Vánoční
pohádka roku 2018
Jak babičky z domova důchodců něco našly Arno Valeš
Toho roku bylo tak horké léto, že si na takové zvířátka
z lesa nad Stříbrnou Lhotou
v Brdech nepamatovali. Nebylo nikde
vody, muselo se chodit k Rybníkům a to bylo nepříjemné, protože to musela
zvířátka přes silnice a tam, někdy jezdila auta lidí jako blázen,. Zvířecí
rodiče to neradi viděli ale co se dalo dělat? Když je žízeň musí se pít.
A tak se
všem docela ulevilo, když počal foukat studený vítr který zametal spadlé listí
do koutů zahrad a příkopů co byly kolem
cest. A pak konečně napadl sníh! Všechna zvířátka se na to běžela podívat,
vždyť byly obavy, že letos žádný nenapadne. Koloušek také koukal a skoro zakopl
o ježka: „Ty ještě v tvém zimním kvartýru nespíš, Ježku,“ divil se
koloušek. „Ale ubytoval jsem se jako vždy, ale bylo mi takové horko, že jsem zase
vylezl!“ Koloušek si povyskočil a vzal to směrem na
Hřebenovou cestu. Starý
kamarád z léta, Ježek, se snažil aby mu stačil a dupal při tom jakoby se
hnalo stádo prasat, ale bylo to marné. Koloušek se ale ke kamarádovi vrátil.
„Co tak ženeš,“ durdil se s naježenými
ostinami a Koloušek se smál: „Víš jak je to nádherné, když ti kolem uší fičí
vítr?“ „No to se mi nemůže stát, podívej, jak mám krátké nohy, já tak rychle
neutíkám“, huboval Ježek a funěl při tom.
Zvířátka si povídala a přitom šla po hřebenové
cestě. „Tady na téhle rovině prý přistává Ježíšek, když letí dětem nadělovat,“
řekl Koloušek. Ježek zůstal stát a počal se divit: „Opravdu, že jsem ho ještě
nikdy neviděl!“ „No jak bys ho mohl vidět, když v té době jsi zabalený do
listí a spíš?“ „No vidíš, to mi nedošlo. A
ty jsi Ježíška viděl? Jaké to je?“ Koloušek rázem zpyšněl, měl se čím
vytahovat.
„No nejprve se nebe rozzáří jako obrovský růžový oheň, pak se dostaví
melodický vítr a…“ „Co to je melodický
vítr?“ chtěl vědět Ježek. „No to je
vítr, který hraje melodii a nebo to jen tak připadá, že slyšíš melodii, no jo,
tu noc co přiletí Ježíšek je v lese tak krásně že si to neumíš představit.“
Koloušek se zasnil, ale Ježek byl zvědavý: „No a co se děje dále?“ „No a pak se
za zvonění rolniček snese na zem Ježíšek a počne nadělovat.“ Ježkovi se to
nějak nezdálo. Pořád mu vrtalo hlavou, jak ten Ježíšek může přistát a na čem.
Chtěl se ještě jednou pořádně zeptal, ale najednou spatřili na cestě tři
chlapce.
Asi někam spěchali a proto se oba, Ježek a Koloušek
schovali do křoví. Kluci debatovali, hádali se, někdy náhle skočili do lesa a
zase se vrátili na cestu. Byli to věrní kamarádi Pepík, Petras a Pavlík.
Koloušek pozorně naslouchal o čem se baví a občas vykoukl za stromy aby si
chlapce pořádně prohlédl. „Co to pořád melou,“ chtěl vědět Ježek, on se
v lidské řeči nevyznal tolik jako Koloušek. „Oni hledají nějakého dědu
z Domova. „Z jakého domova?“ „No přeci z domova pro staré lidi, dole
pod Skalkou, on tam bydlí.“ „Aha, a on se ztratil?“ nevěřícně se ptal Ježek.
