapr
se naštval a odplul do rákosí a počal se hlasitě chechtat. Zrovna bylo poledne
a děti chodily ze školy. Ty se srotily
kolem rybníka a poslouchaly chechot. To se vodníkovi nelíbilo. Co si
budou lidé myslet o jeho rybníku? Nech toho Bořivoji, vyhrožoval.
Ale ten si vodníka nevšímal a stále se chechtal. Teď již vylézaly babky, co
měly pro děti navařeno a počaly se zrovna tak srocovat kolem rybníka. Vodník
Masák byl na pokraji zhroucení. Za chvíli přijedou i rodiče dětí z práce a ty
se taky budou rojit kolem břehů jeho staletého ráje! Nakonec to vzdal: dobře já ti toho Ježíška ukáži! Kapr
ztichl a davy kolem rybníka se vytratily. Tak a teď mi řekni, kde ho
najdeme! nařídil kapr vodníkovi.
A tak se stalo, že na štědrý večer, když se děti těšily na dárky, stál u
rybníka vodník a kapr koukal z vody a čekali, až pojede Ježíšek nadělovat.
Ježíšek vyjel z nebe, jako vždy,
sedě na zlatých saních, drže opratě v rukou, které byly upevněny na šesti
krkách švarných sobů, jimž se od kopyt jiskřilo zlatem. Jejich parohy
vyzařovaly takovou zář, že se lidem chtělo brečet. Ježíšek seděl hrdě a dělal
důležitého, ale spíše to byla pouhá rutina. Vždyť takhle naděloval již 2020
let. Jenže letos bylo něco jinak. Když letěl kolem rybníka, spatřil vodníka a
kapra a myslel, že se zmátl. Proto se podíval ještě jednou a spadl do vody.
Nebyl mráz, již léta pořádně nemrzlo a tak nespadl na led, ale jen do vody.
Rybník se okamžitě rozsvítil jako bazény v zahradách městských vejtahů,
co se nastěhovali na vesnici.
Vodník se lekl a hned si uvědomil
co zavinil. Musel zabránit tomu, aby se soby nesplašili a neuletěli se zlatými
sáněmi třeba někam do Palestiny, ještě by je tam rozstříleli na cucky, nebo nad
Ukrajinu tam prý také sestřelují. Proměnil se tedy v otřepaného orla a
vyletěl k sáním. Tam se zase proměnil ve starého vodníka, celkem to na jeho
vzhledu moc neměnilo. A teď jak na to? Jak se řídí saně plné dárků a celé ze
zlata. Kdyby to tak viděl hodinář Golduba, ten by koukal, pomyslel si.
Popadl opratě a počal kroužit nad
vesničkou. Jak to ale zařídit, aby sáně přistály u rybníka a on do nich mohl
posadit Ježíška, o kterého se stará starý kapr, neměl zdání.
Ten si mezi tím povídal s kaprem.
Seděli oba na dně rybníka, ukázalo se, že Ježíšek také umí dýchat vodu. A
že je tu tak prázdno, divilo se miminko. No, oni nás lidi vždy
vychytají, když máš přijet s nadílkou. Zlaté Jezulátko se
divilo: to jsem nevěděl, ale do příštího roku vás tu bude zase plno, ujišťoval
starého kapra Bořivoje. Ten jen pokyvoval hlavou: to bude zase kraválu
a pokřiku. V tu chvíli se zbudila husa Běloušová a hned pochopila co se
stalo. Vodník se sice snažil přistát, ale neuměl to. Chvíli pozorovala situaci
a pak vzlétla. Zaujala místo před soby a křikla: za mnou, za mnou za mnou,
obletěla obzor nad lesem a pak zcela předpisově přistála u rybníka. Kapr se
rozloučil s Ježíškem a vodník ho posadil do saní. Miminko vzalo opratě do rukou
a zvolalo čehý a spřežení se zvedlo do vzduchu a Ježíšek se ujal své práce.
Husa Běloušová, vodník Masák a kapr
Bořivoj se za ním dlouho dívali. Pak se kapr zeptal: jak je ten Ježíšek
starý? Vodník se otočil ke kaprovi a řekl: 2020 let. Kapr
sebou mrskl: Ale to je divné, že ještě nevyrostl! Husa se na
kapra podívala a řekla: Bořivoji, ty jsi ale blbec. A tak se stalo,
že zvířátka od rybníka zachránila Ježíška a tím pádem i Vánoce….