Záchodová mísa

 

Záchodová mísa ve žlutém domě

 Nebylo na tom domě nic zvláštního až na to, že byl žlutý, což ho dělalo v té ulici výjimečným a byl dost podivně nakloněný, což se starým hrázděným domům nevyčítalo. Projížděl jsem tenkrát tou ulicí skoro denně a nic si o tom domu nepřemýšlel. Byl jednopatrový, což znamená, že měl přízemí a první patro a pak teprve počala střecha  s půdou. Jiné domky v ulici byly přízemní s vystavěným pokojem pod střechou.
Toho roku, kdy měl ten dům vstoupit do mého podvědomí, se počátkem letní sezóny rozběhla v kloubu zvěst, že se bude o letních prázdninách pořádat celoměstská pouliční slavnost, tedy všechny spolky ve městě se budou moci po dva dny zviditelnit, budou moci verbovat do vlastních řad a zájmů a prodejem všeho možného to zcela bez povinných daňových poplatků. Rozhodli páni radní, že se slavnost bude pořádat v ulici, kde stál ten žlutý nakloněný dům, zde dostane  každý spolek prodejní prostor  a musí  si sehnat od obyvatelů v té ulici bydlící  elektrický proud a vodu. Odpad nebyl problémem, byla ve městě kanalizace.
A tak se počalo shánět, kdo v klubu má nějaké známé, či snad kdo v té ulici bydlí, což se prokázalo jako těžké. Byla to totiž bývalá selská náves, a v domkách, většinou hrázděného stylu bydleli sedláci, starší lidé co si ještě drželi krávy, slepice a prasata, nebyli členy klubu a snad je ani v životě nenapadlo, že by chtěli hrát tenis. Po prvních týdnech horkého dohadování a shánění místa na první letní slavnosti, shon pominul a snad se dokonce opomnělo, že se bude něco konat. Až teprve když se na pozemku klubu objevili zmocněnci města s doklady, do kterých chtěli zanést kde budeme mít stánek, co budeme prodávat a že s točeným pivem to nebude tak jednoduché! Přišli v pracovní době, tedy v době kdy na radnici pracovali a celkem nepochopitelně se divili, že tu nikdo není.
„Oni tu nepracují?“ divili  se prostě.  
„No oni tu tráví  volný čas a to bývá až tak od 17 hodin.“
„No jo, ale to my máme již po šichtě,“  narazil státní zaměstnanec na velký problém.
„Tak mi tady ty papíry nechte, až přijdou já jim to předám a pak vám je zase na radnici přinesu?“ Řekl jsem  netuše co tím vyprovokuji.
„Tak to tedy ne, milej pane, to jste neslyšel, že má radnice málo peněz, musíme se starat o uprchlíky, není na výplaty a vy se chcete v tom okrádání města jednoduše navést, tak to tedy ne, vůbec, ukažte mi  váš občanský průkaz!“
„Proč bych vám ho ukazoval, stojíme tu na neveřejném pozemku a proto bych vás chtěl poprosit aby jsme opustili náš klub!“  úřednice si utřela pot z čela a její průvodce ji utěšoval:
„Nerozčiluj se Gerdo, mysli na své nervy!“
„No ale já potřebuji ten občanský průkaz, jak jinak pánovi budu moci zaplatit pochůzku?“
„Jakou pochůzku,“ chtěl jsem vědět.
„No říkal jste předci, že nám ty vyplněný papíry přinesete?“
„Jo to jsem říkal, ale neříkal jsem, že mi to budete muset zaplatit!“
„No to by bylo něco nového,“ nedala se dáma z radnice.“
Po celou dobu našeho rozhovoru, při čemž jsme stáli na terase klubovny nás pozoroval starší pár. Byli to manželé Weisensteinovi co skoro každé dopoledne hráli tenis. Po té, co přepadovka z radnice zmizela, mne oslovili:
          „Nezlobte se my jsme slyšeli o čem jste si povídali. My máme v té ulici statek a dvůr, tam by mohl náš klub prodávat to pivo.“
