a.v příběhy z emigrace
Volné soboty byly v Československu zavedeny od roku 1968.
Ještě v osmdesátých letech ale byly občasné pracovní soboty běžné. Já nyní žiji
55 let v emigraci. A jelikož jsem v 68 roce odešel, tak jsem se té
anglické soboty nedočkal. Pamatuji se, jak jsem tenkrát padnul kapitalistickým vydřiduchům
do chřtánu. Co mi bylo platné, že jsme si s mojí ženou mohli koupit dohromady
čtyři automatické pračky za měsíc, když jsme neměli vlnou sobotu. A měli jsme tenkrát velmi malé výplaty. A to
jsme ještě pracovali v tak zvaném „Langer Tag modus,“ dlouhý den. To se přišlo v 10:00 do
práce, pak se šlo ve 14:00 domů a pak zase 18:00 do 22:00. Když ale přišli nějací
hosté tak jsi mohl dělat až do půlnoci. A to popisuji jeden den. Moji němečtí
kolegové se nad tím nic nepodivovali a tak jsem byl zticha, mohli by mě také
poslat tam odkud jsem přišel. Ano, popisuji tu příběhy z mého prvního
místa ve Frankfurtu. Ředitele tam tenkrát dělal náš muž z Prahy.
Z počátku tu pracovalo mnoho němců, ale postupem času tam bylo více Čechů,
to mělo výhody ale i nevýhody. Výhodné bylo, že jsme si mohli povídat, nevýhodné,
že ti češi v ničem co se pochůzek k úřadům týká neporadili. Nejlépe
se tenkrát člověk domluvil s cizincem, s tím kdo také moc řeč neovládal.
Dozvěděli jsme se tenkrát od marokánce, co v černé kuchyni myl černé
nádobí, který nebyl doma již tři roky, že manželka v Maroku zase čeká
dítě?! Asi do ženy vstoupil duch svatý.
Pan ředitel byl pečlivý muž, vždy korektně oblečený, štíhlý
s dovedným účesem a zásadně usměvavý a dobře naladěný, si ke mně přišel postěžovat,
když se u něj hlásil o práci vrchní z Karlových Varů. Obsluhovat uměl, německy mluvil ale měl obrovské břicho. Takové jsem ještě neviděl. Neměl
jsem zdání co by pan ředitel ode mne
chtěl vědět a tak jsem pokrčil rameny. „No nemohu po našich hostech vyžadovat, aby
se na tak velké břicho dívali.“ Vyžádal
si tedy den na rozmyšlenou ale jeho manželka mezi tím již pekla dole
v cukrárně štrúdl. Moučníkářka se již vrátila do Prahy a doposud nebylo
místo obsazené. Když byl štrúdl hotov, vypadal tak nádherně, nikde nepraskl a
nepoklesl, že se naň všichni seběhli podívat. Pan ředitel ho vlastnoručně osobně
vynesl nahoru do bistra a snad ho i někomu nabídl gratis to aby byla tržba. Pak
počala mela, lidé moučník, který podle papírové reklamy kterou školáci za
trochu marek rozdávali před obchodem, pekla „mama Apfelstrudel“ počaly vracet a
prsty si vytahovali kousky moučníku z úst. Pan ředitel osobně seběhl do cukrárny a chtěl vědět co se stalo.
Manželka břichatého vrchního z Karlových Varů se spokojeně opírala o nerezový
stůl a čekala pochvalu, ale to ještě nevěděla proč byl ten závin od pohledu tak
nádherný: místo cukru vzala sůl. Obě tyto suroviny byly na polici ve stejných
nádobách a na pohled stejné. Ředitel se na ni podíval a počal koktat „a vy vy
vy jste která?“ Když se dozvěděl co a
jak, beze slova odběhl. My staří mazáci jsme věděli kde je. Vždy když měl stres,
rovnal v butyce, což byla také část Drugstore dámskou modu a počítal podprsenky.
Pak jsme měli klučíka Pepíčka. Když jako čerstvý emigrant
procházel Frankfurtskou pěší zónou, zaslechl češtinu jež zněla z našeho obchodu, tak se zeptal jestli
nepotřebujeme kuchaře. Pan ředitel, který nebyl s finanční situací naše
podniku obeznámen, vždy každého přijal. Pak nastaly vedra která byla ve
Frankfurtu několik týdnů v létě obvyklá. Samozřejmě jsme my češi o tom
nevěděli a tak jsme celou neděli koukali na prázdné ulice a zavřené obchody.
Další neděli jsme tedy měli zavřeno. Jenže co s načatým dnem? Tenkrát
někdo zprostředkoval výlet k jezeru. Ale co budeme jíst? Vzpomněli jsme si
na plné lednice v Drugstoru a tak jsme asi tak kolem desáté dopoledne vpadli
do kuchyně. Tady jsme načapali Pepíčka jak vařil svíčkovou, pekl vepřovou a
řízky měl již také obalené. „No to je dost že jdete, kde jste? Nahoře také
nikdo nepřišel, to je stávka?“ chtěl vědět a vyjádřil tím tu hrůzu
kapitalistických nešvarů, jak to znal z komunistický tpropagace. Asi jsme
mu zapomněli říci, že je zavřeno. No, zabalili jsme co se dalo a hurá na Bagger
See, vybagrované jezero. Těch bylo kolem
Frankfurtu plno.
Jeden kluk byl z Liberce. Byl to takový frajírek a my
byli všichni přesvědčeni že byl gey. Tenkrát to ještě nebylo tak volné jako
dnes a v Německu zakázané. Byli
jsme parta mladých kluků a on se mezi námi cítil asi dobře a tak jsme jeden
večer nešli vyzvídat k pražskému rychlíku,
šli jsme jinam a ve finále jsem byl v baru kde párek mladých
souložil na podiu a jinak tam byli samí
kluci co se navzájem mezi sebou mazlili. Těchto erotických podniků bylo kolem Frankfurtského hlavního nádraží plno. Druhý den nám ten kluk z Liberce
oznámil, že vyhrál v loterii, že si
jde objednat auto Porše a večer, že mu pan řiditel připraví večírek pro všechny
zaměstnance. K oslavě však nedošlo, a Porše také nebylo, nějak nepochopili
co na tom lístku stálo asi si něco špatně přeložili. Ano byli jsme tenkrát
všichni plni optimismu a nadělali plno chyb.