„Jo, ale horší je, že se ten děda na Štědrý večer promění na Santa Klause a
naděluje dětem dárečky.“ „Santa Klaous je
blbost! A co by dělal Ježíšek?“ „No to je docela dobrá otázka.“
Koloušek vyskočil na cestu a hnal se za kluky aby
mu neušlo co si povídají. Postupně pochopil co chlapce trápilo ale nebyl
z toho moc chytrý. Ten děda se podobá Santa Klausovi a má na starosti
řízení korábu, kterým přiletí na Štědrý večer Ježíšek. Na půdě starobince má děda
instalovanou zlatavou navigaci, které laici říkají svatozář, kterýmžto přístrojem ten svatý koráb řídí. Podobá se to navigaci co
používají lidé, je to ovšem mnohem komplikovanější.
Srdcem létajícího přístroje je kamenný zářič,
který není z tohoto světa a který se ztratil. Děda Klaus již týden chodí
po lese a hledá, dokonce prý pověřil i
skřítka Nissera a i kozu Olafu aby hledali. „To jsem ještě neslyšel, že by měl
Ježíšek takové společníky,“ divil se Ježek. „No právě to je na tom to složité.
Děda hlásil ztrátu té koze Olafě, která je nejvyšší úřednice navigace zlaté
svatozáře a plní přání dětí po celém světě. Ježíšek totiž musí v různých
dílech světa vypadat jinak a musí být všude v čas, jinak by se po světe stal
malér.“
Co ta koza, to je mi nějak divné, jak že se
jmenuje? „Ta se jmenuje Olafa a původně působila v Dánsku, nebo
v Norsku, ale teď co se svět Globalizuje, dostala na starost i tady,
Brdské lesy.
Najednou se něco stalo. Někdo šel lesem a dupal
jako slon. „Už jsi viděl slona?“ ptal se Koloušek Ježka. „Ne, ale asi ho brzo
uvidíme, dupe ale lépe než já,“ mínil Ježek.
A skutečně, z lesa se ozval dupot a pak na lesní cestu vystoupil ze
stínu stromů děda. Skutečně vypadal jako Santa Klaus. Zvířátka se tak lekla, že
se zapomněla schovat, a jakoby zkameněla. „Co tak koukáte, neviděli jste ještě
nikdy dědu?“ ježek se ohradil: „Nevytahuj se na nás nebo tě píchnu,“ bručel.
Děda se usmál, ale hned se pak počal tvářit starostlivě. „Neviděli jste někde v lese
kamenný zářič?“
Zvířátka se divila, že prý ani neví jak to vypadá.
Mezi tím se k nim přiblížili ti tři chlapci. Byli to správní kluci. Každý
měl dotykáč a veškeré vjemy přírody
konzultovali se znalostmi Googlu. Ten kulatý klučina právě dostal nějakou
zprávu a pozorně se začetl do svého dotykáče. „Co ti přišlo,“ chtěl vědět Petras,
ten dlouhý a hubený. „Dostali jsme se do modusu „understands the language of the animals“ to znamená, že teď rozumíme řeči
zvířat,“ řekl kulatý Pepík. „No to mi neříkej, ty máš tu Aplikaci, kdy jsi si
ji stáhnul?“ ptal se uznale Pavlík, chlapec který vyhlížel přesně tak, jak
kluci vypadat mají. Dále se hoši nezabývali novou aplikací, byli zcela nadšeni,
že ji zrovna můžou využít.
Nejprve se ozval Ježek: „Píchnu vás,
jestli si budete dovolovat! Nebudu to furt opakovat!“ „Já vám uteču umím skoro
létat,“ vyhrožoval Koloušek. Děda si odkašlal a řekl co všichni hledají:
„Kamenný zářič do svatého korábu.“ Kluci
se dále na nic neptali a ponořili se do svých telefonů a počali prohledávat
celý internet. Kolouška napadlo oslovit Straku, co celou dobu přihlížela a
poslouchala a mohla to pak po lese rozkecat, aby zavolala všechny zvířata na hledání zářiče.
