KONTAKT ⧭Galerie Fantazie ⧭UNESENI ⧭Kdo má dnes svátek? ⧭Vzpomínka po eseti letech-Anička ⧭ Deníček také na Facebook ⧭Seznampísní ⧭MUZIKA ⧭Nalaď si kytaru ⧭Seznam léků a jejich účinků ⧭SEZNAM LETLET ⧭Pohádky,Romány,Povídky ⧭šáteček ⧭všechna videa IT WAS MY LIVE
►Počítat čas, celý život v jedné povídce
Slunce za černými vlnami lesů
dlouho váhalo, zda se toho dne má vůbec ukázat, přeci pak natrhlo obzor a
jakoby zraněno tou námahou, polilo krví ranní kraj. Ptáci v korunách stromů již
vzrušeně štěbetali a tóny tohoto koncertu se šířily pod klenbou lesu, jakoby
byly zajaty v chrámové lodi a mísily se s křišťálem peřejí malé říčky, jež se
do lína hrdých stromů zatoulala z kraje.
Odnepaměti řeka
opouštěla město východním směrem. Linula se loukou na níž dnes byly halmy
travin oroseny tisíci brilianty ranních krůpějí, minula pole po levém a stráň
na pravém břehu, plnou jabloní, které jsa v květu budila dojem zástupu družiček
s košíčky plné růží, a pak se ztrácela v tichém ponurném lese, snad netuše, zda spatří zase volný kraj.
Obloha byla toho
dne jasně modrá se šmouhy lehkých obláčků, v nichž se pozvolna počala odrážet
sluneční krev, jež rozlita tu byla v lukách.
Přestože byla
krajina plna očekávání každodenního ranního zázraku, bylo jeviště věčného
divadla tiché, tlumené hlasy aktérů ostražité, hlediště však plné očekávání a vzrušeného šumu.
Zvednutí taktovky,
lístek květu, jež padne do mechu, či veverka, co svým skokem rozhoupe větev
stromu, takový povel čekal den že rozezvučí
jitřní symfonii.
Dnes touto
taktovkou bylo skřípnutí starých rámů okna domku u řeky, který mladík s vervou
otevřel dokořán. Byl to okamžik, kdy jediný paprsek, jež jako světlomet
prohledával svět, zvědav, zda je již čas, pak pomohl slunci vyhoupnout se nad horizont.
Domek u řeky byl
poslední v řadě ulice městečka, jež se krčilo, jak hříbek u staletého stromu k
lesní stráni, která byla nástupem tmavozelených vln hlubokých lesů, co tu
zasáhly do plochého kraje a kouzlem odstínů libovaly
očím pocestných.
Muž, jež silou a
netaktností, jež patřilo k mládí, protrhl pergament nového dne, byl do půli
těla nahý. Protáhl se a dlouhým zívnutím pozdravil den. Nejevil zájem o kouzlo
jež leželo před oknem. Počal se věnovat v nevelké a strohé koupelničce ranní
hygieně.
Myšlenky jakoby psaly v jeho
hlavě další příběh krásného snu: dnes večer se sejdou a snad konečně pozná
lásku. Tu pravou! Slíbili si, že dojdou dále než k mazlení a k letmých doteků
zakázaných míst. Dnes večer si svěří navzájem
všechna tajemství.
Zavadil pohledem o
své tělo: bylo vyzáblé. Hrudník nesl stopy puchýřků jež ho při procesu dospívání nepříjemně doprovázely.
Obrátil se s
pocitem odporu nad obrazem v zrcadle a oblékl se. Ten krásný sen, jež ho
doprovázel nocí a který rád snil i za dne, kdy byl zcela při smyslech, kdy
vnímal monotónní práce denních zvyků kdy přesto se mazlil s myšlenkou na to, co
bude, co pozná, zamlžil mu odraz starého zrcadla!
Mohu se jí takto
ukázat? Jí, která je jen hezká? Bez jediné vady, jediného pohledu, které by mohl vzbudit mou nevůli?
Ne!
Najednou si byl
mladík zcela jist, že k ničemu nedojde, že jeho láska, ne její láska zkorá,
když on splní přání, které si navzájem dali.
Když konečně přišel
večer, kterého se bál a na který se i těšil, jakoby ztratil hlavu, pojem času,
či dnů a roků. Něco tak úchvatného ještě nezažil. Byla tak krásná a milá, tak
hebká a voňavá. Najednou si v průvanu citů a něžných pohlazení uvědomil, že
líbá jeho prsa, za které se tolik styděl.
