K ONTAKT ⧭Galerie Fantazie ⧭UNESENI ⧭Kdo KDO má dnes svátek? ⧭Vzpomínka po Deseti letech-Anička ⧭ Deníček také na Facebook ⧭Seznam písní ⧭MUZIKA ⧭Nalaď si kytaru ⧭Seznam léků a jejich účinků ⧭Pohádky,Romány,Povídky IT WAS MY LIVE Vánoční pohádka 2020 ⧭ komunistický psi ➽➽Deníček seznam let a měsíců
►Jak se jeden dokáže zbourat
►Pozdrav Mařence
VIDEO: Pozdrav Mařence z hospody.►►►
►Nečekaně ale přesto
Neděle 18.12.2022 #mráz a sníh
►Říkala Zuzana, že se hrát nebude, ale touha po přátelské spolubytí bylo silnější. Hrálo se a bylo plno.
►Noční hosté
.a.V. příběhy z emigrace
A tak počalo sžívání, které občas mělo vážnou tvář, častěji ale komické i veselé nedorozumění. Jednou jsem musel vrtat do zdi abych přidělal nějakou poličku. Při tom vrtání jsem vyhodil pojistky, přestože jsem se činil v místě, kde by pod omítkou neměly být žádné kabely. Ale ony tam byly. Po té mi president klubu přinesl fotky, na nichž bylo vidět ještě nenahozenou zeď v klubu a síť kabelů. Ano, elektrickou instalaci v klubovně si členové vybudovali sami a bez dozoru odborníků. Na těch fotkách nebylo k poznání kde a o jakou zeď se jedná a navíc, po té, co jsem měl možnost je spatřit, se ztratily a ani po třiceti letech se neobjevily.
Klubovna ležela v zapomenutém údolí, pod krásnou, jižní strání, kam vedla jen jediná cesta: k tenisovému klubu. Po celá ta léta mého žití v klubu, jsme válčili s jakousi skupinou ochránců přírody, kteří bojovali za zbourání klubu a uzavření tenisových dvorců. Protože se tu jednalo o sport a zdraví národa, neměla tato militantní skupina žádnou šanci. Každé jaro se tam někdy v dubnu, stěhovalo miliony malých, zelených žabiček a to bývalo tak husté, že se nedalo najít čisté místo a při chůzi se vraždilo za nepříjemně mlaskavých zvuků. Než dojelo auto se členem ke klubu stal se tento průjezd milionovým vražedným aktem a za každým autem sbírali členové ochránců rozmačkané malé potvůrky a chtěli je vyklopit u mne v restauraci a zaneřádit naší výčepní stolici a nic je nezajímalo, že já za to vše nemůžu. A těch aut jezdilo ke klubu takových padesát denně. Přesně v tuto dobu, tedy denně kolem sedmnácté hodiny, nastával nával u hodin, které pomocí členských průkazů určovaly jak dlouho a kolikrát za den ten který hráč smí hrát a musí přestat, což se neodehrálo bez hádek. Pakliže si pan Mayer strčil do hodin ke svému průkazu, průkaz manželky a hrál s neznámým hráčem, byl to přestupek který se řešil přinejmenším při nouzovém svolání valné hromady. Aby k tomuto nejhoršímu nedocházelo, stál jsem denně v tuto dobu u hodin a řešil pře, neboť každý měl pravdu. A tak jsem měl denně polovinu hráčů za kamarády a druhou polovinu za úhlavní nepřátele. Nakonec se vše vyřešilo večer v klubovně při sklenici piva. Já učinil objev, na kterém jsem vydělal zlatý nos: otevřel jsem láhev sektu a prodával ho skleničkách. Především dámy byly spokojené, neboť si nevypočítaly že po skleničkách jsem za láhev stržil více ale ony celou nechtěly. Každé nové boty, nová košile či auto, co jsme si koupili bylo komentováno členy: to vydělal na nás, vždyť už má zlatý nos.
