K ONTAKT ⧭Galerie Fantazie ⧭⧭KdoVzpomínka po Deseti letech-Anička ⧭ Deníček také na Facebook ⧭Seznam písní ⧭MUZIKA ⧭Nalaď si kytaru ⧭Seznam léků a jejich účinků ⧭Pohádky,Romány,Povídky IbabiččinaT WAS MY LIVE ⧭ i ➽➽Deníček seznam let a měsíců ➽ příběhy z e
Trump se chystá přijmout od Kataru
darem luxusní Boeing 747 ...
12.5.2025· Trump si
katarský 747-8 prohlédl letos v únoru, když parkoval na mezinárodním letišti
Palm Beach na Floridě nedaleko jeho letoviska Mar-a-Lago. Bílý dům tehdy uvedl,
že prezident tak učinil, aby se dozvěděl, jak budou modernizovaná letadla Air
Force One vypadat.
1. · Letadlo,
které některá média nazývají „palácem na nebi“, by bylo jedním z nejcennějších darů, jaké kdy americká
vláda obdržela. Darování letounu v hodnotě přibližně 400 milionů dolarů (zhruba
8,9 miliardy korun) má být oznámeno při Trumpově návštěvě Kataru, která
proběhne tento týden.
· Letadlo, které dorazilo po Trumpově návratu z turné po Perském zálivu, bylo podle něj přijato „v souladu se všemi federálními pravidly a předpisy“. Letadlo od Kataru patří mezi největší zahraniční dary, jaké kdy vláda USA obdržela.
Někteří odborníci ale upozornili že
Prezident USA
Donald Trump čelí kritice kvůli plánu, podle něhož by měl americký
stát bezplatně získat luxusní letoun Boeing 747-8 od katarské královské rodiny.
Administrativa Donalda Trumpa má přijmout od
katarské královské rodiny jako dar luxusní letoun Boeing 747-8. Ten by měl
být upraven tak, aby mohl soužit jako prezidentský speciál Air Force One.
Letadlo, které některá média nazývají „palácem na nebi“, by bylo jedním
z nejcennějších darů, jaké kdy americká vláda obdržela.
Darování letounu v hodnotě přibližně
400 milionů dolarů (zhruba 8,9 miliardy korun) má být oznámeno při
Trumpově návštěvě Kataru, která proběhne tento týden. Mluvčí katarské vlády Alí
Ansárí deníku The New York
Times řekl, že „možný převod letounu pro dočasné užívání jako Air Force One se
v současné době zvažuje“, ale že „rozhodnutí zatím nepadlo“.
Trumpův nový prezidentský speciál měla původně
vyrobit společnost Boeing. Během svého prvního volebního období si Trump
objednal dva nové prezidentské letouny, které měly nahradit stárnoucí speciály,
připomněl The Wall Street Journal.
Zdroj: Internet
1.
Sobota 15. 5. 2025 je zima
jak dlouho trvá život na netu?
nedávno jsem si zapnul počítač a zjistil jsem že, jsem
dostal doporučení od obchodního domu quelle. Vlastně jsem to nebyl já ale
Anička. Ten obchodní dům quelle je v domnění, že Anička ještě žije
ačkoliv už je 16. let po smrti.
V současné době čtu knihu trošku posazenou do doby budoucí, ve které se
vypráví, že ajťákově přítelkyni zemřela babička a ona pro ní neustále silně
truchlila. Proto jí tu babičku udělal
elektronickou. Podmínkou byla bohatá elektronická minulost na síti. Program si
pak z dat a fotek které měl k dispozici sepsal software, pomocí které pozůstalí mohli
s mrtvým příbuzným normálně a velice
věrohodně rozmlouvat. Jedna podmínka byla, že žijící příbuzný nesměl
prozradit že elektronická osoba ve skutečnosti zemřela. S touto skutečností
se program nemohl smířit. Samozřejmě je možný že taková věc se nikdy nestane
skutečností ale člověk nikdy neví. Jisté je že v současné době zůstávají
na síti všechny osoby všechny kdysi vložené data soubory a je nepředstavitelné
že by to- tak zůstalo v příštích letech. Je to docela ohromující
skutečnost a určitě si tím nebudu lámat hlavu. Na to jsou jiní.
