Příspěvky

PROSINEC 2018

Arno Vale



➤Přijel Robert a Karina
neděle 30. prosince 2018**pod mraky a zima


➤Včera večer z ničehož nic přijela Karina s Robertem a Standa s Jakubem. Bylo to doslova přepadení a ještě že jsme měli od Vánoc bramborový salát, který si Karina moc pochvalovala. Oni totiž dělají ve Španělsku zrovna takový jako my Češi ale přidávají tam tuňáka. A jelikož jak víme nemá tuňák žádnou vysloveně rybí chuť, je to nečekaně dobrá kombinace. Sám jsem ho měl v Party Service v cenovém lístku. Aha, to jsem zapomněl: oni žijí ve Španělsku v Malaga odkud přiletěli letadlem. Byl to hezký večer, hlavně bylo moc řečí a vzpomínání.




➤Veřejné zapomínání
sobota 29. prosince 2018**vítr a chvilkami šněží

➤Včera jsme hospodě zažili zvláštní fenomén. Pokud jsme si každý pro sebe mysleli, že  je to tajemství každého z nás, pak jsme dočkali pravého opaku. A o co šlo? Počal s tím Zdeněk a jednalo se o film, který naň velmi zapůsobil a který zhlédl někdy kolem šesté hodiny tentýž den. Jenže si nemohl vzpomenout jak se film jmenoval, jak se jmenoval slavný herec jedné z hlavních rolí a dále pak, v té době, kdy se film točil, dnes již věhlasný, herec začátečník, jehož jméno si také nepamatoval . Dávali jsme otázky a byli vždy vehementně odpáleni. Zdeněk si nepamatoval kdo ve filmu hrál, zato si velice dobře pamatoval kdo v něm nehrál. Dohady kolem našeho stolu byly stále hlasitější, avšak skutečnost, že jsme na tom všichni stejně nás rozjařila.
Jednalo se o film rande s Joe Black originál titul Meet Joe Black, ve kterém hrál Anthony Hopkins a mladičký Brad Pitt. Kdyby mě nenapadlo googlovat, asi bychom to vše nevěděli ještě dnes. Lépe řečeno: zítra to již zase zapomeneme. Míla z toho byl tak vyšinutý, že počal pochodovat po hospodě bez holí a překonal na chvíli toho Morbus  Parkinsona. Z ulehčením jsme pochopili, že i při takovém, společenském nedostatku , se dokážeme srdečně zasmát.

Hasiči mají něco v plánu a při tom sněží


 

10. celosvětový trampský potlach v Texasu USA díl 1. a 2.
10. celosvětový trampský potlach v Texasu USA díl 3.-5.
Vybraný sestřich
➤10.celosvětový trampský potlach
US, Texas, Fort Adamson
Hanka Hosnedlová