To že jsme bydleli na opuštěném místě mělo také své výhody. Pokud nemáš v Německu u svého domečku sousedy, teda nejbližší soused bydlí sto metrů vzdálen, nemusíš platit daně za psa, je přihlášen jako pes hlídací. Tuto funkci zastával náš pes Pluto přepychově. Nicméně si předsednictvo klubu dělalo starosti aby někdo nevykradl klub. Proto sestavil jeden kutil poplašné zřízení, které reagovalo na pohyb v klubovně. Došlo-li v klubu k pohybu, spustila siréna na střeše a v klubu šílený kravál a na střeše počal svítit maják. Zároveň počal telefon vytáčet čísla čtyř vyvolených členů s nahranou větou: vloupání v klubu. Volej policii. Pak počala řada vloupání. Kdy jsme vyběhli z bytu a utíkali kolen klubu abychom hlavním vchodem vešli a utišili sirénu, nikdo se nikde nevloupal. Že poplašný zařízení reagovalo teprve když byl někdo v restauraci klubu se mi moc nelíbilo. Časem pak volali volaní poplašním zařízením nejprve mně a ne policii, z otázkou, zda to byl planý poplach. Tahle situace vyžadovala, abych konečně spojil klub s bytem dveřmi.
Tak se stalo, že jsme jednoho dne dosáhli naše pracoviště pouhým překročením prahu nových dveří, z ložnice jsme vstoupili do kuchyně našeho tenisového klubu. Obíhání velké klubovny ze vchodu našeho bytu do hlavního vchodu obrovské klubovny se podstatě zrychlila.Proč je ta klubovna tak velká? Pravděpodobně byl pan ředitel, pardon, ředitelem byl ve své firmě, kde údajně vybavil klimatickým zařízením vlaky v celé Saudské Arábii, tady na konci cesty v krásném údolí v tenisovém klubu byl presidentem. Když bojoval proti úřednické mašinérií, o stavební povolení, vykládal, že klubovna musí být velká aby měli členové v zimě kde trénovat. Asi na radnici nikdo nehrál tenis, klubovna velká jako dvorec není ale sto lidí se do restaurace vejde a ještě orchestr a taneční plocha také.
Tak a měli jsme cestu do práce zkrácenou na minimum. Abychom byli z domova v práci, potřebovali jsme jeden krok. A to byl přece důvod otevřít lahvičku vína, dobrého červeného. A to byl asi počátek mého slavného jména, kterým mě nazvali dobří zákazníci a kamarádi- Rotwein Arno. Pak počalo nevysvětlené falešné vloupání, Jedno za druhým, pokaždé to byl planý alarm. Byli jsme tak otrávení, že jsem to bláznivé zařízení nezapínal a na noc pustil do klubu psa Plutu. To přineslo také potíže. Jednoho dne měl pan Pollmüler hosta. Muži seděli v koutě nejvíce vzdálenému od výčepu a něco řešili. Po chvilce přišel pan Polmüller něco objednat k výčepu a mezi zuby pronesl „je tam psí hovno“ a odešel. Nebylo mi jasné, kde to hovno mohlo být a tak jsem prošel poměrně dlouhou cestu kolem klubu až k parkovišti, neboť jedině tam měli pánové zaparkovaná auta a cestou k restauraci mohl tu hromádku najít. Nic jsem nenašel. Teprve když pánové ukončili sezení, jsem ten Plůtův pozdrav našel. Trůnil u vedlejšího stolu, byl to pozdrav statečného psa. Našeho Plůty.
Jednou jsem se rozhodl že přijdu těm vloupáním na kloub. Vyhledal jsem si místo, kam vlny poplašného zařízení nezasahovaly a zůstal jsem jako myslivec na číhání. Že by do klubu vnikl divoký býk, jsem nevěřil, ale něco to dělat muselo.
Asi jsem usnul, zbudila mne siréna, ve vnitru i venku a jediné co se v klubu pohybovalo byly myši, velké malé roztomilé a hnusné. Chodily si po barovém pultu jako pan Mattoni po promenádě v Karlových Varech. Vůbec se sirény nebály bylo vidět, že to mají vyzkoušené, naopak se cítily vyrušeny. Strašně jsem je nenáviděl a po celou dobu působení v klubu pod Krásnou strání jsem s nimi bojoval. Byly to potvory luční aneb polní a nejvíce jsem se naštval, když jsem se dozvěděl, že byly chráněné. Ještě štěstí že o nich nevěděli ochránci žabiček. To by bylo asi se mnou praštilo.
a.V.příběhy z emigrace
►Pátek se zase hrálo
Neděle 4.12,22#tma a sníh a zima
Zase se sedli staří páni a v mžiku se z nich stali kluci. To je to kouzlo, co naše hospoda umí…
►Nakládá se zelí
Neděle 4.12.22#je zima a leží sníh
►Zase se nakládalo zelí. Bylo to v tomto válečném roce prvně. Schválně: co vydrží déle? To zelí nebo ta válka…
►Záchodová mísa ve
žlutém domě
Nebylo na tom domě
nic zvláštního až na to, že byl žlutý, což ho dělalo v té ulici výjimečným
a byl dost podivně nakloněný, což se starým hrázděným domům nevyčítalo.
