Má cesta na
západ
Mein Weg nach
Westen
Mezi tím šel život v restauraci ve Frankfurtu dále svou cestou. K pověsti a věruhodnosti bylo zapotřebí mít v Drugstore up to Date i jiný prodejní sortiment, než restaurace teplé i studené. Prodávaly se tam gramofonové desky, časopisy a byla tam butyka ve které se provozní z Domu Potravin pan J. zdržoval nejraději. Neustále rovnal dámské sukničky a blůzičky na ramínka, přendával kalhoty a svetříky a i jinak se výborně bavil. Zasloužil si tím mnoho skrytých posměšků, ale zdálo se, že stojí nad věcí. Majitel továrny na chladící přístroje docházel pravidelně na jídlo se svým milencem. Co se opravdu dělo dole v kuchyni o to se nestaral ani jeden z šéfů. Pan šéfkuchař Kr. měl neustále manko. Co toho bylo příčinou neměl zdání a ačkoliv to zaměstnanci dobře věděli, oni se jich nezeptali. Pak jednoho dne se rozčilovala paní Va. Rudá v obličeji mi ukazovala leták, který nechal pan J. rozdávat před restaurací a na blízkém Zeilu, což byla v té době nejdelší nákupní ulice v Německu. „Co tu píše, Arnošte,“ chtěla vědět. Počal jsme luštit a vyšlo mi, že kolemjdoucí mají navštívit náš lokál, kde se prodává štrúdl, který peče „Mama Apfelstrudel.“ Její reakce byla neobvyklá: každý se musel nechat tam na západě zviditelnit a nic jsem nenacházel na textu urážlivé, ale paní Va. Byla jiného názoru: „Řekni panu J. že si nepřeji aby mě rozdával po ulicích Frankfurtu, že se dobrá práce prodává sama od sebe!“ Jednoduše připadalo mi to jako nějaký komunistický blábol. Tady v Německu se do reklamy muselo investovat. Ale říkejte to staré ženský. Pak paní Va. odjela do Prahy a pečení štrúdlu se ujala paní, asi čtyřicátnice, která se přihlásila s manželem o práci. Byli také z Prahy. Paní se povedl štrúdl tak fantastický, že to paní Va. postavilo do stínu. Ještě štěstí, že tam již nebyla. Byl pěkný vyběhlý a nechal se dobře krájet. I pan J. se přišel od rovnání kalhotek v butyce podívat. První prodaný štrúdl vyvolal zmatek. Paní totiž zaměnila sůl s cukrem a štrúdl byl nepoužitelný. Manžel oné pekařky slano-strašné pochoutky se hlásil o práci v jako číšník, jsa v Praze provozní nějaké důležité restaurace. Pan J. s tím měl problémy, protože muž měl velké břicho, takové opravdu obrovské, vždy do kuchyně vešlo jeho břicho a pak teprve on. „Toho přece nemohu zaměstnat“, stěžoval si mi a já nemohl poradit. Jisté je, že dnes by to bylo diskriminování ale tenkrát byl svět ještě v počátcích. Co těchto věcí týká.