    ➤Celá řada jubileí byla spojená s 10.celosvětovým trampským potlachem, konaným 10.-11.listopadu v americkém Dallasu na Fort Adamsonu, ranči kamarádů Faráře a Fífy. Kromě stého výročí vzniku republiky to bylo především sto let českého a slovenského trampingu, půl století emigrantského trampování, čtyřicet roků od od uskutečnění prvního emigrantského potlachu v zámoří a kulatá je rovněž i desítka v záhlaví letošního světového potlachového setkání. Jeho trampskou ryzost chtěl hlavní pořadatel Farář podpořit i rozesíláním osobně adresovaných zvadel.
     Vzhledem k číslům citovaným v úvodu je jasné, že většina přítomných patřila k oněm dříve narozeným, k pamětníkům začátku této nevšední trampské tradice v dobách, kdy byly ještě české hranice pro běžného trampa neprůchodné. Nejeden z nich sice už sedí u ohníčku na nebeském kempu, mnohým zabránily v účasti zdravotní problémy, nicméně se na  potlachovišti sešla spousta lidí s bílou hlavou a zeleným erbem ve štítě. Možná svým způsobem zapůsobila i ultimativnost slůvka „poslední“, které se s desátým světovým potlachem pojilo.
      Pro konání potlachového večera byl vybrán termín mimo „fire season“, obdobně jako před dvanácti roky při konání světového potlachu s číslem sedm právě na tomto místě. Na rozdíl od vzpomínaného setkání však tentokrát počasí trampům nepřálo. Lijáky, bouřky a zima byly hlavními faktory, ovlivňujícími už řadu dnů před konáním potlachu. Podle tamějšího televizního vysílání nebyly od dob, kdy se začalo sledovat a evidovat počasí, takové srážky a chlad v této části Texasu zatím zaznamenány. Rekord poněkud nežádoucí. Záplavy, některé louky kolem Dallasu pod vodou, noční teploty i pod nulou. Přijeli jsme čtyři dny před potlachovým večerem a potlachoviště díky dešťům a množství přijíždějících vozů vypadalo jako tankodrom.
     Možná některé ortodoxní trampy budou ta auta a kempry iritovat, ale na místo konání se opravdu nedalo dostat jinak. Autobusové spojení do těchto končin neexistuje a autobus nejezdí ani do nejbližšího městečka Gilmer, vzdáleného pěkných pár kilometrů. Nezbývá tedy nic jiného než doprava po vlastní ose. Tolerované jsou i takzvané „bydlíky“, vždyť cesta třeba z Kanady nebo severu Států trvala některým nejen pár dnů, ale i pár týdnů.
     Přijela jsem s kamarádkou Zdenkou, se kterou jsme předtím absolvovaly bezvadný třítýdenní vandr po prosluněném horkém Yucatánu, na kemp v autě se dvěma dalšími kamarády z Německa. Už čtyři dny před potlachovým ohněm nás přivítalo poměrně početné městečko stanů a karavanů, které se každou hodinou rozrůstalo. Prostor na ranči byl rozdělený do řady sekcí a téměř celodenně udržované dílčí ohníčky nesloužily tentokrát jen k přípravě jídla a večerní zpěvavé atmosféře, ale i jako žádoucí přísun živého tepla. Hudební nebo diskusní hloučky okolo nich často zahnal do stanů a kemprů déšť, ale byli i nadšenci, kteří pokračovali v produkci pod nepromokavou plachtou. Abych se mohla pohybovat mezi jednotlivými kempíky, musela jsem si v Gilmeru zakoupit holínky, bohužel barevně puntíkované. Botasky bych tam utopila a opánky z Yucatánu putovaly do kontejneru rovnou. 
     S obavami byl očekáván den D, kdy měl vzplanout velký potlachový oheň. Všechno bylo perfektně a do detailu připravené – až na počasí. Ale trampský bůh Pajda své zelené svěřence neopustil ani tentokrát a vyboxoval pro ně den a večer, kdy ani nekáplo, a dokonce pak i sluníčko pro nedělní dopoledne a část odpoledne. Příliš tepla sice v sobotním večeru nebylo, dokonce ani od planoucí obrovské hranice, do níž bylo nepřetržitě systematicky přikládáno. Ale zásadní byla hlavně skutečnost, že nepršelo!
     Obloha bez deště byla ovšem důležitá i pro odpolední skupinové foto. I když se nedostavili úplně všichni, stejně bude fotografie muset být zřejmě panoramatická, aby tam byli všichni - i když jako špendlíkové hlavičky. Větší šanci na detaily má natáčené video. U totemu, u vyvěšených osadních vlajek či u týpí se pak fotografovaly i menší skupinky nebo jednotlivci.
