a.v. Vídeňský ples v opeře
pátek 17.2.2023➽teplo a vítr
Včera večer, když jsem se chystal, že půjdu spát a jako vždy projížděl televizními kanály těmi pětsettřiapadesát stanic, co se skrývají v někde v éteru, až jsem narazil na německo-rakousko-francouzský ARTE. Chtěl jsem přehazovat dále, ale právě tam zahajovali ples v opeře. Co mě vlastně zaujalo? Byl to mně dobře známý vídenský dialekt. Nemám ho rád a ani nevím proč. Moderátor se zabýval právě tím, že jako správná drbna namátkově seznamoval diváky se známými, nebo důležitýma lidmi. To je Frau Procházka s chotěm z vídenské radnice a tamhle je Herr Choudelka se svou třetí ženou a tamhle je pan Pribyl, velvyslanec... moderátor měl tak intenzivní dialekt že jsem si vzpomněl na strýce Aloise, se kterým nemluvila celá rodina žijící ve Štýrským Hradci. Jezdil totiž ve Vídni osobákem pro ruskou vojenskou misi , která měla sídlo ve městě. Jednou, když jsem byl s manželkou na návštěvě ve Vídni, to jsme byli již zabydleni ve Frankfurtu, nám Alois ukázal památky staré monarchie. V té době již byl taxikářem a tak jsme během hodiny navštívili všechna důležitá místa, aniž bychom z vozu vylezli.
Ale abych se vrátil k obrazovce. Vzpomněl jsem si na moji matku, která mě vychovala aniž bych byl její rozený syn. Vzala si mého otce když mi byly necelé dva roky. Bylo nás čtvero sourozenců. Byla z Grazu což se v češtině jmenuje Štýrský Hradec. Jako chlapce mě brávala do kina na rakouský film „Jaro na ledě“ což byla produkce Vídenské revue, kterou po natočení filmu schlamstla „Holiday on Ice“ z USA. Matka musela mít stesk po Rakousku ale nikdy nám to neřekla. Jedno období jsem s ní chodil na Fidlovačku na „Vídenskou krev“, „Růžový kavalír“, tenkrát to byly operety a bylo jich hodně. Jednou se mnou byla na kuchařském plese v pražské Lucerně a při valčíku na krásném modrém Dunaji jsme tančili snad hodinu. Dva roky pře Pražským jarem roku 1968 odešla s manželem a s mým malým bráchou do Německa, Ano, matka ráda žila, ráda se smála a ráda slavila. Byla zdravotní sestra a vlastnila v Heidelbergu domov důchodců, když jí zemřel manžel udělala si v jejích padesáti letech řidičák, aby mohla s klienty o které se starala jezdit na výlety. Ráda jezdila kolem povodí řeky Neckar do Odewaldu tak říkajíc v plné polní a někde u lesa dělala piknik. Byla skromná a obětavá. Myslila vždy na jiné a měla osobitý pohled na věci co se děly kolem ní. Jednou, když jsem zdrhnul z Frankfurtu po nějaké hádce, jak to v manželství bývá, myslíc že se pro mě zhroutil svět, nic neřekla jen mně pobídla abych šel za ní. Frau Schiemann by tě chtěla vidět řekla a zavedla mě ke staré umírající dámě. Pak už nebylo třeba něco řešit, došel jsem k poznání, že je můj život v naprostém pořádku. Po sametové revoluci odešla zpět do Čech, byla vdova. Koupila si domeček v Čisovicích a ještě deset let byla postrachem silnic v okolí.
Takhle mi běžely hlavou myšlenky, když jsem sledoval ples v opeře v přímém přenosu z Vídně. Tři sta párů mladých i mladistvích v dlouhých robách a ve fracích tu zahajovali polonézou letošní ples, věhlasní zpěváci a zpěvačky i dětský chór a do posledního místa obsazená pompézní opera která byla otevřena 25. května 1869, jako státní opera, jejíž základní kámen byl položen 20. května 1863. Jedna z nejznámějších světových operních scén. Abych celou scénu, kdy se mi myšlenky toulaly daleko v minulosti podpořil, otevřel jsem si lahvičku vína. A tak jsem prožil večer v nahrávkách z minulosti a přišel k poznání, že projíždět kanály televizních stanic se někdy vyplatí.