Pak počala po lese mela. Všechna
zvířátka v lese někam běžela,
všichni něco hledali ale jak to má vypadat to nevěděli. Mezi tím se
setmělo a kluci prohlásili, že přespí na seníku. Děda říkal že si to nemůže
dovolit, že by ředitel domova důchodců zburcoval policii. Že teda půjde domů, a
šel. Kluci šli na seník, kde již tolikrát přespali a povídali si při tom se
zvířátky. Byl to zážitek, který ještě neznali. Zvířátka neměla moc zdání o tom
jak lidé přemýšlí a kluci si libovali v tom, jak mluví tyhle němé tváře,
prý to bylo jakoby napsané na počítači, takový nový program. Když se chlapci
zavrtali do sena aby se prospali, měli kolem seníku početné diváky. Všechna
zvířátka ztichla a ve vzduchu byl slyšet melodický vítr, tak krásná to byla
melodie, že človíčkové na seníku hned usnuli. Jedině kdo chtěl dělat kravál
byla rodina divokých prasat, že prý je jejich čas, že musí přerýt trávu kolem lesních
cest a tak dále a pořád si něco vymýšleli, až musel zakročit statný jelen:
„Tichooooo!“ zatroubil a byl klid.
To co se stalo brzo ráno všichni
zaspali. Ježíšek byl značně nervózní, protože neměl pojízdný svatý koráb a když
zjistil, že mu chybí právě ten kamenný zářič, objednal si v internetu na
nějaké Polské stránce jiný. Andělé byli
nedůvěřiví, že tam ten polský zářič určitě bude dělat paseku, ale když
Ježíšek jinak nedal, instalovali ho do korábu a Ježíšek nastartoval a odletěl.
Letěl a letěl a dokonce si při tom pískal nějakou vánoční písničku a pak když
spatřil kluky obklopené zvířátky na
lesní cestě v Brdských lecích zamířil k nim a v tu se to stalo.
Palubní počítač počal vyhrožovat že se nenachází nad Polskem a že se musí
okamžitě vrátit nebo hrozí zřícení. Ježíšek se tedy podíval do „možností“ a zde
našel, že kamenný zářič opravdu funguje jen v Polsku. To bude nějaká levá,
ta Polská vláda si asi chce přivlastnit práva na roznášení dárků jen pro jejich
území. „Tam již nikdy nebudu nadělovat,“ křičel Ježíšek do vzduchu, ale hned si
uvědomil že je vlastně odsouzen být stále hodný a proto broukl: „tak budu, no.“
Jenže koráb se zasekl a zůstal stát na obloze. Stál a stál, ani nikam neletěl
ani nepadal a ani nestoupal. To bude asi ostuda, pomyslel si Ježíšek a vyslat ze
svého nebeského dotykového telefonu SOS. V nebeštině to bylo SBS, neboli
slituj se Bože slituj. Bůh se vzbudil a nevěřícně se díval do svého telefonu:
„Co ten kluk zase dělá za neplechy,“ durdil se a šel ke Svatému Petru aby něco
udělal. Svatý Petr se posadil na zeď z mraků a patou popostrčil koráb a
ten pak spadl do jezírka na Brdech. Ježíšek se chytil za větev borovice co zrovna u jezírka rostla a houpal
se sem a tam. Svatý Petr pak pro jistotu zaměřil všechny dotykové telefony které
byly přihlášeny v okolí dopadu korábu a nařídil, že musí honem pomoci
Ježíškovi. No a kdo byl toho rána v okolí jezírka? Ano, naši kluci, kulatý
Pepík, dlouhý Petras a ten co vypadal akorát, Pavlík. Okamžitě jim počali
vyzvánět telefony. Prvně se vzbudil Pavlík. Nevěřil vlastním očím, volal mu
Svatý Petr. „Hele chlapče, jdi rychle k jezírku a pomož Ježíškovi
z borovice.“ „Kdo to volá,“ chtěli vědět Pepík a Petras.