     Vzhledem k tomu, že se brzy stmívá, byl oheň zapálen už v půl šesté a to čtveřicí mužů, zastupujících účastníky z celého světa. Pochodeň nesl obětavý a skromný Jerryk (Kanada, Calgary), Gody (Austrálie), Bogan (Švýcarsko) a Prcek (Česko). Když pak k nebi vyšlehly zářivé plameny doprovázené rojem jisker, rozezněla se trampská hymna, během níž byla vztyčována vlajka s nápisem Trampi sobě. Tato pocta patřila pro změnu naopak výhradně ženám: mně a Lídě (Paběrky, Česko). Vlajku ke stožáru slavnostně přinášely Jířa (Kanada), Darinka (Austrálie) a Petra (Švýcarsko). Popis těchto faktů je stručný, bez velkých slov a emocí, ale musím  se upřímně přiznat, že se mi v tu chvíli dojetím a také neopakovatelností okamžiku doslova svíralo hrdlo. Dovedete si představit okolo šesti stovek drsných chlapů a jejich ženských protějšků z celého světa, kteří pokorně stojí s odhalenými hlavami pod hvězdami okolo hořící hranice a zpívají slova tisíckrát obehrané Vlajky? Ale zároveň se neodvratně vtírá i pocit, který se v řadě případů nepochybně naplní, že mnohé z nich vidíte už naposledy. K nezapomenutelným dojmům z potlachu patří mimo jiné i tanec skutečného indiána ve slavnostním kostýmu a válečném nalíčení.   
      Po oficiálním zahájení potlachu Farářem, který byl v průběhu dnů doopravdy na roztrhání, se neplánovaně dostalo originálního poděkování i jemu. Jířa a Šolim (Kanada) totiž tajně připravili malé překvapení v podobě dekretu k udělení doživotního titulu maršála trampského světa, který vyrobil a po kamarádech poslal šikovný, neúnavný Windy Bill (Česko). Dekret byl podepsaný snad všemi přítomnými – v každém případě se o to jak Jířa, tak Šolim během sobotních předpotlachových hodin pokusili. A doplňkem k tomuto nečekanému uznání byla i speciální šerifská hvězda.
     Vzápětí se mi podle připraveného programu dostalo té cti a krátkého časového prostoru k přednesení veršů věnovaných závěrečnému světovému potlachu. Bylo těžké rozhodování, jakou báseň vybrat, ale snad jsem zvolila dobře, protože o text přednesené Trampské modlitby mne pak následně žádala řada kamarádů a kamarádek.   
     Ani dojatý Farář však nezůstal s dary pozadu a snažil se odměnit plackou či jiným trampským artefaktem ty, kteří se na přípravě potlachu nějakým způsobem podíleli. A nebylo jich málo. Docela mi vzalo dech, když mi byl na pódiu předán krásně vázaný, tlustý cancák. Myslím, že už ho do smrti nestačím popsat. Časově poměrně náročné bylo následné předávání pamětních placek s pronášenými pozdravy, po čemž se rozběhly netrpělivě očekávané soutěže.
     Hudební vystoupení byla z časových důvodů zredukována vždy na jednu písničku, jak u jednotlivců, dvojic, tak i u skupin. Přihlášených bylo totiž příliš mnoho – zhruba okolo půl stovky. Pravda je, že o to víc v tom případě záleželo na výběru zvolené skladby a že porota měla tím pádem  relativně malý materiálový prostor pro posuzování. Ale časově se to opravdu nedalo jinak zvládnout. Svou roli sehrál nepochybně i zvuk, který v polních podmínkách chvílemi zlobil, takže některé interprety trochu poškodil. Jiní se na pódiu objevili dokonce třikrát – v jednotlivcích, ve dvojkách a pak ještě v osadách. V každém případě byla sestava zvolených písní zajímavým mixem, v němž našla uplatnění jak stará trampská klasika, tak trampská současnost i vlastní tvorba. Sem tam se hudba prolnula i s recitací. Málo byly sice využity vícehlasy a nejednou se muzikantská uskupení dávala dohromady pár hodin před vystoupením. Hlavní ale byla chuť pobavit svou hrou a zpěvem ostatní. Když jsem později mluvila s těmi, kteří se na stupních vítězů neumístili, byli většinou nad věcí. Jak mi řekli třeba Poldy z Plzně s partnerkou Ivou, kteří byli pro některé z naslouchajících tajnými favority: „Pro nás bylo výhrou už to, že jsme si mohli zahrát na světovém potlachu A jsme za to vděční.“  
     Takže zpět ke statistice: soutěžících v jednotlivcích bylo 29, dua byla zastoupena 10 dvojicemi a osadních uskupení bylo 9. I porota byla sestavena v jakémsi mezinárodním duchu: tvořil ji Mex (Austrálie), Lap (Německo), Baron (US), Bogan (Švýcarsko), Pytel (Kanada) a jediná žena – Georgína (Česko).