Pondělí 15.5.2025 zima a déšt
FELLOUWS TRAVERLERS spolucestující
Někdy se člověku
stane že zažije příhodu, která se v jeho životě odehrála dvakrát. Když jsem roku 1968
ztroskotal v Německu bojoval více jak rok než jsem mohl opustit mlhu
negramotnosti. Neovládal jsem němčinu vůbec a tvrdý na jazyky jsem byl k tomu,
ale
z hloubky negramotné mlhy
vyplouvaly na povrch drobky o které jsem se nechtěl a nemusel starat a které mě
došly až teď když jsem narazil na fallout traveller. Tenkrát po 68 roce jsem
měl mnohem víc starostí ale ty byly zcela jiné. Kde se vyspat kde vydělat
peníze a čeho se najíst. Přes mou
úzkostlivou představu, že by mělo být vše jiné, musím si teď na konci života
uvědomit že bylo všechno tak akorát. Tenkrát, ještě než jsem byl obdarován
televizí, kterou dobročinný pojišťovák jednoho dne přinesl se slovy abyste se
naučili němčinu. Do té doby jsem žil život bez politiky a kupodivu mě ani
nechyběla. Celá ta fáma přicházela z Ameriky. Já odchovanec komunistického
režimu Československa, jsem jaksi nemohl pochopit že se v Americe
dělají honby na komunisty. Zdálo se mi
to jako hrozně bláznivý nesmysl, Amerika spojené státy americké mohly obávat
komunismu nepředstavitelný ale právě tím
seriálem follows travelex mě různé věci došly. Honbou na komunisty se Amerika
bála komunismu, celé to štvaní, ponoukání k udavačství, samotná socha
svobody k tomu, bylo příliš absurdní. K tomu všemu se do toho
přemítal boj o práva homosexuálů. Často
se zatýkalo pro sympatii s komunisty i s homosexuály. Věděl jsem že ve Frankfurtu v parku se
večer schází prodejní mužský a policie
tam dělá často zátah ale více než že je odvedli do vězení sepsali protokol, za
tím nebylo. Žádná vláda tohoto světa nedokáže vládnout beze strachu, který si
na obyvatelstvo velmi často vymýšlí. K této hučící symfonii času, která se vychloubala
svými tóny nad Evropou i Amerikou, svět co se vzpamatovával z druhé světové války se
pomalu přidával zvuk třetí jehož akord nesl čtyři tony: AIDS. Pod taktovkou
součastného dění je mi jasné že tu hraje jeden pro druhého divadlo a ten co
zrovna není na scéně vymýšlí co bude dál, jakou lumpárnou se zviditelní. Je ni
jasné, že je to jízda na plný plyn a jednou budou skřípat brzdy. Velmi se
nabízí nedávno proběhlá pandemie.
Takový malý příběh
Jednoho dne požádala učitelka své žáky, aby napsali jména ostatních kamarádů ve třídě na list papíru. Zároveň požádala, aby u každého jména ponechali trochu místa. Pak řekla žákům, aby si
promysleli co se dá u každého jména, spolužáka napsat něco milého, něco, se mu na něm, na ní líbí. Trvalo to celou hodinu, než byli žáci s touto podivnou úlohou hotovi. Než opustili třídu, nechali na stole učitelky své úlohy. O víkendu napsala učitelka jména žáků, na každý list jedno. Pak připsala všechny milé posudky, které žáci o svých kamarádech napsali. V pondělí tyto listy rozdala žákům. Po krátké chvilce se všichni usmívali. „Opravdu?“ bylo slyšet jak se šeptem žáci divili. „Já jsem nevěděl, že jsem někomu důležitý“, bylo slyšet odjinud, „nevěděl jsem, že pro někoho něco znamenám.
