Rychlá pomoc
►Bylo to ještě za vlády komunistů a já byl asi tak patnáct let v emigraci. Jednoho jara se můj starší bratr nějakým nedorozuměním dostal na západ. Jednoduše jednoho dne přijel. Stál na hlavním nádraží ve Frankfurtu a čekal až si ho vyzvednu. Pamatuji si na jeho údiv: „to je lidí, kde se tu berou, kam všichni jedou?“ Bylo jaro a to jsem měl jako správce klubu práci s kurtami. Musel se celý povrh osmi tenisových dvorců seškrabat a poté vzniklé hromádky odvést na skládku, nebo do přistavených kontejnerů. Zabýval jsem se touto prací v týdnu, skutečný pracovní nábor byl až o víkendu. To přicházeli členové odpracovat si své brigádnické hodiny. V týdnu museli do práce, aby si na členství vydělali. Začal jsem v klubu pracovat za doby a slávy mladého kluka jménem Boris Becker. Výjimečnost bílého sportu byla na vrcholu. Klub měl čtyři sta členů a osm tenisových dvorců. Nové členy se nepřijímali, byl stop, členstva dost a u dětí byla ještě jednou tak dlouhá čekací doba. Každá maminka co viděla v té době tenisový zápas prvně v životě v televizi zatoužila ze svého syna udělat dalšího Beckra, a posléze pohádkově zbohatnout. Takové rozohněné matky si šly za svým cílem a věřte mi, já to zažil na vlastní uši. Bylo to v době kdy mě popadla vášeň malovat a v klubu vysela nějaká má „díla“. Jednou zvonil telefon a žena na druhém konci mne oslovila jako „Mister“ a chtěla sportovního referenta pro mládež. Předal jsem vzkaz mojí ženě a ona to již zařídila. Posléze, když nastala chvilka oddechu, svěřil jsem se jí že mě ta dáma oslovila „Mistrem“ a myslel jsem při tom na slávu mých obrazů. Manželka nejprve přemýšlela a pak jí to došlo. „Ne, ta paní co volala se jmenuje Mister, má tu syna co hraje tenis, támhle Daniela a ukázala na skupinu asi deseti kluků. Pro mě byli všichni stejní: bílé trenýrky bílé trička a vzduchem nebezpečně mávali tenisovými raketami.
Ale vraťme se k jaru, kdy byl tenis klub opuštěný a mrazem zdevastované dvorce se musely obnovit. Nijak mne nikdo neučil jak se to dělá, přišlo to samo o sebe. Ale tohle jaro tu byl můj starší bratr. Když byly hromádky staré antuky svezené, počala se rozhazovat antuka nová, která tu čekala zakrytá plachtou. Rozhazování písku jsem přenechal jen jednomu mladíkovi, kterému to šlo, druhý vrhač červeného písku jsem by já. Asi šest koleček bylo v akci a každé mělo člena co musel k bratrovi aby mu naplnil kolečko a pak ke svému vrhači a podle něj popojíždět. Zpočátku byla cesta krátká, halda antuky byla složena u prvního kurtu, posléze byla cesta delší. Dvorce ležely vedle sebe do dálky. Pracující členové měli stále delší ruce, paže protáhlé váhou písku v kolečku. Pan Sippel, povoláním krejčí, mne lítostivě žádal, abych mého bratra napomenul aby jim neplnil ty kolečka tak vrchovatě. Šel jsem se tedy podívat co se tam děje. Bratr byl rudý až za ušima a k mému údivu se s lidmi bavil česky: „Hele pojď ještě se tam lopata vejde. Neutíkej strejdo, tady se s prázdnými kolečky jezdit nebude…“ a tak dále. Samozřejmě bratrovi nikdo nerozuměl a já se počal stydět, že nemluví německy. Pak ale, když jsem ho pozoroval déle, zjistil jsem, že se dobře domluvil. Poslouchali ho všichni na slovo. Tak jsem mu nařídil, aby krejčímu Sippelovi to kolečko neplnil tolik. Když jsem o tom přemýšlel, jak měl mluvit, když němčinu neovládal. Nakonec i zvěř lidem rozumí, přestože lidi neznají jejich řeč.
Druhý den, když byly kurty hotové a muselo se jen neustále válcovat, vytáhl bratr z tašky nějakou věc a jestli by to tady někde nemohl sehnat. Myslím že to byla vodní pumpa od Fordu. Jeli jsme tedy do Frankfurtu k prodavači těchto vozů a já položil otázku, zda u nich můžeme tuto věc zakoupit. Prodavač tu věc beze slova počal prohlížet a bratr již zase rozbalil lněný pytel, s naprostým přesvědčením, že to nemají. Muž se však naklonil k pultu co byl za ním a aniž by se hnul z místa, nahmátl to samé ale zářící novotou a řekl: „co si přejete dále?“ Bratr zafuněl a počal polykat, pak tu novou věc chytil a strčil do pytle a signalizoval ať zaplatím, že nic jiného nechce. V autě byl zamlčený a jen pozoroval provoz. „Vidíš ty nákladní auta? Kam jedou všechny, to přece není normální! A vůbec, vy tady na tom západě, vůbec nemůžete být Šťastní!“ „Proč“ divil jsme se. „Protože já, když po půl roce konečně seženu pumpu do Forda tak se tak raduji a jsem šťasten, z čeho se tady radujete vy?“ To byla dobrá otázka, z čeho se tu radujeme?