     V jednotlivcích stanula na první příčce Vlaďka – Bouřka (Česko), vzhledem ke zdejšímu věkovému průměru poměrně mladá interpretka. Na druhém stupínku se umístil Hobo King Jeff (US) a třetí byla Radka (Česko), rovněž z kategorie těch mladších. Ve dvojicích zabodovali Tom a Světlana (Kanada), druhou pozici obsadili Saper s Lenkou (také Kanada) a třetí byli Borlíci z Mostu (Česko). Vítězem ve skupinách se stalo svižné muzikantské uskupení okolo vancouverského Fonyho (ani si netroufnu jednoznačně určit domicil, ale nejspíš převážně Kanada), druhá byla kapela Pozvolná smrt (Česko) a jako třetí sestava Dlouhý, Široký a Bystrozraký.
     Samostatnou kategorii tvořilo veselé vyprávění, v němž měla porota už snazší práci, protože zde se o její přízeň ucházeli pouze čtyři soutěžící. Takže zlatou si odnášel Baron (Česko, Kamarádi Staré řeky, kterému se tady říkalo Malý Baron), stříbrnou Mořic (Česko) a bronzovou Stáňa (Česko). 
     Po rozdání cen se pak hrálo nejen na potlachovišti, ale postupně i na řadě dalších míst podle výdrže muzikantů a odolnosti vůči plíživé vlhké zimě. Nicméně všichni jsme uléhali se spoustou dojmů a bez bubnování dešťových kapek na střechu.
      Nedělní dopoledne nás příjemně překvapilo slunečními paprsky, což byl ten nejlepší balzám na tělo i na duši. Na potlachovišti probíhaly v dopoledních hodinách, kdy už někteří pomalu balili a odjížděli, soutěže sportovní – v hodu nožem a v hodu sekerou. Bylo zajímavé pozorovat, jak se v této chlapské doméně prosazují i křehké ženy a dokonce tak, že nekompromisně převálcují mužské borce. V hodu nožem to dokázala Ája z Bratislavy (Slovensko), která se stala vítězkou. Druhé místo obsadil Johan a třetí Tom (Austrálie). V kategorii hod sekerou se sice usadil na prvním stupni vítězů Kabar (Česko), ale hned druhou příčku zabrala Víla (Austrálie) a třetí pak Sokol (Česko).
     Ovšem nejen tito jmenovaní odcházeli s hezkými cenami, dostalo se totiž na všechny účastníky potlachu, a to nejen v podobě perfektních camrátek a odznaků, ale přibyly k tomu i magnetky ve tvaru vlaječek, vyšívané nášivky se symbolem potlachu, samolepky. K dispozici byly i zpěvníky Sallyho Prkna: Táborák ještě nezhasíná, které dodala jeho dcera Ivana, zbylé vlaječky ze 7.světového potlachu a v mém báglu přibyla i řádka malých placek a jiných drobností – dárků od kamarádů z různých koutů světa. Velký zájem byl také o razítka 10.světového potlachu na trička. Bohužel na mém tričku příliš nevyznělo, zato to, které jsem si nechala dát do pasu, je perfektní.
     Ačkoliv se všude psalo, že tento celosvětový potlach je poslední, ostatně to byla i Farářova podmínka při převzetí pořadatelského kalumetu, objevily se už na potlachu první snahy nahradit tato tradiční setkání jinou přijatelnou formou. Dostala jsem letáček s předběžnou pozvánkou vancouverského Fonyho na Kanadské letokruhy, které by se měly konat v roce 2021. Nakonec ta mladší vlna má ještě páru, tak uvidíme, jestli to nebude start nové trampské tradice... 
      Dobrá nálada neopouštěla kempoviště ani odpoledne a v podvečer až do okamžiku, kdy se kolem osmé hodiny objevily první kapky deště. A ty houstly a houstly, až nás zahnaly pod střechu a doprovázené bouřkami, hřměním a blesky vytrvaly až do ranních hodin, kdy už řada stanů plavala nebo byla aspoň plná vody a cesty se proměnily v bahniště. Můj maličký stan, zapůjčený kamarády z Calgary včetně péřového spacáku (budiž jim za to nehynoucí dík), odolal totálnímu útoku vody, ale vlhkosti v oblečení a ve věcech jsem se stejně nevyhnula. Odhodlání většiny přítomných zůstat do úterka nebo středy se zlomilo a  narychlo se balilo. Promoklí a prokřehlí trampíci nakládali zcela mokré stany a spacáky, někteří se ani nezdržovali jejich balením, prostě nevděčný stan hodili rovnou do kontejneru. Těch, kteří zůstali na potlachovišti, aby pomohli s úklidem a likvidací pozůstatků, moc nebylo. Ale o to víc jim náleží velké poděkování a smeknutí klobouku.
       I když jsem se domů vrátila nastydlá a fyzicky pořádně rozhašená, musím na závěr říci – stálo to za to!