A tak se problém, který se zdál nevyřešitelný, v tomto okamžiku vyřešil. Místo na uliční slavnosti bylo zajištěné. Ale opravdové starosti teprve přicházely. Členové tenisového klubu byli vesměs tak zvaní intelektuálové, obchodního ducha neměli, vzít za práci se zdráhali a jejich představa, že by měli stát za výčepem z druhé strany se neslučovala s jejich možnostmi. Musel se objemově zvětšit výbor pro potěšení, jehož funkci zastávala paní Rudloff, vdova po advokátovi Rudolffovi  specialistovi na nedalekou křižovatku na kraji městečka kterou se muselo projet, chtěl-li si dojet do klubu který ležel v lukách  u lesa. Byla to křižovatka trochu nepřehledná a členové tu často bourali a jedině pan Rudloff je dokázal u soudu obhájit. Jenomže v té době již tento odborník dávno snil svůj věčný sen. Tato paní Rudloff přijala do dotyčného spolku pro potěšení šest dam a rozjela se akce první pouliční slavnost městečka u Frankfurtu.
Statek pana Weisensteina byl skoro opuštěný, v přízemí hlavního domu a zadního domu už dávno nikdo nebydlel a prvním patře žila již 95 let paní Schiemann . Byl tu také romantický dvůr, který se táhl až do zahrady, která ačkoliv uprostřed města nabízela pocit soukromí uprostřed přírody. Pak se počalo plánovat co se bude prodávat. V té době u nás pomáhala  moje tchyně. Byla to pilná žena se kterou jsem si rozuměl lépe než s její dcerou a ta pekla české buchty ze kterých byly členové klubu zcela nadšeni. Nejvíce pak dámy z onoho výboru pro potěšení. Tak se dámy rozhodly a byly na to rozhodnutí velice pyšné, že budou prodávat české buchty od paní maminky. Tak ji v klubu jmenovaly. Námitka, že by chudák maminka nestačila takové množství upéci se vyřešila nápadem, že bude tchyně péci do foroty a buchty se budou zamrazovat. A tak týdny před slávou pekla tchyně buchty, až měly členky výboru pro potěšení plné mrazáky buchet od maminky, a to ve vesničce vzdálené dva kilometry od Frankfurtu. Pak počaly dámy tohoto výboru dále vymýšlet a došly k poznání, že by se dobře prodávaly české chlebíčky, které teprve za našeho působení v tenisovém klubu, poznaly a do kterých se zamilovaly. Jak jste si jistě také všimly, dámy hledaly zisk bez práce a tak jsem jim slíbil deset procent z tržby. Pak přišel den velké „D“ a v ulici se žlutým domem propukla pouliční slavnost, slavnost první v z řady  dlouhých let. Měli jsme neskutečný úspěch, jak s buchtami tak i s chlebíčky. Nestíhali jsme skoro nic a nával byl tak obrovský, jezdil jsem do klubu pro materiál k pekaři pro veky a dámy z výboru pro potěšení nestačily rozmrazovat buchty. Dům, který nám manželé Weisenstainovi propůjčili byl již mnoho let neobydlený, přední a zadní dům byl průchozí a přibližně uprostřed stála  v otevřeném prostoru záchodová mísa, s tekoucí vodou a s odtokem. Při močení jsem zíral do podivuhodného okénka a několikrát za trvání pouliční slavnosti, když jsem vykonával potřebu, mne napadala myšlenka: tenhle dům bych nechtěl vlastnit.
Uběhlo několik let, rozvedl jsem se s první ženou a záchodová mísa již nestála v otevřeném prostoru, postavili jsme kolem ní útulnou koupelnu a moje druhá žena šila záclonky do všech oken. Stal jsem se hrdým majitelem žlutého, nakloněného domu.