Projížděl jsem tenkrát tou ulicí skoro denně a nic si o tom domu nepřemýšlel.
Byl jednopatrový, což znamená, že měl přízemí a první patro a pak teprve počala
střecha s půdou. Jiné domky
v ulici byly přízemní s vystavěným pokojem pod střechou.
Toho roku, kdy měl
ten dům vstoupit do mého podvědomí, se počátkem letní sezóny rozběhla
v kloubu zvěst, že se bude o letních prázdninách pořádat celoměstská
pouliční slavnost, tedy všechny spolky ve městě se budou moci po dva dny
zviditelnit, budou moci verbovat do vlastních řad a zájmů a prodejem všeho
možného to zcela bez povinných daňových poplatků. Rozhodli páni radní, že se
slavnost bude pořádat v ulici, kde stál ten žlutý nakloněný dům, zde dostane každý spolek prodejní prostor a musí si sehnat od obyvatelů v té ulici
bydlící elektrický proud a vodu. Odpad
nebyl problémem, byla ve městě kanalizace.
A tak se počalo
shánět, kdo v klubu má nějaké známé, či snad kdo v té ulici bydlí,
což se prokázalo jako těžké. Byla to totiž bývalá selská náves, a
v domkách, většinou hrázděného stylu bydleli sedláci, starší lidé co si
ještě drželi krávy, slepice a prasata, nebyli členy klubu a snad je ani
v životě nenapadlo, že by chtěli hrát tenis. Po prvních týdnech horkého
dohadování a shánění místa na první letní slavnosti, shon pominul a snad se
dokonce opomnělo, že se bude něco konat. Až teprve když se na pozemku klubu
objevili zmocněnci města s doklady, do kterých chtěli zanést kde budeme
mít stánek, co budeme prodávat a že s točeným pivem to nebude tak
jednoduché! Přišli v pracovní době, tedy v době kdy na radnici pracovali
a celkem nepochopitelně se divili, že tu nikdo není.
„Oni tu nepracují?“ divili se
prostě.
„No oni tu tráví volný čas a to
bývá až tak od 17 hodin.“
„No jo, ale to my máme již po šichtě,“
narazil státní zaměstnanec na velký problém.
„Tak mi tady ty papíry nechte, až přijdou já jim to předám a pak vám je
zase na radnici přinesu?“ Řekl jsem netuše co tím vyprovokuji.
„Tak to tedy ne, milej pane, to jste neslyšel, že má radnice málo
peněz, musíme se starat o uprchlíky, není na výplaty a vy se chcete v tom
okrádání města jednoduše navést, tak to tedy ne, vůbec, ukažte mi váš občanský průkaz!“
„Proč bych vám ho ukazoval, stojíme tu na neveřejném pozemku a proto
bych vás chtěl poprosit aby jsme opustili náš klub!“ úřednice si utřela pot z čela a její
průvodce ji utěšoval:
„Nerozčiluj se Gerdo, mysli na své nervy!“
„No ale já potřebuji ten občanský průkaz, jak jinak pánovi budu moci
zaplatit pochůzku?“
„Jakou pochůzku,“ chtěl jsem vědět.
„No říkal jste předci, že nám ty vyplněný papíry přinesete?“
„Jo to jsem říkal, ale neříkal jsem, že mi to budete muset zaplatit!“
„No to by bylo něco nového,“ nedala se dáma z radnice.“
Po celou dobu našeho
rozhovoru, při čemž jsme stáli na terase klubovny nás pozoroval starší pár.
Byli to manželé Weisensteinovi co skoro každé dopoledne hráli tenis. Po té, co
přepadovka z radnice zmizela, mne oslovili:
„Nezlobte se my jsme slyšeli o čem
jste si povídali. My máme v té ulici statek a dvůr, tam by mohl náš klub
prodávat to pivo.“
A tak se problém,
který se zdál nevyřešitelný, v tomto okamžiku vyřešil. Místo na uliční
slavnosti bylo zajištěné. Ale opravdové starosti teprve přicházely. Členové
tenisového klubu byli vesměs tak zvaní intelektuálové, obchodního ducha neměli,
vzít za práci se zdráhali a jejich představa, že by měli stát za výčepem
z druhé strany se neslučovala s jejich možnostmi. Musel se objemově
zvětšit výbor pro potěšení, jehož funkci zastávala paní Rudloff, vdova po
advokátovi Rudolffovi specialistovi na
nedalekou křižovatku na kraji městečka kterou se muselo projet, chtěl-li
si dojet do klubu který ležel v lukách
u lesa. Byla to křižovatka trochu nepřehledná a členové tu často bourali
a jedině pan Rudloff je dokázal u soudu obhájit. Jenomže v té době již
tento odborník dávno snil svůj věčný sen. Tato paní Rudloff přijala do
dotyčného spolku pro potěšení šest dam a rozjela se akce první pouliční
slavnost městečka u Frankfurtu.