Publikováno v trampském časopise Puchejř, prosinec 2018


➤A je zase po všem
středa 26. prosince 2018**klidné počasí, slunce a pod marky


➤Ani se jeden neotočí a je po svátcích. Celá magická síla Vánoc se nachází v jejich příchodu. Celá jejich sváteční nálada se odehrává v naší mysli. Prostředí ve kterém všichni většinu času žijeme si slavnostně vyzdobíme, zapálíme svíčky a pustíme si vánoční koledy. Vánoce jsou svátkem klidu a míru a lásky k bližnímu. Vždy někoho v mysli vybereme a chceme mu prokázat pochopení, pro které po zbytek roku nemáme čas. V zákulisí vše přichystáme a aniž bychom tu vybranou osobu informovali, vstoupíme s čerstvě upečenou láskou na jeviště a tady se celá představa zřítí jako domino, jehož kostky byly tak uměle postaveny, že je potká s časovým odstupem to samé: padnou. Protože bývají citové hranice velmi bolestivé, většinou se provalí neštěstí osamělých srdcích právě v okamžiku, kdy je na vše dáváno co nejvíce důrazu.
Vánoce jsou ale také a hlavně svátky dědí, které se ještě dokáží radovat ze lží, které jim rok co rok přehráváme. Ježíšek nosí dárky, v době, kdy rodina sedí u stolu a hoduje; přiletí, otevře si okna v obýváku, a je celkem jedno, zda je ten vyzdobený pokoj v přízemí nebo v dvacátém patře,  Ježíškovi to nevadí. Ty důvěřivé oči podváděných dětí dělají dospělým velké potěšení asi v tom smyslu: já tomu věřil, když jsem byl dítě, ty musíš také.

Vánoce, posvátné svátky lží a nepravděpodobných slibů. Jejich pravý význam je již utopen v minulosti a místo vzniku je opředeno vyprávěním o bojích, válkách a surových činů. O nenávisti zapuzení, o bezpráví  a krutosti. Otázka víry a její odpověď se tu nenachází, protože církev, jež má v skromnosti o tomto příběhu vyprávět je prolhaná, zisku chtivá a nemravná. A tak si lidé, každý trochu jinak vzpomenou na Vánoce v takovém sebe trýzněném plačícím údolí, které se dá, někdy rychle a snadno a jindy zdlouhavě a urputně projít a pak nastává zase normální život. A pak se zase těšíme na Vánoce. V tomto smyslu vše nejlepší v povánoční době.. 