Když pak noc
přikryla svou temnomodrou duchnou jejich mladá těla, pozoroval v jejích očích
hvězdy. Třpytily se mnohem více než na nebi a on přestal počítat čas. Znovu a
znovu, pak již společně, vychutnávali to
mazlivé neznámo.
Když pak po
nepříjemném průvodci puberty, těch nečistých pórků, nebylo ani potuchy, snad si
toho ani nevšiml. To již byli manželé. Žena a muž.
Bylo tolik nových
dnů, radostných a i starostmi nasáklých hodin, svět se točil nehorázným kvapem,
zdálo se chvilkami, že mu vesmír nestačí. Narodily se jim děti a jejich
požadavky je ještě více sblížily. Nyní již věděli, že jejich láska je věčná,
nic je neoddělí, dýchali jeden za druhého.
Domek u řeky,
nedaleko hlubokého lesa, se červenal novou střechou a natřenými rámy oken,
bujel veselím, smíchem a pláčem, chvěl se ve všech pantech počtem spáčů, hřál,
když krajina ztratila barvy, jen bílá a černá vládla mrazem, chladil, když se
slunce loudalo letním horkem a nemělo se k
tomu, jít spát.
Časem však počal
domek tichnout a před vchodem se objevila lavička, na které sedávali. Okna
počala opět skřípat a barvy se loupaly a skoro nenápadně se mísily s podzimním
listím. Sedávali na lavičce a pozorovali, jak slunce vstává a chodí spát.
Viděli na autobus, který sem vozil lidi z města a stále řidčeji přijížděli
jejich vnoučata. I ta sladká batolátka, která jim darovaly děti, dospěla.
Dávno již lidé
znali ten důvěrný pohled jak tu sedávali. Pojednou se mu sevřel hrudník
strachem. Nečekaně vstala, ač slunce zrovna něžně hladilo jejich tváře a
odešla. Pak zaslechl její tiché sténání. Znal každé místo, kam si sáhla a snad
i převzal její bolesti, její strach byl i jeho strachem, mnohem však větším a nezkrotným.
Když usnula, odešel
do lesa. Stále častěji se mu vybavoval dávný den, kdy skřípnutím okna probudil
ono krásné ráno. Chtěl, aby se vrátilo, chtěl ještě jednou cítit onen strach z
nastávajícího večera. To byl krásný a dobrý strach. Byl to strach, jež mu
podlamoval kolena a zapříčiňoval chvění až do konečků prstů. Byl to strach
velebný, jak chrámová loď gotických kostelů a zároveň něžný, jako kýč baroka. Byl to strach z očekávání.
V lese, tam kde
říčka křišťálem peřejí dobarvovala zvuky háje býval sám. Bylo to místo, kde
sedával na obrovském balvanu porostlém mechem. Bylo to místo jeho děsu.
Strachu, který mu rval dech, jakoby mu onen balvan na kterém seděl, ležel na
prsou. Bál se jejích bolestí, bál se o ni. Přál si najít onen paprsek, tu
něžnou taktovku, co tenkrát probudila den,
najít mládí a sílu.
Nevěděl jak jí
pomoci. Cítil svou bezmoc a cítil sílu, kterou mu ona stále dávala. Věděl, že
ho bude do posledního dechu utěšovat. Skoro se bál té síly, kterou zakrývala
svůj strach, o kterém věděl, bál se své zbabělosti, bezmocnosti, nicotnosti a
bezvýznamnosti. Cítil se jako antilopa jejíž ladnou šíj zasáhly zuby lva. Jako,
jsa ve snu připoután na koleje, zíráš na v páře zahalený vlak, jež duní
rychlostí děsu a ty očekáváš osud.
Zaslechl kukačku a
v dáli ťukot datla. Na mýtině se mihla rodinka srnek. Překvapilo ho, jak ho
zahřál pohled na její mláďata. Domníval se, že tento cit už v sobě nemá. Že se
někde ztratil v hromadě jiných, již zapomenutých zážitků, kam již léta házel
to, či ono, přesvědčen, že to již nebude potřebovat.
Na potoce přistála
volavka a v mžiku ulovila rybu. Stříbrná rybka se třepala v jejím dlouhém
zobáku, než si ji pták nadhodil a spolkl. Pak zahlédl vetřelce a hrdě, s
mocnými pádly křídel odlétl.
Odlétnout, kdyby
tak mohl odlétnout, trhl rameny a zadíval se za letcem. Cítil průvan vzduchu
bílých křídel a lekl se své myšlenky. Věděl, že nikdy nebude moci odlétnout, i
kdyby se fysicky vzdálil na sto mil, zůstane tady, u své jediné lásky. Věděl,
kde se vzala beznaděj budoucnosti, věděl, že by měl být silný a již delší dobu
si uvědomoval, že to vše sám nezvládne. Ten těšivý pocit, když pozoroval
koloušky, ho pojednou přivedl na myšlenku: budou muset společně žít z minulosti. On i ona.