Statek pana
Weisensteina byl skoro opuštěný, v přízemí hlavního domu a zadního domu už
dávno nikdo nebydlel a prvním patře žila již 95 let paní Schiemann . Byl tu
také romantický dvůr, který se táhl až do zahrady, která ačkoliv uprostřed
města nabízela pocit soukromí uprostřed přírody. Pak se počalo plánovat co se
bude prodávat. V té době u nás pomáhala
moje tchyně. Byla to pilná žena se kterou jsem si rozuměl lépe než
s její dcerou a ta pekla české buchty ze kterých byly členové klubu zcela
nadšeni. Nejvíce pak dámy z onoho výboru pro potěšení. Tak se dámy
rozhodly a byly na to rozhodnutí velice pyšné, že budou prodávat české buchty
od paní maminky. Tak ji v klubu jmenovaly. Námitka, že by chudák maminka nestačila
takové množství upéci se vyřešila nápadem, že bude tchyně péci do foroty a
buchty se budou zamrazovat. A tak týdny před slávou pekla tchyně buchty, až
měly členky výboru pro potěšení plné mrazáky buchet od maminky, a to ve
vesničce vzdálené dva kilometry od Frankfurtu. Pak počaly dámy tohoto výboru
dále vymýšlet a došly k poznání, že by se dobře prodávaly české chlebíčky,
které teprve za našeho působení v tenisovém klubu, poznaly a do kterých se
zamilovaly. Jak jste si jistě také všimly, dámy hledaly zisk bez práce a tak
jsem jim slíbil deset procent z tržby. Pak přišel den velké „D“ a
v ulici se žlutým domem propukla pouliční slavnost, slavnost první
v z řady dlouhých let. Měli
jsme neskutečný úspěch, jak s buchtami tak i s chlebíčky. Nestíhali
jsme skoro nic a nával byl tak obrovský, jezdil jsem do klubu pro materiál
k pekaři pro veky a dámy z výboru pro potěšení nestačily rozmrazovat
buchty. Dům, který nám manželé Weisenstainovi propůjčili byl již mnoho let
neobydlený, přední a zadní dům byl průchozí a přibližně uprostřed stála v otevřeném prostoru záchodová mísa,
s tekoucí vodou a s odtokem. Při močení jsem zíral do podivuhodného okénka
a několikrát za trvání pouliční slavnosti, když jsem vykonával potřebu, mne
napadala myšlenka: tenhle dům bych nechtěl vlastnit.
Uběhlo několik let,
rozvedl jsem se s první ženou a záchodová mísa již nestála
v otevřeném prostoru, postavili jsme kolem ní útulnou koupelnu a moje druhá
žena šila záclonky do všech oken. Stal jsem se hrdým majitelem žlutého,
nakloněného domu.
►Kleopatry dobyly Egypt
Čtvrtek 24.listopadu 2022#Během jednoho týdne nastala zima
VIDEO: Jak Kleopatry dobyly Egypt►►►
►Ano, naše Kleopatry dobyly Egypt. Odjely viděly a zvítězily.. a pak se
vrátily
►Ani jsme to nečekali a hrálo se
Pondělí 14. Listopadu 2022 #dnes byl první mrazík
Tuhle se v sobotu zase hrálo. Hrálo se nečekaně, je to vždy malý
zázrak, když se staří kamarádi sejdou a Hombré tomu velí. Pak lítají veselé skleničky a když jdeme domů, máme
naváto. Mezi tím tu máme podzim, dny jsou tmavé, nálada plačtivá a tak se zase
těšíme na jaro. Dříve to byly ty vánoce, ale co naplat dětmi již dávno nejsme. Těch
hezkejch příhod se odehrává málo, a o
těch smutnejch tu nepíši, kdo by to četl. Každý máme doma starostí dost. A tak
až budou kluci slavit vánoční, s kytarami budou hrát, tak zase přijdu,
pokud budu moci…
►PODZIM
Čtvrtek 3. Listopadu 2022#chvilkami slunce ale již je
docela zima