➤Nejhorší je za námi
sobota 22. prosince 2018**občas sluníčko, prší

➤Včerejší noc byla ta nejdelší v roce. Večer se přihnal teplý vítr ze západu, a počalo pršet. Ta trocha bílého poprašku co tu ležela zmizela.  Večer se konala v hospůdce slezina a tak se kamarádi opět sešli. A jak je to s tím denním světlem? No, jedno je jisté: dny se opět prodlužují. Sice se to nezdá, ale je to tak. Příroda se v nekonečném sledu stále chová tak jak má, i když jí to lidé dost zatěžují. Ale to jsou věci, které nemůžeme změnit. A tak se zase poddáme tomu kouzlu Vánoc, té vůni a chuti, přecpaným bříškům a i jiné kocovině. My staří se jen trochu usmějeme: přestože jsme rádi že ještě žijeme, mrzí nás, že tomu kouzlu již tolik nepodléháme. Náš svět se rozdělil na dvě půlky: těch živých a těch mrtvých.  S oběmi  strany musíme komunikovat a proto se občas zdáme takoví rozpačitý. Zdá se, že nám paměť již tolik neslouží, ale není to pravda. Pracuje teď pomaleji, než dříve. Někdy si slovo co se nám v rozmluvě ztratilo, vydupeme v bezesné noci. Pak jej najdeme, je  tu, cítíme se opět vítězi a když ho chceme s hrdostí ráno u snídaně oznámit, je zase fuč. Jo, jo, kdyby ta ztracená slova nebyla. Poznamenávat si je na papír je marné, ten seznam by byl nepřehledný. Takže nezbude nic jiného, než se tak akceptovat a popřát si tu k…. k čemu? Aha, k veselým Vánocům!




➤Alexandr Gerst k pozemšťanům


➤Drahá pravnoučata,

Přestože jste se ještě dávno nenarodila, promlouvám k vám z výšky 400 km nad naší rodnou planetou. Nejsem si jist, zda si někdy v budoucnu budete moci přečíst, poslechnout tato slova. Je velmi pravděpodobné, že do té doby my, lidé, tuto planetu zničíme….
Německý astronaut Alexander Gerst, promlouvá, při pobytu v kosmické lodi ISS, k lidem, žijící pod ním na modré planetě...



Velitel expedice 57 Alexander Gerst 25.11. 2018 400 Km nad povrchem Země v kosmické lodi ISS




➤Výňatek z článku paní Hanky Hosnedlové
o celosvětovém 10. trampském potlachu
 V USA, Texas, Fort Adamson


➤Vzhledem k tomu, že se brzy stmívá, byl oheň zapálen už v půl šesté a to čtveřicí mužů, zastupujících účastníky z celého světa. Pochodeň nesl obětavý a skromný Jerryk (Kanada, Calgary), Gody (Austrálie), Bogan (Švýcarsko) a Prcek (Česko). Když pak k nebi vyšlehly zářivé plameny doprovázené rojem jisker, rozezněla se trampská hymna, během níž byla vztyčována vlajka s nápisem Trampi sobě. Tato pocta patřila pro změnu naopak výhradně ženám: mně a Lídě (Paběrky, Česko). Vlajku ke stožáru slavnostně přinášely Jířa (Kanada), Darinka (Austrálie) a Petra (Švýcarsko). Popis těchto faktů je stručný, bez velkých slov a emocí, ale musím  se upřímně přiznat, že se mi v tu chvíli dojetím a také neopakovatelností okamžiku doslova svíralo hrdlo. Dovedete si představit okolo šesti stovek drsných chlapů a jejich ženských protějšků z celého světa, kteří pokorně stojí s odhalenými hlavami pod hvězdami okolo hořící hranice a zpívají slova tisíckrát obehrané Vlajky? Ale zároveň se neodvratně vtírá i pocit, který se v řadě případů nepochybně naplní, že mnohé z nich vidíte už naposledy. K nezapomenutelným dojmům z potlachu patří mimo jiné i tanec skutečného indiána ve slavnostním kostýmu a válečném nalíčení. 
  