Pak se již o těchto listech nikdo nebavil. Učitelka nevěděla, zda si žáci mezi sebou o této úloze povídají, nebo zda se svěřili doma rodičům. To nebylo důležité. Tato úloha splnila své poslání: žáci byli spokojeni sami se sebou a i mezi sebou. Několik let později zemřel jeden z žáků při úrazu. Učitelka přišla také na pohřeb. Kostel byl přeplněn mnoha lidmi, učiteli a spolužáky. Jeden po druhém z těch kdo měli mrtvého, mladého muže rádi, nebo ho znali, přistoupili k rakvi, aby podali zesnulému poslední poctu. Učitelka přišla k rakvi jako poslední a dlouho se modlila. Jak tam tak stála, říká jeden z těch, co nesli rakev: „Nebyla jste Markova učitelka na matiku?“ pokývla hlavou: „Ano.“ „Marek o vás často a hezky mluvil!“Po pohřbu se většina Markových spolužáků zdrželo, povídali si. Markovi rodiče byli obzvláště vytrvalí a chtěli s učitelkou mluvit. „My bychom vám chtěli něco ukázat,“ řekl Markův otec. Z peněženky vyndal starý mnohokrát rozložený a zase složený kus papíru. Učitelka věděla, aniž by se podívala, že to byl jeden z těch listů, na kterém byly zapsány ty milé věci, které Markovi kamarádi o něm napsali.„Chtěli bychom vám poděkovat, že jste tenkrát udělala takovou dobrou věc,“ řekla matka zesnulého. „Jak jistě vidíte, bylo to pro Marka velmi důležité. Stále měl ten list u sebe!“Tu se všichni žáci sestoupili kolem bývalé učitelky. Charlie se trochu usmál a řekl: „Já mám také můj seznam. Mám ho stále v hořejší zásuvce mého psacího stolu!“ Manželka Honzy řekla. „Honza mě poprosil, abych list přilepila do našeho svatebního alba!“ „Já mám ten list také, mám ho v mém deníčku,“ řekla Monika. Pak sáhla Irena do svého kapesního kalendáře a vyndala ošumělý list papíru. „Já ho nosím stále u sebe!“ a pak mínila: „Já si myslím, že jsme si ty listy schovali všichni!“Učitelka byla tak dojatá, že si musela sednout a plakala. Plakala pro Marka a pro své žáky, kteří již nikdy nebudou s kamarádem moci zajít na pivo, promluvit s ním.
Ve spolužití s našimi bližními,
příbuznými a známými, které máme rádi, o které si děláme starost, často
zapomene, že každý život jednoho dne skončí a my nevíme kdy. Proto bychom jim
měli včas říci o naší lásce, dříve, než bude pozdě. Nech vědět ty, které máš
rád o které se strachuješ, že tu pro ně jsi. Mysli vždy na to, že co zaseješ,
to také sklidíš. Co do života druhých přineseš, to se vrátí do života tvého.
Zdroj: Internet
*čti dále***deníček
Estráda v čekárně pondělí 12.5.2025 krásné počasí
Byl jsem dnes u
doktora. Takové srandy jsem již dlouho nezažil. Vplul jsem do čekárny lékaře tím
čtyřkolýmchodítkem. Chodítko mám nové hliníkové, však se pokladna plácla přes kapsu a tím pádem jsem vzbudil pozornost v prázdné čekárně. Bylo deset pryč a pan doktor ordinoval až od jedenácti. Jak jsem si seděl a přemýšlel. Najednou se rozlítly dveře a taková sportovní babička o dvou holích vplula a hned se hnala k přístroji do kterého se musí strčit karta a sestra v ordinaci vidí kdo přišel kdo čeká, docela príma vynález. Ano mít kabelku dvě hole a ještě kartičku od pokladny a všechno dohromady skoro vnímat aby to dávalo nějaký smysl není tak jednoduché, obzvlášť když už je někomu osmdesát. No nakonec to dopadlo tak že karta zmizela v přístroji a hole se válely na zemi. Než jsem se stačil vzpamatovat, majitelka holí seděla a neustále zápasila, nikomu nebylo jasné co vlastně ona od těch holí očekávala, nakonec je položila sousedovi na sedadlo a rozhlížela se. On se totiž soused jež vypadal jakoby zrovna vylezl z koncentrátu chtěl rozhlédnout po již plné čekárně. Kdo je poslední, ptal se do stovky problémků řešícího publika. Oni to sestry již vědí, řekla důležitě sportovní babička. Jak to vědí, když já ji ještě neviděl, nedal se hubený muž a uhýbal z cesty obrovskému chlapovi, jež se oháněl vyleštěnýma Francouzskými holemi. Sestra vás má již na monitoru. Já na žádném monitoru nejsem, nedal se muž. Mezitím si chlap hora opřel hole o stěnu s hledal kartu. Hole se počaly pomalu sunout k zemi, tak jak tomu chtěla zemská přitažlivost, až s velkým kraválem skončily na podlaze. Byla to rána že i polekaný doktor, vyběhl z ordinace