„Svatý Petr,“ řekl Pavlík. „Ty jsi vůl.. a co chce?“ „Máme pomoci u jezírka Ježíškovi,
visí na borovici.“ „Ty jsi ale
korunovaný….“ Chlapci to nedořekli. Zvířátka co spala kolem seníku počala
mluvit jeden přes druhého a protože byli stále v modusu „understands the language of the animals“, chlapi
jim rozuměli. Ano, spadl nějaký koráb a na stromě visí Ježíšek. Všichni se dali
do běhu a vedení se ujal starý Lišák. Stál zrovna na palouku a kolem něj bylo
asi devět veverek. Lišák se narovnal jako nějaký generál a zasalutoval. Veverky
také zasalutovaly. Pak lišák nařídil veverkám, aby vylezli na borovici u
jezírka a pomohli Ježíškovi dolů. Divokým prasatům nařídil aby vytáhli čumáky
ten koráb. Měli sice plno hlášek, že jako takovou věc nemají v popisu práce,
ale Ježek na ně zadupal a již běželi. Konečně byl koráb na palouku u jezírka a
Ježíšek se radil s chlapci co bude dál. Petras se zrovna škrabal za uchem
a svěřoval se Pavlíkovi: „Zrovna jsem přestal věřit na Ježíška a teď si tu
s ním povídám!“ „No to je viď, ale věřit se může, za to nic nedáš!“ a
protože si chlapci povídali docela potichu, divili se, že jim nebeské batolátko
rozumělo: „Já jsem vás slyšel,“ řeklo. Pepík mezi tím zjistil, že voda
v jezírku zmizela. Asi se pádem korábu vyšplouchla. Chlapci posléze
dostali nápad. Nechali nanést bahno z jezírka na stráň a pomocí zvířátek
se pokoušeli vytáhnout koráb nahoru k lesu, aby ho mohli pustit dolů.
Doufali, že kdyby sklouznul mohl by se
při tom vyšvihnul na nebe. Ať se snažili jak chtěli, nemohli tu vesmírnou loď
vytáhnout. Stejně ale pochybovali, že to byl dobrý nápad. No, jenže jiný
neměli. Pak se nad nimi nahoře na stráni ozval hlas: „Co to děláte, máte vy
ještě rozum, takhle se s nebeskou lodí nenakládá,“ křičel na ně děda
z domova důchodů. Přišel a za ním se objevili tři babičky, které přišly
opírající se do kolečkových chodítek. „Holka to je nádhera, ten vzduch musíme
častěji do lesa,“ řekla jedna druhé a ta třetí se hnala někam z kopce
kolem balvanů, jen tak, tak že vybrala zatáčku: „Pojďte holky tady něco leží a
docela to hřeje,“ křičela a mával na ně. Babičky teda sešly dolů a svorně se
daly do odhazování listí, aby se podívaly co to našly. Jak se pomalu dostávala
ta věc na světlo Boží, počalo být v lese nějak krásně. Sníh se třpytil ale
nezábl, celá obloha zrůžověla a vítr si počal hrát kouzelnou melodii. Bylo
najednou tak nádherně na světě, že všechna zvířátka se seskupila na okraji
dolíku, kde se nacházelo jezírko a pozorovalo dění. Kluci dostali od Ježíška
zlaté nářadí a skřítek Nisser se ujal vedení. Koza Olafa nabrala kamenný zářič,
který babička z domova důchodců
našla, na své rohy a pomalu skákala po skalách nejprve z lesa na kraj
dolíku a pak zase dolu k jezírku. Tady převzali posvátný náklad kluci a
pomocí skřítka se jim podařilo instalovat do svatého korábu ten správný zářič.
Ten Polský vykopla koza Olafa do vesmíru. A tak bylo vše hotové. Ježíšek pak
osobně pomohl babičkám do korábu a řekl, že je odveze do domova důchodců.
„Kdybych to věděla, taková pocta, vzala bych si ty nové šaty,“ řekla jedna
druhé. „Vždyť jsme šly do lesa, Máňo, co zase blbneš?“ řeka ta třetí babička těm
prvním dvou.
A tak se stalo, že toho roku, co bylo
tak horké léto, zachránili babičky z útulku dětem nadílku od Ježíška. A
zrovna když Ježíšek vybíral vzdušnou zatáčku mezi zámkem a kostelem, rozezvonil
se zvonec a pohádky byl konec…