     Po oficiálním zahájení potlachu Farářem, který byl v průběhu dnů doopravdy na roztrhání, se neplánovaně dostalo originálního poděkování i jemu. Jířa a Šolim (Kanada) totiž tajně připravili malé překvapení v podobě dekretu k udělení doživotního titulu maršála trampského světa, který vyrobil a po kamarádech poslal šikovný, neúnavný Windy Bill (Česko). Dekret byl podepsaný snad všemi přítomnými – v každém případě se o to jak Jířa, tak Šolim během sobotních předpotlachových hodin pokusili. A doplňkem k tomuto nečekanému uznání byla i speciální šerifská hvězda. 





Vánoční pozdrav



Dnes slaví naše Milena svůj den
sobota 15.12.2018** od tána sněží


➤Pozor karanténa.
14.12.2018
➤Vstup do „Domečku“ tedy do domova důchodců je zakázán. Byla  vyhlášená karanténa. Větší počet seniorů trpí průjmem a zvracením. Takže nenavštěvujte své příbuzné do odvolání ze strany vedení domova.
 

➤Pracovní pohovor Povídka
pátek 14. prosince 2018**mrzne a je polojasno

➤Mladík měl pracovní pohovor na manažerskou pozici ve velké firmě. Všechna kola pohovorů zvládnul úspěšně. V tom posledním ho čekal rozhovor s ředitelem. Ředitel se v jeho životopise dočetl že dosáhl excelentních studijních výsledků. Již na gymnasiu měl jen ty nejlepší známky. Zeptal se ho: měl jste během studií nějaké stipendium? Ne odpověděl muž. Platil za studia váš otec? Můj otec zemřel, když mi byl jeden rok. Moje matka mi platila školu. Kde pracovala vaše matka? V čistírně. Ředitel muže poprosil aby mu ukázal jeho dlaně. Dlaně byly měkké a jemné. Pomáhal jste matce někdy v práci? Ne nikdy, matka chtěla abych se soustředil jen na studium kromě toho tvrdí že beze mne za zády toho stihne udělat více. Ředitel se zamyslel a pak řekl: když dnes přijdete domů, umyjte prosím dlaně vaší matce. Promluvíme si znovu zítra.  Muž cítil, že vysněná práce je na dosah. Když přišel domů, zeptal se matky, jestli jí může umýt dlaně. Jeho otázka ji zaskočila ale nakonec souhlasila. Když myl dlaně své matky cítil, že mu ztéká slza po tváři. Poprvé si všiml, že její ruce jsou posety modřinami a vrásky. Nikdy před tím si nevšiml těch dlaní, které tak těžko pracovaly jen proto, aby mohl vystudovat. Modřiny byly cena kterou zaplatila za diplomy syna, jeho akademické úspěchy a lepší budoucnost. Když druhý den ráno přišel za ředitelem, oči se mu zalily slzami. Můžete mi říci, čemu jste se naučil? Naučil jsem se vděčnosti. Nebýt mojí mámy, nedotáhl bych to tak daleko. Pochopil jsem jak důležitá je rodina.
Přesně tak jsem si představoval manažera, kterého chci zaměstnat. Chci zaměstnat člověka, který si váží pomoci druhých. Někdy je těžké naučit děti vážit si práce druhých, a že abychom něčeho dosáhli, musíme toho mnoho obětovat.