a chvíli pozoroval partu důchodců, jež se všichni narodili v Praze u Apolináře, ale před osmdesáti lety. Mávl tedy rukou a s úsměvem zmizel v ordinaci. No málem napadaly ty vaše hole na mé chodítko, je nové, hliníkové, odvážil jsem se podotknout a on se nechal slyšet: mohl jste je chytit, vašnosto. A co by je chytal, má pěkný chodítko, to je ze západního Německa, já tam mám sestru, taky má takové. To není.. chtěl jsem ji říci že je z obchodu pro invalidy na Zbraslavi, ale rychle jsem si uvědomil, že se na vlně sympatie sestry ze západního Německa dostanu do obdivu a taky mezi námi, to moje chodítko si to zasloužilo. Tím končí příběh nového chodítka
10.5.2025 sobota slunečný den z mrazivým vánkem
Naše Evina z hospody si vyrazila s kamrádka,ma jízdu po Rakousku. ve středu tu již zase bude a tak se těšíme jak nám bude vyprávět
360ka První máj od Irenky z výletu
Lež, lítost, pokrytectví nebo
co? Málokdy si uvědomíme jak nás některé orgány našeho těla obelhávají. Každý o tom víme aniž by jsme to vnímali,
aniž by bylo nutné to řešit. Jednu příhodu jsem zažil coby dítě. Bydleli jsme tenkrát v Praze a do vesnice u Prahy jsme skoro každý večer jezdili rozsvěcovat světla aby si lidi, závistiví sousedé, mysleli, že tam bydlíme. Kdybych tady teďko chtěl vyvolat jakousi soutěž kdo to asi ví. proč jsme tam jezdili těžko by to někdo vyhrál. Komunistická strana tenkrát již ovládala celou naši vlast a podobná řešení jako že není kde bydlet, vyřešili soudruzi tím způsobem, že do domku kterých někteří vlastníci málo využívali buď nasadili podnájemníka a nebo ho celý donucením pronajali nejhorším případě dokázali takovou nemovitost znárodnit. Jezdili jsme teda v zimě několikrát v týdnu já a táta autem do Čisovic, tady otec proběhl všechny místnosti všude rozsvítil světla ještě dělal nějakej kravál a pak jsme jeli domů ale ještě předtím jsme obcházeli dům a otec se díval do kuchyně okny. Já jsem spatřil že někdo tiše přišel protože ve výši člověka svítily dvě oči. Trvalo to dlouho než jsem se s touto příhodou někomu svěřil a měl jsem štěstí že mi ten komu jsem se svěřil řekl že lidské oči ve tmě nesvítí jako zvířecí. Přesto jsem do dneška na pochybách, protože žádné zvíře nemůže být tak vysoké aby ty oči svítily ve výšce lidského těla. Teď se nám naskytne otázka, kdo mě oklamal: oči nebo mozek? No ne že bych se tím trápil. Tuhlety příběhy po dobu života přicházely často. Na lesní cestě, kolem jsem vždy spatřil srnu, jak se na mne kouká a zřejmě se chce vydat přes cestu do lesa. Když jsem dorazil až k té nejasné věci, zjistil jsem že to je ulomená větev která tak šikovně spadla a držená stromem, že to z dálky vypadalo jako něco co sem nepatří ale co tady přes to je! Oči to viděly a posílaly zprávu mozku, mozek nebyl spokojený ale v tom okamžiku byl nucen pravděpodobně také ve zmatku vyslat zprávu a to byla, ta, že u cesty stojí srna a čeká až bude moct přeběhnout na druhou stranu do lesa. Celé léto jsem tu větev schválně nechal. Chtěl jsem zjistit jak dlouho bude dostávat mozek špatnou informaci. Ta informace zněla: před námi je větev co vypadá jako srnka. Jak ta větev dopadla už nevím nejezdím tam...
PATEK 2.5.2025 Blíží se ochlazení prozatím je
jaroooooo
Je to až k nevíře. Vypnul jsem topení, ale jak to říkala
moje babička: až ti bude na světě nejlépe, budeš muset jít. Ona mě tenkrát napomínala že jsem kouřil, ale dovedete si představit že bych nekouřil. To bylo velice důležité. Tenkrát, když jsme chtěli naštvat číšníka v hospodě, zapalovali jsme si Ameriky dnes by se číšník nenaštval, kouří se tu jen Ameriky. Takže aby jste si nezvykli, studená fronta již jede. Máme za sebou také první máj, na nucenou účast do průvodu si vzpomenou jen soukmenovci, chci říci stařenky a starci, mládež když si před němi vzpomeneme nasadí poplašený výraz a nechtějí si o tom povídat. Ale co si s něma povídat, ty jejich počítače.***
Teď něco politiky:
ve Zvikovu postavili velkou novou továrnu na výrobu elektrických aut. Protože objednávky
se nehrnou, rozhodli se v ředitelství, že v polovině se budou vyrábět
el.auta a v té druhé se budou rozebírat ty staré spalovací…