Prožít těch pár
okamžiků, co jim zbývají v minulosti….
Vzpomínáš si, jaks mi líbala má prsa, za které jsem se tolik styděl? Kvůli těm
puchýřkům? Něžně k němu zvedla zrak a krásně se usmála. Toho dne vydrželi na
lavičce až do noci. Pak, když se počaly v jejích očích odrážet hvězdy, které se
třpytily mnohem více než na nebi, ji políbil. Drželi se za ruce a přestali
počítat čas…..
►Kolosální
vzpomínky
pátek 27. listopadu
2020**mlhavo a již pod nulou
►To si schovej na památku!
Kolikrát za život jsem slyšel vyslovit tato slova. Dnes, když jsem se sám stal
vzpomínkou to tak často neslýchám. Naopak, několikrát za den se nachytám při tom,
že poslouchám vzpomínání jiných, abych na to moje mohl zapomenout. Teda, ne
zapomenout, to nejde, ale spíše přehlušit ty svoje vzpomínky. V tomhle věku
vzpomínání patří těm co odešli. Jsou to dobré vzpomínky, protože na ty špatné
přeci nebudu vzpomínat. A vůbec? Proč všichni odešli? Je to daň z toho, že
se nám splnilo přání dlouhého života. Jakoby
za trest, teď musíme vzpomínat.
Pak jsou ještě ty kolosální vzpomínky: třeba na Marco Polo. Ano, to je
ten co objevil hedvábnou cestu a přinesl různá tajemství z Číny. Nebo po té
Hedvábné cestě došel až do Číny? Objevil se tuhle hlas, že Marco Polo, kupec z Benátek
vůbec nebyl, neexistoval, protože ve svých vzpomínkách nezmínil Čínskou zeď. Pak
zase vzpomínky někoho jiného odhalily, že čínská zeď se počala stavit o tři sta
let později. Takže ji vůbec nemohl vidět, i když místy kde stojí procházel. Také
mám takovou podobnou zeď na kterou si myslívám. Most Inteligence. To je ten nejzbytečnější
most co znám. Chodíval jsem přes něj z Braníku na Strakonickou dálnici co
mne zavezla do Voznic, kde jsme jednou celá rodina stanovali. Každý den jsme
dojížděli stopem do práce a já si cenil služby této monumentální vzpomínky. Bylo
to krásné léto a když vidím tu šťastnou rodinu na zahradě nad rybníkem,
vzpomínám prakticky jen na mrtvé. Akorát mladší bratr, švagrová a já bychom se tam mohli ještě setkat. Neustále
vidím kotlík nad ohněm visící, jak se ve vodě vaří houskový knedlík.
Vlaky po mostě Inteligence nejezdily a stále ještě jezdí málo. Přesto koleje,
co vedou přes Krč, Spořilov, Nusle, přeťaly otcův pozemek v Záběhlicích přesně
vejpůl, a protože v rodném domě dostal byt komunistický blázen, který byl
za blázna uznán komunistickým úředníkem a měl na to papíry, nebyl dům stojící
na pozemku dráhy dodnes zbourán a slouží k obživě jednomu synovci. Koleje ale
přes to rezavějí, nikdo tuto pražskou jižní objížďku vlaků nepotřebuje. Takže celá ta hrůzná stavba
co se stavěla na nic. V potu tváří se tu dřela tehdejší inteligence, která tu dřela za trest.. za trest??
Za co? Za to že byli vystudovaní a mohli by kecat chytrá slova dělníkům, kteří
se rozhodli vládnout…
►Vypouští se rybník
úterý 24. listopadu
2020**deštivo a oblačno
►Máme tu na Lhotě malý rybník, vlastně je to umělá vodní nádrž. Hasiči
v ní čerpají vodu do svých hasičských povozů. Celé léto slouží zvaným i
nezvaným rybářům a není úlovkem nikterak proslulá. Děti si zde hrají, milenci
randí, sem tam nějaká ryba tu je a v zimě se rybník promění
v kluziště. No a teď se v pátek vylovil, vypustil a vyčistil. Bylo
kolem toho plno radosti a smíchu a povykování a celkového vesnického veselí.
Teď jen aby se brzo naplnil a opět sloužil. Na Silvestra zase bude jako
odpalovací rampa na ohňostroj…