➤Hezký den Milena má narozeniny.
čtvrtek 13. prosince 2018**je mráz a svítí slunce



➤Večer v televizních novinách to říkali a já to přeslechl. Ostatně
to přehlédnu pokaždé. Dnes máme východní vítr a to znamená že v zimě bude mráz a slunce a v létě horko a slunce. A také jo: při takovéto změně blbě spím. A tak dnes mrzne a svítí slunce    a sousedka Milena slaví své ...desáté narozeniny. Je to v podstatě mladá holka, zastane plno práce jen tak aby se neřeklo upeče deset druhů vánočního pečiva a ještě pozoruje cvrkot na ulici. Takže se tu na těchto stránkách stavíme do fronty, dlouhého zástupu gratulantů a přejeme vše nejlepší, pohodu a zdraví a ještě dlouhá léta….




➤Tak přišla zima
středa 12. prosince 2018**zamračeno a sněží



➤Ani jsme si nevšimli že tu je. Nejprve počala padat taková krupice, takové mini krupky a pak zůstaly ležet a posléze je to již sníh. Je to nevlídné venku a to více je příjemně doma u krbu. Aha, vy krb nemáte? To nevadí, pomůžu vám zcela nezištně. Tady máte plápolající krb.Vydrží hořet deset hodin, to věc co? Takže teď, když jsme si to udělali útulné, můžeme si povídat. Oslavil jsem doma mé narozeniny a teď se budou slavit Mileniny a Hančiny jsme již slavili. Kdo má rád party a grilování, ten je rád, že má narozeniny v létě, my, co slavíme v zimně jsme také rádi, protože máme ten praskající krb. A mimo chodem, zase jsme se přesunuli z jednoho domova do druhého. Jsme zase na Stříbrné Lhotě a je nám tu dobře. Vánoční stromek máme již před domem, Milena ta má v oknech Las Vegas ale vesnický strom nám nesvítí. Musí asi zavést nová elektřina, někde bude blbý dotek. Strom je tak velký, že se bude muset objednat jeřáb. Strom však stojí u hasičů a je jejich a ti si jistě poradí. Včera u nás byl Koníček s Alenou, vybírali na pohoštění a ohňostroj na Silvestra. Takže se bude na Silvestra grilovat a u rybníka budou rakety. Tak ještě jednou, krásný Adventní čas….


➤Kolik dnů má člověk?


➤Tak se mi zdá, že ta sečtená léta našich životů jsou čím dál tím větší. Kdyby se za ně dalo něco koupit, to bylo, co? I tak mají svou hodnotu: byli jsme tu, a jsme, déle, než jsme si kdy v našem mládí pomysleli. Prošli jsme si vším možným našich životech, dobrým i zlým a měli jsme spousty snů. A jsou sny, které stále máme. Hanka ta například sní o chlapci s kytarou a se sametovým hlasem. Nic není jednoduššího pro náš Blog než takové přání splnit...







➤Mikuláš v domečku
pátek 7. listopadu 2018

➤V domově důchodců, tedy v Domečku, tak si přejí být oslovováni senioři, kteři tu v Mníšku žijí, byl také Mikuláš. Určitě se mnozí báli a tím se zázračně přenesli do dětských let.
VIDEO Mikuláš v Domečku





➤Tradiční večer
pátek 7. prosince 2018**prší ale je teplo


➤Tradice pro to, že někdy něco počalo a jednou to také určitě skončí. Dokud to není skončené tak se to drží a tím pádem je to tradice. Tak takový byl včerejší večer. I když jej vždy s hrůzou očekávám a tisíckrát se přemlouvám aby tu tradici ukončil, pak přece jen nechám všemu volný průběh. A bylo to dobré. Všichni se chovali slušně až na jeden balíček sýra, který byl zapomenut ve skříni s ošacením a strašně smrděl, bylo vše OK. Dnes jsem ho našel a donesl tam kam patří: do lednice. Jinak abych objasnil: neukládám sýry do šatníku, stalo se ve jménu blázince kolem Vánoc. Jinak jsem měl kýbl bramborového salátu a tři kg řízků a vše je pryč, a teď máme zase rok na vše čas, tedy- dá-li Bůh….